"Nejdříve Maďarsko, nyní Polsko. Východní Evropa se čím dál tím víc podobá Rusku. Je autoritářská, úzkoprsá a rasistická. Má Evropa dost času na to, aby čekala na modernizaci nových členů? Nebo potřebujeme novou Unii bez východních zemí?" Těmito slovy otevřel svůj příspěvek na Spiegel-online Jakob Augstein.

Pozoruhodné na této úvaze je hlavně to, že hlas nezaznívá od pravicového komentátora, ale naopak od muže, který bývá spíše považován za levicového novináře a že už nepoužívá pojem střední Evropa.

Augstein v komentáři reaguje na změny v polském ústavním soudu a na de facto zrušení polských veřejnoprávních médií. Zároveň připomíná, že nová premiérka Beata Szydlová nechala hned po nástupu odstranit z místnosti, kde se konají tiskové konference, všechny vlajky Evropské unie. S minulou vládou má nová sestava společný jen odmítavý postoj k ruské politice. Výčet změn končí Augstein slovy: Ve skutečnosti mezi Východem a Západem probíhá kulturní boj. A dodává, je čas na hořkou bilanci: proti západním hodnotám, jako je liberalismus, tolerance, rovnost stojí východní pseudohodnoty: rasismus, ignorance a úzkoprsost. A připomíná, že na tyto rozdíly hned v roce 2014 upozorňoval Jacques Delors, když říkal, že k připojení východní Evropy k EU došlo brzy.

Podle Augsteina jsou Maďarsko a Polsko státy, které se daly na cestu od státu založeného na ústavě ke státu, který je založen jen na státních opatřeních. Jinými slovy ve státě, který má za základ ústavu, platí zákony, ve státě, který stojí jen na státních opatřeních, platí jen to, co podle situace je oportunní, tedy výhodné a pohodlné.

Podobně to vidí i francouzský politolog Jacques Rupnik, který ještě používá termín střední Evropa, ale poukazuje rovněž na to, že se v roce 2015 značně změnila. Podle Rupnika první návrat střední Evropy se uskutečnil v osmdesátých letech a otevřel ho Milan Kundera esejem o "uneseném Západu". Tehdy došlo k propojení specifické středoevropské kultury se Západem, a to tvořilo zázemí, které vedlo k úspěchu roku 1989. Středoevropský příběh zvítězil. Teď se nám ten středoevropský moment vrátil, ale v podobě méně sympatické: protože střední Evropa se v kontextu migrační vlny vymezila vůči Západu.

V okamžiku, kdy se tyto země brání, že jim byly vnuceny přistěhovalecké kvóty, tvrdí Rupnik, samy se vyčleňují z EU, protože byly součástí tohoto rozhodnutí, nic se nedělo za jejich zády. Kladou sice důležitou otázku, a ta se týká Schengenu, ale tím, že nenabízejí žádné řešení a jen se odmítají podílet na tom, co navrhuje stará Evropa, se jí noví členové začínají vzdalovat. Poprvé po pětadvaceti letech tu existují dvě představy evropanství a v nich je těžké hledat společnou odpovědnost.

Česká republika zatím balancuje někde mezi a teprve blízká budoucnost ukáže, jestli se taky z EU vyčleníme, nebo jestli chceme patřit do západní Evropy.

(Psáno pro ČRo Plus)