Simon Wiesentahl kdesi vzpomínal, že ho vodili jako chlapce kolem domu, za jehož okny seděl muž, který po léta nepromluvil ani slovo a jedl jen to nejnutnější. Říkali mu "ten, co mlčí". Kdysi měl se svou ženou spor, který zakončil zvoláním: "Ať shoříš!" V noci mu shořel dům - aniž na tom nesl jakoukoliv vinu - a jeho manželka přitom uhořela. Muž se odebral se svým obtěžkaným svědomím k rabínovi. Rabín rozhodl, že nesmí promluvit do konce svého života jediné slovo a musí se neustále modlit a prosit za odpuštění.

Podobnou mystickou představu o spravedlnosti měl do soboty 26. února 2011 v sobě po celý dospělý život i spisovatel Arnošt Lustig, kterému bychom mohli říkat "ten, který vypráví". Z hrůz, které zažil v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu se snažil vypsat, aby odčinil svou vinu za to, že přežil: že místo něho byl zabit někdo jiný a třeba lepší, kdo by prožité utrpení uměl popsat mnohem lépe než on. Rád citoval Hemingwaye, který řekl: "Žije se mi dobře, ale musím psát, poněvadž když denně něco nenapíšu, to ostatní v životě mě přestává těšit." Každý den, kdy nepsal, pociťoval jako zradu na šesti milionech mrtvých bratří a sester, které nacisté vraždili jako hmyz stejným plynem. Svou první povídkovou knihu o utrpení, která zažil, Noc a naděje, přepisoval bezmála deset let, než ji poslal v roce 1955 do soutěže. Vyšla v roce 1957 a v nudě tehdejší budovatelské literatury svou pravdivostí a syrovostí působila jako zázrak: jako hořící keř na hoře Oreb, v němž se zjevil Mojžíšovi Bůh, řekl by zbožný člověk.

Arnošt Lustig, přes tu zmíněnou mystickou představu o spravedlnosti, zbožným Židem nikdy nebyl. Řekl mi: do synagogy chodím jen jako průvodce turistů. Narodil se v Praze v asimilované rodině živnostníka. Jeho otec měl do krize v roce 1929 krámek s pracovními oděvy a cítil se být vždy Pražákem. Svému synovi hrdě tvrdil, že jeho rodina žije v Čechách již tisíc let. Sionistu, tedy toho, kdo si přál, aby židé měli svou vlast, z Arnošta Lustiga učinili až nacisté a antisemité, kteří jeho tatínka kvůli tomu, že byl Žid a nosil brýle, poslali v Osvětimi hned do plynu, aniž se čímkoliv provinil. Na ten okamžik, kdy druhý den se díval ke komínům osvětimského krematoria, z nichž vylétal popílek, v kterém cítil ostatky svého otce, do smrti nezapomněl.

A to je zřejmě hlavní důvod, proč měl Arnošt Lustig problém s odpuštěním. Pro knihu Tachles, Lustig, kterou jsme dokončili loni v létě, mi řekl: "Teoreticky jsem odpuštění schopen. Prakticky ale asi ne. Odpuštění je jediný most, po kterém může přejít člověk k člověku. Ale odpuštění je skoro vždy spojeno s otázkou obvinění. Pokud máš ale na mysli nacismus, válku a nastolení bezcennosti lidského života a likvidaci nejen etnických skupin, ale celých národů, jako Židů, Čechů a Slovanů vůbec, to nejsem schopen nikdy nikomu odpustit. K tomu se musím přiznat, to je nad moje síly. Protože odpuštěním bych otevíral možnost něco takového připustit. Odpuštění je zboření zdi mezi dobrem a zlem. Mravnost mi nedovoluje takovou zeď zbořit. Mravnost mi dokonce nařizuje takovou zeď zpevnit. Tak velké zlo nemohu odpustit, ale ono takové zlo není jen samo o sobě, to je čin někoho. Pokud někoho sežere lev, tomu lvu odpustím, protože někoho sežrat je lvům vrozeno, je to jejich přirozenost. Zabíjení člověka člověkem si už pár set let zakazujeme a je to proti naší mravnosti."

Arnošt Lustig byl přesvědčen, že vinu nelze prominout, že jediná cesta, kterou se lze zbavit viny a odčinit ji, je pokání.

I sám se celý život kál za své selhání z počátku padesátých let, kdy jako mladý redaktor Československého rozhlasu souhlasil s popravou JUDr. Milady Horákové. Tehdy přišel do rozhlasu nějaký soudruh z Ústředního výboru KSČ, svolal všechny zaměstnance a prohlásil, že JUDr. Milada Horáková zradila republiku a škodila lidově demokratickému režimu: organizovala spiknutí. Dodal, že se ke všemu přiznala, a proto že dostala trest smrti. Zeptal se, jestli s tím přítomní souhlasí. Všichni zvedli ruce a mladý Arnošt Lustig taky. Nikdo se ani nezdržel hlasování. Jednomyslnost byla tehdy znakem uvědomělosti.

Až večer, když přišel Arnošt Lustig domů, kde byl sám a zbavil se kolektivního opojení, mu došlo, co učinil: hlasoval pro smrt člověka, kterého neznal. Tehdy se zajímal jen o psaní a o JUDr. Miladě Horákové nikdy před tím neslyšel. Tento čin ho pak strašil: jeho svědomí bylo obtěžkané podobně jako "toho, co mlčí". Uvědomil si, že se zachoval podobně jako ti, co v Německu tleskali Hitlerovi, a tím souhlasili a schvalovali jeho zvěrstva, to znamená i zavraždění Lustigova tatínka. Své selhání si nikdy neodpustil. Byl na sebe stejně přísný, jako na své trýznitele.

Arnošt Lustig byl nadaný vypravěč a přísný svědek minulého století: proto je jeho dílo tak přesvědčivé a stále aktuální. Téma selhání a pokání je věčné. Pokud budeme číst knihy "toho, kdo vypráví," bude existovat naděje, že si uvědomíme i svá selhání a budeme schopní pokání.

Zaznělo v sobotu, 5. 3. 2011 ve Španělské synagoze