Českou otázku zformuloval ve stejnojmenné knize doplněné o text s názvem Naše národní krize náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk a reagoval v ní na spor o pravost Rukopisů královohradeckého a zelenohorského, které byly údajně objeveny na počátku 19.století a budily dojem, že jsou ze 13. a z 9. století, aby dokazovaly, že jsme starý historický národ. Spor o ně, do něhož se vehementně vložil Masaryk, který se snažil snést všechny argumenty dokazující že jde o falzum, byl pro naši existenci velmi důležitý. Zdůrazňoval morální rozměr každé existence: žádná hrdost národa nemůže být založena na lži. A zvlášť ne na tak banální, protože stát je produktem novověké politiky a národ je jen imaginární společenství vytvořené politickými romantiky v průmyslové době, tedy v 19. století.

Do vášnivé diskuse se tehdy zapojil velmi mladý česko-německý publicista a literární kritik Hubert Gordon Schauer, který v roce 1886 v časopise Čas publikoval stať s názvem Naše dvě otázky. Optal se, jestli je česká společnost dost velká a mravně silná, aby si budovala samostatnou kulturu, a zda úsilí vložené do národního obrození by nebylo lépe investovat do obecné kulturní práce v rámci kultury německé. Masaryk na tyto skeptické otázky reagoval vyzdvižením univerzálních "ideálů humanity", na kterých měla být založena kontinuita českých dějin. Proti této myšlence se postavili představitelé tzv. pozitivistické vědy kolem profesora Golla, kteří tvrdili, že historie může mít jen vědeckou odpovědnost a nelze na ni klást kulturní úkoly, jako je posilování národní identity nebo metafyzické úkoly politické a mravní obrody. Jak tvrdí právní filozof Jiří Přibáň, od historie emancipovaný národ může žádat jen historii, a ne národní mytologii nebo politickou metafyziku.

Schauerovy otázky připomenul po 49 letech existence státu na 4. sjezdu spisovatelů v roce 1967 Milan Kundera a ještě tím vzbudil rozruch. Paradoxně ale později to byl právě on spolu s Hrabalem, Havlem, Seifertem, filmaři malíři, muzikanty a vědci jako byli Heyrovský, Wichterle a Holý, kteří dokázali, že naše úsilí o obrodu jazyka, kultury a vědy nebylo marné, ale bohužel těmito výkony došlo k dalšímu paradoxu: na spisovatele se u nás kladou již od obrození zvýšené požadavky, které oni nikdy nemohou splnit, což po nějaké době vede u občanů k velkému zklamání a frustraci, která nás zachvátí skoro vždy po dvaceti letech a kterou zažíváme v moderních dějinách po třetí: po roce 1938, po roce 1968 a i v roce 2018.

Tyto skutečnosti ukazují jedním směrem: a sice na slabost části našich politických elit, které díky tomu, že stát vznikl později než národ, což bylo opačně než ve staré Evropě, neměly dost času na svůj růst. Proto bychom měli každé výročí chápat nejen jako důvod k oslavám, ale převážně jako podnět k hlubší kritické sebereflexi zabraňující opakování fatálních zklamání.