Když v roce 1946 dva čerství komerční inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund šli se svým plánem cesty kolem světa poprvé do pražského sídla Tatry v Kartouzské ulici, zastavil je vrátný se slovy: "Koho hledáte, pánové?" Odvětili: "Pana generálního ředitele, nejsme ohlášeni, vlastně ani nevíme, jak se jmenuje." Vrátný na ně chvíli nevěřícně zíral, pak se upřeně podíval na Jiřího Hanzelku, vzal ho za ramena se slovy: "Jiříku, jsi to ty?" Z muže se vyklubal kamarád Hanzelkova otce. Poradil jim zaklepat u dveří se jmenovkou Jaroslav Růžička. "Těžko říci, kdo měl větší podíl z těch dvou mužů na našem dalším osudu. Život je přesný součet náhod," vzpomínal Miroslav Zikmund a dodal: "Podstatné je, že jsme se nikdy nevzdali."

Na první cestu po Africe a Americe s Tatrou 87, tehdy nejdokonalejším československým osobním vozem, se oba mladí cestovatelé vydali v roce 1947 a domů se vrátili na počátku roku 1950. Na cestu po Asii a Oceánii vyjeli bohužel v hodně poruchových vozech Tatra 805, ve čtyřech, ještě s mechanikem a lékařem. Vyrazili v roce 1959 a vrátili se na sklonku roku 1964.

Jejich cestopisy vyšly v jedenácti jazycích a jen do roku 1975 jejich náklad dosáhl, jak spočítal pan Zikmund, šesti a půl milionu výtisků. Jejich depozitář je umístěn od roku 1996 v archivu města Zlín, kde je stálá expozice s názvem: S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly.
Sláva značky H + Z však netrvala dlouho: v roce 1969 byli vyloučeni ze Svazu Československých spisovatelů a byl na ně uvalen zákaz publikování hlavně kvůli tzv. Zvláštní zprávě č.4., což byla neveřejná, ale poctivě napsaná analýza politického, ekonomického, sociálního a mravního charakteru Sovětského svazu. K autorskému zpracování cesty po Jávě, Bali, Japonsku a Sovětském svazu už nikdy nedošlo. Chvíli žili z honorářů za knihy, ale po podepsání Charty 77 musel pan Hanzelka nastoupit jako zahradník do jedné pražské firmy, kde pracoval až do odchodu do penze ze zdravotních důvodů v roce 1982. Jiří Hanzelka zemřel 15. února v roce 2009.

Miroslav Zikmund, který se právě dnes dožil sta let, byl ve Zlíně trochu za větrem, nepodepsal Chartu 77, a proto se mu podařilo přežít celých dvacet normalizačních let z prodeje svých sbírek a fotografického a filmového vybavení. Po roce 1989 začal zase cestovat, psát a přednášet a stát mu v témže roce po několika letech hádek vyměřil penzi ve výši 1 404 korun. Když jsem s panem Zikmundem naposled před dvěma lety ve Zlíně hovořil, dělal na mě vitálnější dojem, než jaký mám ze řady svých vrstevníků. Říkal mi, že ráno cvičí, pak celé dopoledne pracuje na zahradě a odpoledne věnuje uspořádání archivu a svých deníků, které si vede od školních let. O svých 99. narozeninách citoval básníka Jiřího Koláře, který mu řekl: "Přišel konečně čas si před smrtí trochu odpočinout." Přeji mu, aby si i tento čas plně užil.

Napsáno pro ČRoPlus