V diskusi, která se rozvíjí na stránkách deníku Lidové noviny o neúspěšnosti romského žáka v české škole začínám rozpoznávat značná nedorozumění. Mám na mysli pana Pilaře a jeho článek o „Věčném mystifikátorovi panu Pape“ (LN 19.11), což bylo reakcí na článek Markuse Papeho „Začarovaný kruh stereotypů o Romech“ (LN 15.11.), kterým se snažil poukázat na lobby speciálních pedagogů a ředitelů praktických škol, bojujících za zachování dosavadní segregace romských dětí na českých školách.

Tuto poměrně dosti vysoce fundovanou diskusi o tomto naléhavém a těžkém problému vítám a oceňuji, že je vedena stránkách Lidových novin, což nelze zaznamenat u jiných tištěných médií. Při tom je dávána stejná příležitost oběma nesmiřitelným stranám, mezi které se občas připletu i já.

V žádném případě nehodlám dělat soudce mezi oběma stranami, k tomu nejsem dostatečně odborně fundován, leda že by mohla hrát nějakou roli moje osobní zkušenost, coby romského žáka v českém prostředí, ovšem v časech, kdy tento problém nebyl ještě na světě.

Jakkoliv moje slova vyznívají kriticky vůči české škole, prohlašuji svatosvatě, že česká škola dala právě i mně vše, co jsem v životě potřeboval, a že jsem ji povinován vděčností a díky. Tím chci říci, že věřím i v její očistné síly v době, kdy v ní není vše v pořádku.

Chci však do této diskuse vnést nový pohled a poukázat na nedorozumění, které spatřuji v tom, že obě strany trvají na svých argumentech se skálopevnou jistotou o své pravdě.

Musím poctivě přiznat, že mne v článku pana Pilaře doslova zdrtilo, že on jako vysoký úředník ministerstva školství po onom známém verdiktu Evropského soudu o vině českého státu spáchané na 18 romských žácích tím, že nedostali stejnou šanci jako ostatní jiné děti, nabízel právě těmto žákům zajištění středního vzdělání v jakékoliv střední škole dle jejich zájmu. Nikdo z těchto takto oslovených bývalých žáků tuto šanci nevyužil. Je-li tohle pravda, pak nelze házet vinu jen na českých stát. Jednak tím český stát ústy svého vysokého úředníka respektoval rozhodnutí Evropského soudu, ač nerad a ke své nelibosti, a jednak přece jen připustil určitou nerovnost, byť dodatečně a se zpožděním.

Postoj oněch 18 romských osobností, nyní už dospělých, vnáší do celé záležitosti nový prvek.

Zbavily se osobní morální odpovědnosti býti hodni verdiktu Evropského soudu a vypořádat se s ním se ctí, když dostaly, byť se zpožděním, onu nabídku. Dál už si nemají na co ztěžovat.

Ale věc má ještě druhou stránku. Pan Pilař připomíná moje slova a já je potvrzuji, že jsem je vyslovil a je to i můj stále platný názor, totiž, že prostředí, v němž má romské dítě absolvovat přípravu do školy a provádět jakoukoliv samostatnou tvůrčí činnost, je velmi neinspirativní, deprimující a nemotivující. Souvisí to s nízkou sociální úrovní rodičů a často katastrofální úrovní bydlení.

Tím jsem jasně řekl, že každý problém má dvě stránky mince a připustil, že i romské rodiny mají své povinnosti projevit aktivní přístup ke svým dětem, a nečiní-li tak, mají svůj podíl na neuspokojivé úrovni připravenosti svých dětí. Stát však má peníze, moc i prostředky, aby řekl první slovo a vytvářel prostředí a podmínky pro tento rozvoj, ve kterém musí počítat s aktivním přístupem druhé strany. Nic takového nám zřetelně nefunguje. Stát selhává, nemá vytvořen systém, který by dával podporu k aktivnímu přístupu slabšího partnera v tomto programu a možnosti účinně se připojit. Tento nedostatek částečně eliminují neziskové organizace, jak připouští i pan Pilař, které se snaží pracovat s romskými rodinami, často zcela marně a zoufale, právě proto, že stát v této věci zcela selhává a podmínky, které tvoří rámec úspěšnosti romského žáka v české škole, nedokáže vytvářet.

Za této situace lze oprávněně dát za pravdu panu Papemu, který mluví o začarovaném kruhu stereotypů o Romech. Česká společnost je jimi doslova prolezlá do všech svých údů.

Příčiny neúspěšnosti romského žáka jsou celkem dobře známy, neumíme je však odstraňovat i při vší úporné a záslužné práci učitelského sboru. Jak je to možné? Tolik úsilí a tolik práce!

Nedostatečnosti u romských dětí, na které správně upozorňuje pan Pilař, tu nepochybně existují. Jsou jimi špatné znalosti řeči české, často i romské, neschopnost se přizpůsobit tempu výuky a jiné. I to, že tohle byl patrně důvod zařazovat děti do škol jiných než běžných, s klidnějším tempem výuky, dovolím si použít výraz škol speciálních. To vše může být pravda. Ale copak se lze s tímto stavem spokojovat?

Pan Pilař má nepochybně pravdu, že česká škola není schopna se s těmito nedostatky vypořádat a proto ji nezbylo nic jiného, než se takto chovat. Ale už nám nikdo neřekne, jak z toho stavu ven.

Takový stav má charakter nerovnosti naprosto zřetelné a je v demokratické společnosti dlouhodobě neudržitelný. A vede ve svých důsledcích k dalším negativům, jako je segregace ve školství, která se dále promítá do celé společnosti. To už je začátek velmi nepříjemné a těžko řešitelné situace: společnost je rozdělena na dva tábory a nic horšího už nemůže být.

Řešení je v cestě a odstraňování překážek na ní. Jde to napříč a skrz celou společností, s odstraňováním předsudků a vytvářením tolerantního ovzduší. V nenávisti není řešení nýbrž zkáza! Racionální opatření jsou příkazem k nápravě. Roli v nich nehraje ani láska ani nenávist, jediným kritériem budiž prospěch. Ale kdo to pochopí a kdo k tomu dá povel?