Nová strana Václava Klause mladšího, Trikolóra, si chce „vzít svoji zemi zpět.“ Je to populistický blábol na úrovni čtvrté cenové skupiny (na kterou ostatně politicky míří), a to hned z několika důvodů.

Tak především, zatím „nám“ nikdo naši zemi oficiálně nevzal. Poslední období, kdy „nám“ ji někdo „vzal“, skončilo po roce 1989, symbolicky s odchodem sovětských okupačních jednotek. Není známo, že by Klaus starší, pozdější prezident, který Trikolóru podporuje, před rokem 1989 (na rozdíl od disidentů v čele s Václavem Havlem, na nichž dnes nenechá nitku suchou) statečně požadoval, aby nám Sovětský svaz, nebo obecněji „sovětský komunismus“, vrátil naši zemi zpět.

Když dnes nacionalisté tvrdí, že nám někdo vzal naší zemi, mají zejména na mysli postupné odevzdávání nebo rozmělňování její suverenity. Poukazují přitom zejména na nadnárodní integrační entity, jako je Evropská unie.

Je typické, že lhostejnými je nechávají naopak dopady Klausovy někdejší divoké privatizace z 90. let, v níž byl vytunelován i leckterý ještě životaschopný český podnik, takže nakonec většina nejdůležitějších odvětví české ekonomiky buď zkrachovala, nebo se ocitla za babku v rukou nadnárodních společností, popřípadě firem s nedohledatelnými vlastníky. Když už nacionalisté chtějí oplakávat údajné převzetí naší země „cizáky“, bylo by tedy namístě začít spíš u výsledků transformačního díla Klause staršího, jehož Institut dnes miochodem podporuje nejbohatší český podnikatel Petr Kellner, jenž má—jak symbolické—svoje hlavní podnikatelské aktivity registrovány v Nizozemsku.

Ale nesmyslnost volání po vzetí si naší země zpět se dobře vyjeví, i když zůstaneme jen u nadnárodních organizací. Do žádné z nich jsme po roce 1989 totiž nevstoupili tak, že by nás přepadla nějaká okupační armáda. Každý takový vstup i pravidla činnosti České republiky v takových organizacích byly demokraticky odsouhlaseny. Včetně dobrovolného odevzdávání jistých částí státní suverenity na evropskou úroveň.

Pokud má Trikolóra na mysli, že to zašlo příliš daleko, a že je tedy třeba, doufejme opět demokraticky, vzít si suverenitu zpět, měla by se začít soustředit na vysvětlování nejen toho, jak toho v globalizovaném světě na konci druhé dekády 21. hodlá dosáhnout, ale co by to znamenalo. Dokonce i Klaus mladší si přitom uvědomuje, že vystoupení z EU, za které se před časem přimlouval, by vedlo k výraznému ekonomickému propadu země. Ale to by podle jeho výroků prý nevadilo, protože bychom si mohli dělat věci po svém. Možná by se Trikolóra hned na začátku svého působení měla občanů tedy zeptat, zda by jim takový propad výměnou za to, že si budeme dělat „věci po svém“, nevadil.

Ponechme stranou, že „dělání si věcí po svém“ by mělo své meze dokonce i po vystoupení z EU, pokud bychom nechtěli zemi vyvázat i z komplikovaného přediva vztahů, které vytvořila v posledních 30 letech akcelerující ekonomická globalizace. Představme si naopak, že by si Trikolóra s podporou dostatečného množství voličů „vzala naší zemi zpět“ a věci bychom si opravdu „dělali po svém“.

To je vskutku skoro strašidelná vize v zemi, která zatím neukázala velkou schopnost si sama úspěšně vládnout, protože trpí upadlou politikou, šlendriánem ve státní správě a malou schopností modernizovat svoji infrastrukturu i navzdory nemalému přílivu evropských peněz. Ale možná není náprava těchto nedostatků pro Trikolóru tak důležitá, jako je křik o potřebě návratu k tradičním hodnotám, které „nám“ nebude rozmělňovat dekadencí a migranty prolezlý Západ.

I když i to je ošidné, protože když Klaus ml. mluví o tradičních hodnotách a rodině, nemůžeme si být jistí, kterou ze svých tradičních rodin má tento párkrát rozvedený muž na mysli. Možná by se novináři mohli na konzervativní hodnoty a ctnosti této nové komety české politiky zeptat jeho bývalých manželek.

Nacionalisté často tvrdí, že teprve kdybychom měli věci pevně ve svých rukou, mohli bychom ukázat skutečné národní schopnosti. Je v tom obsaženo jakési echo budovatelského elánu z dob komunismu, které navíc ignoruje skutečnost, že až do roku 2004, kdy se Česká republika stala členem EU, žádnou originální a všemi obdivovanou díru do světa neudělala.

Česká ekonomická transformace, s Klausem v čele, je dnes na Západě spíše námětem pro studie o vynalézavosti v různých oblastech ekonomického zločinu a politicky organizovaného „útěku před právníky“, tedy před vládou zákona. To v podstatě jediné pozitivní, co zůstává mezinárodně obdivováno dodnes, což byl mezinárodní a humanistický přínos politiky Václava Havla, je u „Klausů v kuchyni“ naopak předmětem největšího pohrdání.

Je možné, že si Trikolóra ve svém nacionalistickém zápalu popletla Česko s brexitem zápasící Velkou Británií nebo se Spojenými státy, které si její současný prezident také „chce vzít zpět.“ Ponecháme-li stranou, že ani tak velkým zemím to v provázaném globálním světě moc nejde, a že zejména brexit je ze všeho nejvíc skutečná politická katastrofa, možná by Klausové mohli nastínit, jak si hodlají vzít zpět zemi ve středu Evropy, jejíž export směřuje z 80 procent do EU, z toho z více než 30 procent do Německa.

Nebudou to ovšem nijak vysvětlovat. Jde přeci v prvé řadě především o snahu privatizovat českou politiku zpět do rukou Klausovy rodiny, která se od začátku 90.let, kdy Klausovi aspoň nechyběl jistý reformní elán, stala už jen symbolem obskurního zpátečnictví.