Často se ozývají hlasy o neúspěšné integraci Romů v naší zemi, přestože Romové s námi naše prostory sdílejí více než 6 století.

Tyto nářky se ozývají v souvislosti s migrací lidí přicházejících do Evropy z Afriky a Asie v souvislosti s válečnými událostmi nebo nedostatkem vody a těžkými životními podmínkami. Unisono zní hlas: podívejte se na ně a pomyslete, jaké potíže v našem životě nastanou, když se ti lidé nedokáží integrovat (každý tím myslí přizpůsobit). Romové tu žijí po staletí a ještě se je integrovat nepodařilo.

Tak se na tyto řeči a nářky podívejme zblízka, co je na nich pravdy a co jen výsledek rétoriky vlastní škarohlídům a katastrofistům. Známe je a mnozí z nás jim rádi naslouchají, protože v duchu si říkáme: na každý pád bychom se museli uskromňovat a proč vlastně? Nic nového:malý český „vyčihovák“ – budeme v NATO nebo EU, jen když se nám to hodí a dokud se nemusíme podílet na společném díle řešením nějakých problémů a potíží.

Jakmile nastanou: dost!

Máme-li mluvit o integraci jakékoliv menšiny do většinové společnosti, pak si musíme ujasnit naši představu o tom.

Mluvíme-li o Romech, tak snad mohu být docela způsobilý a kvalifikovaný k tomu říci něco podstatného.

Vzpomínám si na vyprávění svého otce, svých strýců a už jako malý kluk jsem vnímal způsob jejich života. Byla to práce, přátelská a dělná komunikace mezi nimi a lidmi v dědině, sedláky, lékařem, starostou nebo majitelem velkostatku. V rodině se zásadně mluvilo romsky. Byl to přesný obraz integrace Romů, který platí i dnes: uchovávat si svoji identitu a žít ve společnosti a v ní být začleněn. To byl obraz romské pospolitosti v době deset let před světovou válkou na moravském venkově. Tak žili přední Romové, kteří měli autoritu mezi tehdejšími romskými řemeslníky, kováři, nožíři, dráteníky, podomními obchodníky, ne zloději jako dnes a třeba i masou zemědělských nádeníků. Žádnou velkou pomoc od státu nemohli očekávat. Mohli se spoléhat jen na své vlastní síly a schopnosti a tolerantní přístup svého okolí, které je bralo takové, jací jsou, a které jim dávalo šanci se zapojit. Podobný úspěšný vývoj Cikánů (slovo Rom se ještě neužívalo) v Evropě mělo jen tehdejší Německo, byť na rozdíl od českého a moravského venkova spíše ve městech.To byl nepochybně úspěšný proces integrace Romů ve společnosti zahájený dobře před 80 léty (viz: Dr.Horváthová-Holomková: Úspěšná integrace moravských Romů ve venkovských společenstvích). Byl nenávratně přerušen válkou. Skupina moravských a českých Romů podlehla genocidě.

Druhou etapou vývoje Romů bylo období po válce, v době panování komunistické administrativy do roku 1989. Vyznačovalo se 4 zásadními rysy:

1. Byl to vývoj skupiny slovenských Romů přicházejících do průmyslových center Čech a Moravy, velkých měst, už ne na venkov..Tato migrace byla masivní a zpočátku probíhala v desetitisícových vlnách, až skončila z nuly na počtu nejméně 300.000 dnešního stavu.

2. Bohužel, přicházející Romové byli ve stupni rozvoje, odpovídajícího stavu romských osad východního Slovenska, kde se ještě dnes zastavil čas na počátku minulého století..Mnoho z nich se integrovalo, pro mnohé to v podmínkách velkých městských aglomerací byl neřešitelný problém a zůstává jim dodnes.

3. Komunistická nomenklatura zastávala od počátku roku 1948 jednoznačný postoj k vývoji Romů a to programem asimilace, důsledně uplatňovaným, zejména ve školách se vším všudy. Tato intelektuální pohroma Romů formou špatně nastaveného vzdělávání romského žáka v české škole spolu s tím, co nasávali jeho rodiče v dělnických sídlištích od rovněž vykořeněného nového většinového osazenstva průmyslových center a co způsobilo, že Romové ztráceli pojem o své identitě a jazyku, o svých morálních zásadách a přejímali šmahem vše od svého okolí, bohužel většinou to špatné.

4. Jeden dobrý rys toto období mělo: všichni Romové nacházeli zaměstnání, jejich rodiny měly své sociální jistoty a svůj status, odpovídající ve většině jakési nižší střední třídě. Nikoliv však jako Romové (po roce 68 se už tento název vžil, díky tehdy vzniklému Svazu Cikánů - Romů), ale jako občané cikánského původu.
Ještě v roce 1968 podnikl nově vzniklý Svaz Cikánů-Romů pokus v rámci „pražského jara“ vrátit věci do přijatelnější formy snahou po mírnější asimilaci, návratu k romské kultuře, vše jen v rámci možností totalitního státu. I tento dobrý a snad i skvělý pokus o jistý druh emancipace Romů byl komunistickou administrativou zrušen jako plod roku 68, tedy nepřípustný. Na dalších 20 let zavládlo mezi Romy mrtvé a nic neříkající ticho.

Třetí období máme již všichni v povědomí. Tvrzení o neúspěšném naplňování programu integrace Romů do společnosti však odmítám a považuji je při nejmenším za velmi nepřesné.

Bývalé Československo, respektive Česká republika měla při nastolování tohoto programu dosti příležitostí řídit se a vycházet z minulých dějů v této oblasti. Dokonce se domnívám, že nastolený program je správný a zachycuje a těží ze zkušenosti minulých let. Něco se však stalo ve vývoji společnosti špatně a to především v lidských vztazích. Ty se utvářely v průběhu celého čtvrtstoletí po sametové revoluci. Počáteční dobrý vývoj v průběhu 5 let se začal měnit a stal se vůči Romům velmi nepřátelský. Příčinou, která tento stav nastolila, byla neschopnost nové, připusťme že demokratické administrativy, správně nastavit hodnoty, které by byly v souladu se vztahy mezi lidmi ve společnosti. A to tak, aby bylo pochopeno, co je v zájmu romské menšiny a jejího vývoje ve prospěch celé společnosti a co by bylo možno považovat za privilegium, které se může změnit postupem doby v pohromu, která umrtví aktivitu občanů části romské pospolitosti. Mám obavu, že pávě tohle se stalo.

Nastolená pravidla přílišně se utvářejícího sociálního státu s právy bez povinnosti tomu odpovídajících, pevně vymáhaných, přivedla jistou a nemalou část romské populace k rezignaci na společenskou účast v životě. Tato skupina je odsouzena k živoření. A není to jen její vina.

Současně s tím dosti velká skupina podnikatelsky vychytralých individuí využila mezer v zákoně a na této sociální výspě státu se dokonale usídlila a vytvořila lživý obraz sociálně-kapitalistické společnosti. Stát bezmocně přihlížel a stále ještě přihlíží vykrádání státu formou sociálních dávek, které šly do rukou těchto podnikatelských banditů. Kolik jich tu dnes ještě máme a jak dlouho ještě budou z peněz státu se lukrativně přiživovat. Doufám, že je to přechodné období, které bude překonáno.

To nic nemění na skutečnosti, že mezi Romy již dnes existuje dosti početná skupina vzdělaných Romů, nebo lidí, kteří jsou jakkoliv do společnosti začleněni, chcete-li integrovaných. Počítá se na desetitisíce.

Úsilí integraci Romů je však proces oboustranný. Vyžaduje, aby i Romové si byli vědomi skutečného stavu věcí a nesnažili se těžit ze situací, kdy každý zdánlivý prohřešek proti nim by mohl být považován za diskriminaci. Slovo Rom někdy vyslovit jako by bylo tabu.

Na druhé straně někteří potomci romských obětí v průběhu holocaustu si je přisvojují způsobem, jako by to byli výhradně jen jejich oběti, nepřipustí, že všechny oběti jsou hodny naší úcty a že neexistuje jen romská pieta nebo jakákoliv jiná. Takový přístup je vždy poznamenán snahou po osobních výhodách, která nemá s pietou nic společného. Pohříchu tomuto způsobu vnímání jsou poplatné i konkrétní a nesmyslné kroky našich vládních úředníků. Stojí za nimi obavy z možného osočení z diskriminace.

Takové kroky jsou hrubě proti vládnímu programu integrace Romů a jeho nepochopení. Ten je totiž jednoznačně založen na vzájemné spolupráci dvou skupin vždy a nikoliv jen na jednostranných a tím i omezených kroků jednotlivců.

Uzavírám: po více než staleté zkušenosti našich zemí se složitou integrací Romů, dnes tedy spíše úspěšnou než neúspěšnou, je možno říci, že integrace nově příchozích může probíhat úspěšně. Pomysleme jen, co nového a významného pro vývoj společnosti peripetie procesu integrace Romů přinesla, spíše než odnesla.