Přečetl jsem si velmi pozorně a několikrát otevřený dopis pánů ředitelů praktických škol Svobody a Vítka z Hradce Králové a Chlumce nad Cidlinou adresovaný ministryni školství. Bylo to o zařazování dětí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí do základních škol praktických.

Stručně řečeno: tito ředitelé obhajují status quo na našich školách, majíce na mysli především školy v nichž pracují. Obhajují svoji práci, kterou nepochybně vykonávají za dané situace naprosto skvěle a profesionálně. O tom ale nikdo nepochybuje. Jde o to, že tu práci s dosti neuspokojivými výsledky, i přes veškerou snahu a profesionalitu nejvyššího stupně, mohou právě tak vykonávat za dané situace. O to právě jde, aby se tato situace změnila - a to má jistě ministryně na mysli.

Sami pánové ředitelé dokáží říci „A“ tím, že odhalují příčiny toho stavu, ale k „B“ už se nedostanou.

Správně konstatují, že na praktických školách je 26 % romských dětí, což je špatně, přiznávají, a správně říkají, že je to tím, že tyto děti od narození v rodině jsou špatně vedeny a motivovány, vzdělání až na posledním místě, a pak skončí v praktické škole ve velkém počtu. A co teď s nimi?

Chyba není v systému základního vzdělávání v ČR, říkají, kde však je říci nedokáží. Jen poukazují na hromadění dalších chyb.

Vláda prý musí najít způsob jak dosáhnout toho, aby se i v raném věku u dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí dosáhlo rozvíjení rozumových schopností, aby se menšina mohla pozvednout na úroveň většiny. To se zatím neděje, rodina, rozumíme že romská, klade vzdělání až na konec řetězce hodnotových kritérií, a sama své děti dává do praktické školy, dříve zvláštní. A vůbec, dívat se na tyto problémy přes optiku brýlí dovezených ze Štrasburku nelze. A to i přes to, že problémy tohoto druhu ve školství v různých evropských zemích nejsou, a tedy jejich zkušenosti by mohly být přijímány vstřícněji. Všeobecně z Evropy je kritizována naše práce s romskými dětmi v českém školství, dokonce i trestána rozhodnutími mezinárodních soudů jako projevy diskriminace.

Při vší úctě k práci obou zmíněných ředitelů a vůbec učitelů na praktických školách, musím říci, že se pohybují v uzavřeném prostředí a nedokáží se podívat na problém z vnějšku.

Dokáží docela správně určit příčiny negativního stavu, ale když je někdo vyzve, aby se učinilo něco, co by tento stav změnilo, vidí jen uzavřený prostor vlastního snažení a dál nedohlédnou. Skoro mám chuť označit to za profesionální deformaci učitelů zvláštních škol.

Je třeba změnit systém - a ne, že ne!

První moje poznámka se týká toho, že se tito pánové vlamují už do otevřených dveří. Ministryni, potažmo MŠMT nejde o nic jiného než aby se snížil počet žáků ze sociokulturně znevýhodněného prostředí v praktických školách z těch uváděných 26 %, což je jen střízlivé a spíše lichotivé stanovisko, skutečnost je daleko horší, na nějakých 10 až 15 %. S tím by měli souhlasit i oba zmínění ředitelé. Při zápisu do první třídy by měly být romské děti, které na to mají, být přijímány do základní školy bez speciálního programu výuky. To se neděje už desítky let, jak jsme svědky, a sami páni ředitelé to přiznávají. S pohodlným stanoviskem romských rodičů se nelze smiřovat, je třeba zásadním způsobem a všemi možnými cestami, třeba i administrativními, ho změnit. To je první krok v eliminaci naprosto zhoubné segregace v českém školství.

Nikdo také netvrdí, že tyto snahy nemají být doprovázeny dalšími programy a to docela cílevědomě. Bez nich změna není možná, jak sami ředitelé přiznávají. Museli by ovšem vědět něco i o vládním programu integrace Romů do společnosti, kde se v programu eliminace vyloučených romských lokalit právě dává zaměření na změnu sociálního postavení rodin a jejich péče o děti ve smyslu, který mu páni ředitelé hodlají dát, to je to, co by vláda měla dělat a k čemu ji vyzývají. Nelze mluvit o programu vzdělávání romských dětí v hlavním proudu vzdělávání bez spojitosti a návaznosti na další programy. Tím je míněno, že děti romské se dostanou do tohoto hlavního proudu vzdělávání jedině tak, že v něm budou, tedy že se vymaní z praktických škol a dostanou se – postupně, 1. třídou počínaje, mezi ostatní normální děti.

V Brně znám některé školy, kde je 90 % romských dětí, už nedokážu konkretizovat, že jsou to školy základní nebo praktické, ale je to jedno, protože takováto segregace není ku prospěchu nikomu.

Páni ředitelé nemusí mít strach, že přijdou o práci tím, že by neměli dost žáků ve své praktické škole. Proces, o němž tu mluvíme, nebyl ještě ani nastartován a bude jeho realizace trvat desítky let. Pořád bude, bohužel, dost dětí, jejichž rodinný handicap bude možno eliminovat jedině v praktické škole.

Je ovšem otázka – a v tom mají páni ředitelé pravdu, jak si lze představovat vzdělávání v hlavním proudu vzdělávání právě na praktických školách. To je výsostně odborná záležitost, a tu nechť vyřeší odborníci speciální pedagogiky. Rozhodně však bude provázena zvýšením procenta individuálnější formy výuky i zde, stejně tak jako na normálních základních školách, kde se tento problém řeší zatím vylučováním žáků a jejich přesouváním do praktické školy. To není řešení, jak si možná mnozí představují, to je jen přesouvání problémů na bedra někoho jiného.

A teď ten pohled optikou Štrasburku. Ten je nám velmi zapotřebí, protože vzdělávání v nejvyspělejších evropských zemích právě v základním školství je daleko daleko před námi.

Argument, že to nejsou romské děti neobstojí. Jsou to děti přistěhovalců z krajin, kde je daleko horší sociální situace než postihuje naše Romy. Tyto děti jsou péčí země, kam přišly vzdělávány třeba i individuálně a dokonce i ve vlastním mateřském jazyce vedle jazyka úředního..

A zkušenosti romských dětí z ČR v rodinách, které se vystěhovaly do Anglie nebo Kanady jsou překvapivé. Jak si lze vysvětlit, že děti, které tady byly soustavně neúspěšné, náhle v evropské cizině zvládají bez problémů cizí jazyk, a stávají se rovnocennými žáky ostatních domácích dětí? Neměli by se páni ředitelé aspoň zamyslet, zda je vše zdravé v českém školství, a zda přece jen už není na čase zaběhaný stereotyp změnit?

Kromě toho: v ČR se i mezi Romy hodně změnilo. Je tu nově se tvořící romská inteligence, romské rodiny už docela zřetelně mění svá hodnotová kriteria pokud jde o vzdělávání. Je jisté, že čas k zásadní změně v českém školství dozrál, a stanovisko ministryně a ministerstva je hodné podpory. Samozřejmě. Odborná diskuse je potřebná, ale odmítat změny, které podporuje i odborná veřejnost ve své velké většině, je pochybné.