Teď, když už je vše jasno, co se stalo v sociální demokracii, udělejme si alespoň dílčí závěry, protože zdaleka vše nekončí. Vláda ještě není utvořena, ani premiér není jmenován nebo pověřen a Sněmovna ještě nevyslovila budoucí vládě důvěru. Jedna část hráčů je už mimo scénu. Ti o sobě tvrdí, že už bylo dost popravování, a zaštiťují se svým právem vstupovat do svobodné diskuse. Jejich práh vnímavosti pro to, co je ještě svobodná diskuse a co kuloární komplot, je velmi snížen. Svobodná diskuse, dovolím si tvrdit, je to, co se děje s otevřeným hledím na půdě strany, kuloární komplot je vymezen úzkému kruhu diskutérů v přítmí tajného zákoutí s nepříliš čistými úmysly. Nic na tom nemění vznešenost sídla, kde k tomu došlo za přítomnosti momentálně nejvyšší autority. Je to vnitrostranický puč, s tím se nedá nic dělat!

Přítomnost pana prezidenta není nijak povznášející, ať už nám je tvrzeno jeho ústy cokoliv.

To, co se stalo po té schůzce má dvojí význam: jeden pozitivní, druhý negativní.

Nejdříve ten pozitivní: pan prezident se bez skrupulí odklonil od jednoho ze svých milců – Haška a spol. – a není to poprvé, což by mohlo vypovídat hodně o jeho způsobu podpory lidí podobného druhu v okamžiku, kdy se mu to nejméně hodí. Tito lidé si už napříště nemohou být jisti, že je jejich adorovaný apoštol vždy a za všech okolností podpoří. Ta nejistota je skvělý signál, aspoň pro mne.

Ten negativní výsledek je, že pan prezident s vážnou tváří tvrdí, že sejít se s odpůrci předsedy vítězné strany je přece „standardní záležitost“: „A jen idiot by si myslel opak“. Skutečně argument hodný pozoru! Jsem tedy idiot a spolu se mnou, odvažuji se odhadnout, tak asi 3 miliony dalších idiotů. Podobné pozoruhodné argumentační schopnosti osvědčil pan prezident při hodnocení dnes již dávné smutně proslulé opoziční smlouvy tehdejšího premiéra a vůdce opozice Klause: „Kdo by si myslel, že jde o nějaký komplot, je možné s úspěchem pochybovat o jeho mentálních vlastnostech!“ Napříště se tedy budeme muset smířit s tím, že z úst pana prezidenta neuslyšíme argumenty osvětlující jeho případné kroky, nýbrž pouze urážky.

Jen vysvětlení: mám úctu k úřadu prezidenta a cítím se jí vázán. Neznamená to ovšem bezhraničně servilní přitakávání nositeli toho úřadu, dopouští-li se toho, co je evidentně špatné a jen stěží lze omlouvat. Bylo těch věcí ze strany pana Zemana již více než dosti.
Okolnost, že se ještě můžeme vyjadřovat v rámci korektního rámce bez hrozivých následků, je pozitivní a znamená naději do budoucna, že takový stav nadále nehodláme trpět.