V pondělí 11. června přijal premiér zástupce Romů z Celostátní asociace Romů v ČR vedených Vladimírem Galbavým a Stanislavem Danielem.

Vyslovili požadavek, aby byla zřízena funkce vládního zmocněnce pro Romy. Neměla by to být další úřednická funkce bez pravomoci, která by byla v podřízeném postavení stávající vládní zmocněnkyni. Podle návrhu Romů by měl mít k dispozici vlastní „miniúřad“ pracující na Úřadu vlády ČR.

Premiér připustil, že je to myšlenka hodná zamyšlení, ač jedněmi ústy prohlásil, že ministr pro romské záležitosti není cesta, kterou by vláda šla.

Je třeba připomenout, že vláda již nejméně 10 let má k dispozici Radu, složenou z jedné poloviny z romských osobností, které v tomto směru patří mezi vzory úspěšných Romů, po kterých volá pan premiér, právě při tomto jednání. Pan premiér této Radě vlády pro romské záležitosti dokonce sám předsedá. Tady se řeší a navrhují věci, které v podstatě vláda nikdy nepřijala a neřídila se jimi. Byl jsem autentickým svědkem tohoto počínání. Premiér má své a jiné poradce, a ti stojí zcela zřetelně na opačné straně.

Mám zřetelný pocit, že si tu pan premiér sám naběhl, protože přece jako předseda rady musí vidět nejméně 15 vůdčích romských osobností, a má je na očích. Tudy zřejmě cesta nevede. Cesta, která by názory vzdělaných a věci znalých romských osobností brala v úvahu.

Chci tím jen říci, že mezi Romy je spousta dalších vzdělaných lidí, kteří jsou schopni profesionálně se uplatnit, jsou schopni i politicky se profilovat na žádoucí úrovni a nabízejí své schopnosti i jiným politickým stranám, protože založení vlastní je nereálné (bylo již vysvětleno a není to dnešním tématem).

Z dostupných informací není známo, zda při tomto sezení byly hledány i jiné cesty k řešení problematiky, která se stala neuralgickým bodem celé společnosti.
Podívejme se na návrh zmíněné Asociace Romů a jeho šancí na realizaci, ale hlavně na to, co by skutečně přineslo nějaký konkrétní pokrok, a zda takový podobný krok je skutečně za dané situace na pořadu dne.

Jsem dalek toho, abych zpochybňoval legitimní úsilí této současné aktivity a budu stát na její straně i v případě, že jsem nucen poukázat na limity požadovaného návrhu. Chci tak učinit z pohledu člověka, který stál od počátku v řadě iniciativ a jednání, dotýkajících se problematiky soužití Romů ve společnosti, která v tomto soužití neučinila příliš mnoho vstřícných kroků. Jistě se se mnou budete přít, zda i Romové učinili dost, aby vstřícnost byla vzájemná. To je vždy otázka, kdo ze dvou stran, jež jsou ve sporu, má pravdu a zda obě strany učinily vše. Co by bylo žádoucí a správné. Otázka, která nikdy nebude mít odpověď, protože každá z těch stran si činí nárok na pravdu.

Opusťme tento u nás již 21 let trvající spor bez odpovědi a podívejme se na věc jinak. Zásadní otázka dle mého soudu zní: jsou Romové rovnoprávnými občany v této společnosti a bylo učiněno dost, aby této rovnosti mohli dosáhnout i ti z nich, kteří jsou provázeni staletými a nikdy neodčiněnými handicapy? Mám na mysli hlavně ty, kteří nebyli dost silní, vytrvalí, provázeni spoustou nespravedlností, často zoufalstvím a permanentní bídou, takže se zatvrdili a volili svůj způsob přežívání.

Demokratická společnost má princip rovnosti jako hlavní krédo svého fungování, a česká společnost s tím verbálně souhlasí. Ve skutečnosti už rozdělování na „my“ a „oni“ mluví za vše. Mluvit za ty druhé, jiné, nemilované, je nepopulární, je to považováno za privilegium někoho, kdo si to nezaslouží, je to politicky neúnosné a společensky téměř nepřístojné.
Tento poněkud širší exkurz do politických a společenských poměrů v ČR nejen z posledních let volím jen proto, že veškeré kroky, které navrhuje Asociace Romů, tady již učiněny byly, a přesto nevedly k úspěchu. Vezměme to jen z poslední doby.

Posledním ministrem pro lidská práva byl Michael Kocáb. Stál jsem mu po boku dosti dlouhou dobu jako poradce a vím, jak to bylo. Michael Kocáb byl silná osobnost a rovnocenný partner pro všechny ministry. Prosazoval program, který mají všichni ministři na stole již drahnou dobu, dnes už 12 let. Seděl na schůzích vlády, mluvil o tom, prosazoval tento program nejen verbálně, ale i ve skutcích a opravdově. Přesto neuspěl. Ze dvou důvodů:

1. Člověk s opravdovými úmysly k řešení nepopulárních věcí bez partajních hrátek, které směřují úplně jinam (to vidíme dnes a denně) a účasti na nich nemá v takovéto vládě šanci. Ve vládě ho nikdo nepodpořil, včetně premiéra. Stačí se jen podívat na nedávnou destruktivní činnost ministerstva školství.
2. Tu šanci nemá člověk, který tu hru nehraje, do takové party nezapadá a je z ní vyčleňován. Byl jsem svědkem na poradách, kdy Kocáb, ještě v době, kdy to nechtěl vzdát, si trpce postěžoval, že se s ním premiér odmítá setkat a komunikovat.

Netvrdím, že příští zmocněnec se nemůže chovat taky tak. Nebo, že by neměl být s vládou zajedno. Problém je v tom, že to prostě nejde. Vláda k řešení těchto záležitostí není fundována za daného stavu, protože je partajně založena a partaje mají svoje priority. Problematika soužití mezi ně nepatří. Platí to od ODS, přes TOP 09 až k sociální demokracii. Nikdo si tu nezaslouží jediné slůvko omluvy. Tím do jisté míry omlouvám i pana premiéra, který ani v této záležitosti nemůže prosadit svou.

Je mi líto, chlapci, tudy taky cesta nevede, pokud se nezmění něco zásadně. Dost zřetelně jsem na to upozornil, doufám.

Ale přece jen na tom něco může být, budou-li mít Romové někoho, kdo se postará o potřebnou agendu v těchto záležitostech a bude posouvat věci dál až do doby, kdy setrvalý a nehodný stav našich vládních činitelů nás dovede do ještě větších obludností, než zažíváme dnes. A kdy už bude třeba nastolit skutečné, reálné i nepopulární kroky, zdůrazňuji: v zájmu celé společnosti, ne jen pro Romy.