Potřebujeme novou obrannou koncepci, protože Rusko stále usiluje o vliv ve střední Evropě, varuje exministr obrany a bývalý velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský

* V úterý 11. března poslanci na Krymu schválili prohlášení o nezávislosti, které je předpokladem pro referendum o připojení k Rusku. To se bude konat 16. března 2014. Ptát se na výsledek je zbytečné. Zásadní otázka zní: Zbývají nám jen dvě možnosti – pobouření, nebo válka?

Ti, kteří vidí jen tyto dvě možnosti, neříkají pravdu, protože jde hlavně o to, jestli se vlády EU a USA podrobí výsledkům referenda, nebo ho odmítnou a něco udělají. Já vidím i třetí možnost, a ta se netýká tolik ani Ukrajiny, jako spíš nás. Pravděpodobně nejsme schopni tomu procesu, na jehož konci bude připojení Krymu k Rusku, zabránit. Mě zajímá, co uděláme my, kteří jsme byli taky v prostoru, který ovládala Moskva. Jestli se zmůžeme na novou obrannou koncepci.

* Koho všeho do toho počítáte?

Celou východní a střední Evropu. Někdejší součástí SSSR a satelity, jako jsme byli my nebo Polsko. Mám na mysli, že Rusko již podruhé v posledních letech, aniž za to bylo nějak ostrakizováno, obsadilo nějakou část suverénní země a nic se neděje. Nejprve to bylo 20 procent gruzínského území a nyní je to Krym. Je směšné tvrdit, že to nejsou ruská vojska, která zaminovávají severní hranice krymského poloostrova. Jsou to ruská vojska, která však nejsou součástí ruské armády. Jsou to speciální vojenské síly, které byly pro takovéto speciální akce vytvořeny na počátku roku 2013.

* A kdo je řídí, když nejsou součástí armády?

To jsem se nedočetl, ale na oficiálních stránkách ruského ministerstva obrany se píše o existenci této ozbrojené složky. A teď právě slouží k podpoře ruskojazyčné menšiny na suverénním území Ukrajiny na základě propagandistické lži, že jsou její příslušníci ohrožení novou vládou v Kyjevě.

* O tom mluví dokumenty Koncepce zahraniční politiky a Obranná doktrína Ruské federace?

Ano. A jsem překvapen tím, že jsme nebyli připraveni na to, že se to může stát. To my znamená celý Západ.

* A vy si myslíte, že politici tyto dokumenty neznají?

Bohužel někteří politici určitě ne. Zabývají se totiž například řízením chemického a zemědělského průmyslu nebo v minulosti ředitelovali divadlo. Pak jsou tu politici, kteří mají zájem na tom, abychom byli co nejvíce závislí na ruském trhu a jejich investicích. Třeba ten, co tvrdí, že Sovětský svaz byl slovanskou federací.

* Co za této situace máme dělat? O co v současné době hlavně jde?

Debata o legitimitě současné ukrajinské vlády v Kyjevě či otázka, zda najdeme nějakou cestu, jak udržet Krym, nejsou pro mé uvažování v této chvíli nejpodstatnější. Měli bychom si všimnout, že jsme ohroženi. Rusko hledá způsob, jak v bývalém prostoru SSSR a přilehlých bývalých satelitech získat znovu rozhodující vliv. Putin to říká zcela otevřeně. Třeba ve svém valdajském projevu: tvrdí, že by prospělo všem, kdyby se Západ o vliv ve střední a východní Evropě podělil s Ruskou federací.

* To už řekl Stalin v Teheránu: Ja chaču zaščitnyj pojas vokrug pjervoj socialističeskoj strany mira...

Ano, tak byla Evropa rozdělena po druhé světové válce. A kdo sleduje vývoj otevřenosti Putinových výroků, vidí, že tu Stalinovu tezi opakuje. A ostře. Dokonce ji vojensky realizuje.

* A jak bychom na to měli reagovat?

Měli bychom především přiznat porážku západní diplomacie dobré vůle a partnerství s Ruskem.

* Tím myslíte přestat hovořit o Rusku jako o partnerovi a vnímat ho jako agresora...

Jako nositele hrozeb. Jako sílu, která svým jednáním, nejen vojenským, ale i ekonomickým a politickým, ohrožuje naši svobodu. K tomu by stačilo, kdybychom spolu s našimi partnery do bezpečnostní strategie zanesli, že Ruská federace je nositelem přesně definovatelných ohrožení našich zájmů. Když ale slyšíme – i z úst našeho premiéra – že jakákoliv sankce proti Rusku by nás stála mnoho peněz, pracovních míst atd., proto do nich nepůjdeme, a zároveň výrok, že jde o agresi a že Česko neuzná výsledky referenda, tak to vyjádření nedává smysl. To je asi totéž, jako kdybych řekl, že neuznávám, že zrovna prší, a nevytáhnu ani deštník.

* Vy jinými slovy říkáte: Musíme si přiznat, že Rusko není věrohodným partnerem...

Tuto falešnou víru je třeba opustit. Už nesmíme věřit, že záruky, které jsme si dali, bude někdy Rusko schopno plnit, jako jsme je byli odhodláni plnit my. Rusko není takovým partnerem. Rusko předvádí, že každý výraz dobré vůle Západu považuje za slabost.

* Teď položím tu nejnebezpečnější otázku: A co ta zmíněná válka?

Rozhodně nejsem pro válku, ale ekonomická opatrnost je na místě. Měli bychom odmítnout všechny ruské investice. A těm, co řeknou, že je to vysoká cena, odpovídám: Za všechno se platí a svoboda je drahá komodita. Pro mě je svoboda neocenitelná, proto ji nelze vyměnit za ekonomické vazby a za peníze. Jestli se nebudeme chránit před agresivně se rozšiřujícím ruským vlivem, ztratíme i ten kus svobody a demokracie, který máme. Vím z vlastní zkušenosti, jak těžké bylo si ji na Moskvě vydobýt.

* A jsme při té energetické svázanosti s Ruskem něčeho takového vůbec schopni?

Bude-li to společná dohoda EU a USA alespoň v té míře, v jaké ji v tuto chvíli reprezentuje ne Obama, ale aspoň zčásti Kerry, tak problémy, které by nastaly, by jistě ovlivnily naši hospodářskou situaci, ale jen po nějakou dobu. Je třeba si přiznat, že náš pokus o vtažení Putinova Ruska do normálního světa, v němž platí závazky a dohody, jsme prohráli. Všechno musí začít přiznáním této prohry a celé naší bezpečnostní koncepce.

* Kyjev v úterý začal vyhrožovat žalobou na Rusko u mezinárodních soudů. Myslíte, že taková žaloba má nějaký smysl? Může mít nějaké konkrétní důsledky?

Každé přesné pojmenování toho, co se na Krymu děje, bude podle evropského pojetí mezinárodního práva znamenat vytváření určité přirozené nálady ve veřejnosti. To by mělo vést a nakonec to povede k překonání hledání odpovědi na to, co je důležitější: zda evropská integrace, nebo posilování národního státu. Teď vidíme jasně, že osamělý národní stát jako Gruzie nebo Ukrajina ruské agresi neodolá. Zatímco v těchto případech byl ruský zájem realizován vojensky, u nás, zdá se, je realizován ekonomicky – posilováním ruských investic. Když před pěti lety skončila ruská agrese v Gruzii, zeptal jsem se tehdejšího generálního tajemníka NATO, co Aliance udělá, až ruská armáda přijde podpořit ruskojazyčné menšiny v Pobaltí nebo na Krymu. Tenkrát mi řekl: To Rusové neudělají.

* A co jste mu na to řekl vy?

Dobrá, také věřím, že to neudělají. Ale co když to udělají? Jsme na to připraveni? On mi znovu řekl: Oni to neudělají! Já si byl ale jist, že to mohou udělat, když se na to nepřipravíme. Opakuji: Teď bychom měli co nejrychleji přehodnotit společnou bezpečnostní strategii a začít formovat společnou obrannou politiku.

* A jsme toho za současného stavu, kdy je Evropská unie v problémech, schopni? Není to podobná iluze jako to, že Rusko nikdy nevkročí na Krym?

Aktuální zkušenost s Ruskem naopak otevírá šanci, jak z této situace vykročit a jak se podobným situacím propříště vyhnout.

* A myslíte, že má někdy v budoucnu Rusko šanci se doopravdy demokratizovat? Může tomu pomoci jasný postoj EU, aby se Rusko stalo partnerem Evropy?

To není naše věc. To je věc občanů Ruské federace. Ale kdyby se EU dokázala na nové obranné koncepci domluvit, jsem si jist, že by to na ruské občany vliv mělo. Bouřlivé demonstrace proti putinovskému režimu v Moskvě a v jiných městech byly svědectvím o tom, že naše obrana není obranou proti Rusku, ale proti Putinovu režimu. To, co se stalo na Krymu, je možné vidět jako silnou Putinovu odpověď právě na zmíněné demonstrace. A nazývá-li Putin vládu v Kyjevě fašistickou vládou, snaží se vyvolávat reminiscence na druhou světovou válku a vytvářet atmosféru trvalého ohrožení vnějším nepřítelem: vždy nepřátelským Západem. To nelze přehlížet, na to musíme adekvátně reagovat, jinak na to doplatíme postupnou ztrátou svobody.
***
Luboš Dobrovský (82) Novinář a politik. Začínal v Československém rozhlase, pracoval v Literárních novinách či Plameni. V letech 1968 až 1989 působil pouze v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčí Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk z Československa, byl ministrem obrany, vedl kancelář prezidenta republiky Václava Havla (1992 až 1996) a byl velvyslancem v Rusku (1996 až 2000). Nyní je v penzi. O dění v Rusku se stále živě zajímá. Píše o něm do odborných publikací či přednáší doma i v zahraničí.

Vyšlo v MfD