Vláda rozhodla, že se Česká republika nepřipojí ke globálnímu paktu o migraci, který se chystá přijmout více než 190 zemí celého světa v Maroku na začátku prosince.

Toto rozhodnutí bude nejspíš přijato většinou české veřejnosti bez reptání. Týká se koneckonců mezinárodní úmluvy, kterou si naprostá většina českých občanů nikdy nepřečte. Navíc v jejím názvu je ono dnes politicky magické slůvko „migrace“, okolo kterého politici visegrádských zemí už dlouhou dobu populisticky křepčí.

Nepřistoupení k této úmluvě tedy může přinést vládě politické body, což je, zdá se, hlavní důvod, proč úmluvu odmítla. To, že se zase jednou jedná především o populistické gesto, správně vystihl i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, když suše poznamenal, že by si politici ve visegrádských zemích měli úmluvu nejprve přečíst.

Kdyby si ji přečetli, zjistili by, že naší zemi i ostatní členy Visegrádu v podstatě ničím neohrožuje, ale naopak může být pro ně docela užitečným nástrojem. Ti čeští politici, kteří proti úmluvě nejvíc brojili, mají sice pravdu v tom, že pakt explicitně nerozlišuje mezi legální a nelegální migrací, ale to činí jiné mezinárodní dokumenty, které tento právně nezávazný pakt nenahrazuje. Jeho primárním cílem také není ustavit migraci jako lidské právo, jak tvrdí český premiér, protože i to je už zakotveno v jiných smlouvách Organizace spojených národů, včetně Všeobecné deklarace lidských práv.

Pakt se spíše soustředí na to, že i migranti mají lidská práva. Má se s nimi zacházet slušně a lidsky. Ale hlavně nabízí nástroje pro globální spolupráci zemí v oblasti migrace a umožňuje jim jejich aktivity v této oblasti lépe koordinovat. Cílem i tohoto paktu je vytvořit rámec pro globální správu jevů, které jsou svojí povahou globální, a žádný stát je nemůže dnes řešit úspěšně sám.

Obhájci vládního rozhodnutí mohou argumentovat, že nepřijetí paktu nás nic nestojí, protože je příliš obecný, a navíc, zemi, jako je ta naše, která zůstává ušetřena většího přílivu migrantů, zejména těch nelegálních, nepřijetí nijak negativně neovlivní. Potíž je v tom, že Česká republika sice není cílovou zemí pro migraci, ale je zemí, z níž mnoho lidí migruje. A že nepřistoupením k paktu oslabujeme svoji pozici při možné ochraně vlastních lidí.

V zahraničí žije podle střízlivých odhadů více než půl miliónu Čechů, pravděpodobně ale mnohem víc, kteří tam většinou pracují nebo studují. Ti, kteří jsou v zemích Evropské unie, mají práva vyplývající z evropských smluv a nepřistoupení České republiky k migračnímu paktu je ovlivní snad jen v tom, že se na ně v zemích západní Evropy bude nahlížet ještě více než dosud, jako na občany jedné z visegrádských zemí, které nedokážou v poslední době produktivně spolupracovat ani se zbytkem EU, ani se světovým společenstvím.

Ti Češi, kteří jsou mimo EU, mohou ale časem zjistit, že jim svým nepřistoupením k migračnímu paktu česká vláda ztížila pozici. Až premiér Babiš bude po příštím setkání s britskými politiky opět vyhlašovat, že jedním z jeho cílů je zajistit, aby práva desetitisíců Čechů pracujících a studujících ve Velké Británii byla respektována i po brexitu, je na místě se ho zeptat, proč tedy jeho vláda nepřijala globální migrační pakt, který by srozumění s Velkou Británií (která pakt přijme) usnadnil.

Jinými slovy: nepřijetí paktu je zbytečné populistické gesto. Odmítnutí nás nijak více neochrání před případnou migrační vlnou, ale zato ztíží pozici České republiky při ochraně vlastních občanů migrujících jinam. Otázkou je zda to vše stojí za těch několik málo případných bodů v žebříčcích popularity, které vládní strany doufají získat tím, že se budou veřejnosti mylně jevit jako nekompromisní ochránkyně našich národních zájmů v oblasti migrace.

ČRo Plus, 14.11.2018