Číst výzkumy veřejného mínění je ošidné zvláště u nás, kdy agentury nemají nastavená přísná pravidla, což má za následek, že výsledky jejich průzkumů se začasté zásadně liší. Důležitější než absolutní čísla jsou proto vždy tendence a porovnání výsledků různých agentur.

Výsledky průzkumů stranických preferencí zveřejněné v minulých dnech v podstatě se shodují v jedné věci, ať je prováděla kterákoliv agentura: účast ve volbách, kdyby probíhaly v září, by byla obdobná jako v parlamentních květnových volbách, to znamená kolem šedesáti procent a zvítězila by sociální demokracie, následovala by ODS a na třetím místě by byla TOP 09. Rozestupy mezi ČSSD a ODS se liší od 2 do 5 procentních bodů, zatímco ve volbách to bylo o necelá dvě procenta. A rozdíl oproti minulým měsícům je ještě markantnější, protože buď se preference ČSSD a ODS k sobě po volbách blížily, nebo dokonce v jednom případě ODS sociálně demokratickou stranu předběhla.

Závěr tedy zní: Občanská demokratická strana, ač má v čele velmi uměřeného a solidního Petra Nečase, po období krátkodobé naděje začíná ztrácet, podobně jako strana TOP 09 s pány Schwarzenbergem a Kalouskem, která ve volbách dostala 16,7 procent. V posledních průzkumech získala u CVVM 16,5, u sociologického ústavu 10,5 a u agentury STEM 12,9 procentních bodů.

Otázka, na kterou se pokusím dnes odpovědět, zní: Proč hlavní dvě strany vládní koalice začínají tak brzy po volbách ztrácet přízeň voličů?

Podíváme-li se nejhrubším rastrem na předvolební kampaně vládní koalice, zbudou nám v síti dvě hesla: Úspory a boj s korupcí - a věrohodnost plnění jednoho hesla podmiňuje druhé. Jenže, jak se po krátkém čase ukazuje, šetření chybí promyšlený koncept, jsou dle odborníků příliš plošná a boji s korupcí zase chybí komplexní strategický program, ten nebyl vypracován a ani se na něm nepracuje, jde jen o jednotlivé kauzy a i ty vládní koalice, vedení měst či policie a státní zastupitelství neřeší důsledně.

Alexandr Vondra z ODS sliboval, že si důkladně posvítí na podezřelé armádní zakázky, ale záhy padl sám v podezření, že loboval za uzavření zakázek na předražené obrněné transportéry. A když sociální demokraté žádali zřízení mimořádné vyšetřovací parlamentní komise, která by se těmito zakázkami zabývala, ODS a TOP 09 byla od počátku proti a Věci veřejné se po počátečním váhání k nim přidaly. Odůvodnění však znělo pro veřejnost nevěrohodně: parlamentní komise nikdy nic nevyřešily a komise by byla drahá. Jenže, jak známo volby složením parlamentu značně zamíchaly, takže nedůvěra v práci komise znamená i nedůvěru vůči vlastním, tedy převážně novým poslancům a výdaje na komisi jsou bezpečně zcela zanedbatelné ve srovnání se zbytečně utracenými a předraženými zakázkami v řádu miliard.

Hned na to se ve sněmovně projednávala novela zákona, která se zabývala způsobem vybírání firem do veřejných zakázek. Šlo hlavně o to, jestli se mohou takovýchto tendrů zúčastňovat firmy, u nichž není jasná vlastnická struktura, tedy firmy, v nichž jsou majitelé anonymní, protože jejich akcie nejsou na jméno, ale pouze na majitele. Tento způsob vlastnictví umožňuje nejsnazší způsob korupce: Ministerstva, či radní si mohou zakázky přihrávat buď sami sobě, nebo svým příbuzným, známým atd., aniž přes ně může být provedena účinná kontrola. Původní návrh byl velmi přísný, novela ale vrátila věci zpět a dohodla se jen na kompromisním řešení: Firmy budou muset informovat vypisovatele tendru o všech akcionářích, kteří vlastní víc než deset procent. Takový návrh však vůbec nic neřeší, protože dle odborníků vlastnictví akcií na majitele se snadno mění ze dne na den a těžko lze prokazovat, že zpráva z nějakého dne byla lživá. I výmluva, že úplný zákaz přístupu firem s akcionáři na majitele by byla v rozporu se směrnicemi Evropské unie, je nepravdivá: Například v Belgii takový zákon platí a nikdo proti tomu neprotestoval.

A podobně je to třeba s projektem Opencard, tedy s plastikovou předplatní kartou pro městskou hromadnou dopravu v Praze. Několik auditů prokázalo, že 800 milionů korun, které město za tento projekt zaplatilo, je nehorázná suma. Loni v prosinci podala opoziční zastupitelka Jana Ryšlinková trestní oznámení, protože podle ní bylo porušeno hned několik zákonů. Jenže ještě než vyšetřování začalo, státní zástupce zrušil rozhodnutí o zahájení úkonů a věc se zastavila. A když se později vyšetřování rozběhlo velitel vyvinul na své podřízené, jak nás informovala média, takový nátlak, že dva policisté raději z týmu odstoupili, čímž se vyšetřování bude dál uměle zdržovat, nebo nakonec bude obžalován jen nějaký nižší úředník, který zřejmě plnil příkazy z vyšších pater politiky.

Pro občany jsou jen tyto tři kauzy z posledních dní jasným signálem, že se moc nezměnilo, že politici žijí v uzavřeném světě a vůbec nevnímají, jak je občané vidí nebo dokonce, že politiky to, co si o nich lidé myslí, už vůbec nezajímá. Vstoupit do volebního klání pod praporem s vyšitým nápisem Bojuji proti korupci a pak zamítnout v parlamentu ustavení vyšetřovací komise, která má korupci vyšetřovat, je těžko vysvětlitelný krok. I kdyby argumenty, s kterými vládní koalice komisi zamítla, byly opodstatněné, občanům se takový krok dá těžko zdůvodnit, protože v politice hraje důležitou roli symbolika.

A nevnímat ji, představuje velkou politickou chybu a to zvlášť za situace, kdy se úsporné kroky vlády dotknou značné části obyvatelstva a zvýší se sociální pnutí ve společnosti. Občan by byl ochoten se zřejmě uskromnit, ale to by ho museli politici přesvědčit, že hospodárně se bude chovat i stát a zamezí předraženým zakázkám a klientelismu.

Psáno pro ČRo 6