"Já su oves, je horší, ale potřebný," to je věta paní Vaculíkové, kterou Ludvík Vaculík cituje v Českém snáři, románu, který zachycuje každodenní život tohoto spisovatele v období tvrdé normalizace od začátku roku 1979 do začátku roku 1980.

Když Pavel Kosatík paní Vaculíkové tuto větu připomenul v roce 2002, řekla mu: "Nepamatuji si na tuto větu, ale v něčem mě myslím vystihla. Oves je mezi obilím na posledním místě. Je míň ceněný než žito nebo pšenice, naposledy se sklízí, krmí se jím koně... Má i dobré vlastnosti: roste ve vyšších polohách, není náročný na půdu, když na něj zapomenete a včas ho nesklidíte, začnou vám zrnka v klasu klíčit. Oves čeká a je užitečný."

Jenže oves z paní Vaculíkové udělal její manžel, indiánský náčelník Kusketa, jak si sám říkal. Ona tuto roli přijala, z Marie či Mařenky se stala pevná a trpělivá Madla, na což její manžel, který ji sice tak říkal od počátku, přišel až na sklonku života, jak je možné odečíst z jeho posledních fejetonů, které psal pro Lidové noviny.

Když jsem bydlel v druhé půli devadesátých let a na počátku další dekády v Dobřichovicích, byli Vaculíkovi mými sousedy: bydleli naproti od jara do podzimu a z okna mé pracovny jsem je mohl každý den pozorovat. Zatímco Ludvík Vaculík pálil roští, protože mu nešlo psaní, paní Vaculíková vařila, četla a starala se o květiny: byla užitečná. Přitom soustavně chtěla přijít na kloub tomu, co tu bylo, jak je možné, že lidé se nechali tak lehce zlomit, proč opouštěli sami sebe a tak snadno se podřizovali zjevné zlé vůli. Na toto téma měla doma desítky knih a stále v nich četla. Říkala, že zájem o politiku má po tatínkovi, který byl náruživý národní socialista. Když k nám přišli na návštěvu, paní Madla s námi vedla soustředěný rozhovor, zatímco pan Vaculík šmejdil po domě, koukal se na knihy, které jsem měl na stole i na to, co právě píši. Jeho otázky či poznámky byly většinou roztěkané.

Svého manžela si paní Madla vážila, ale ke psaní byla trochu skeptická, říkala: "Život se zdá konečný a literatura nekonečná. Ale já prostě v momentě, kdy někdo z mého života dělá literaturu, cítím, že život je důležitější než literatura."
Na tohle paní Vaculíková přišla záhy právě díky svému muži, který naopak díky tomu, že jeho literatura byla úspěšná, si nechal život rozhodit a literaturu používal jako omluvu ke svým eskapádám.

S paní Vaculíkovou to bylo opačně: tím, že dala přednost životu, toto období důstojně přežila díky různým povoláním, která vykonávala svědomitě a později hlavně díky vnoučatům. Říkala: "Babičkovství je vlastně prožitek v něčem podobný mateřství. Nová životní role." O pana Vaculíka se sice starala, ale jinak ho z hlavy vytěsnila, i když přiznávala, že trpěla. Pomohli jí v této situaci kamarádi: spisovatel Karel Pecka a básník Jiří Kolář, se kterým vedla bohatou korespondenci. Ta na začátku devadesátých let vyšla knižně pod názvem Drahý pane Koláři. Pan Kolář ale ještě před tím pomohl i Ludvíku Vaculíkovi, když si mu postěžoval v roce 1978, že neví, co má dělat, poradil mu, aby začal psát deník. Tak se zrodil Český snář. Byl to tedy právě Jiří Kolář, který se o tento pár zásadně postaral: nejprve povzbudil Ludvíka Vaculíka, aby zase začal psát něco jiného než fejetony a později z Madly Vaculíkové učinil spisovatelku.

Paní Madla Vaculíková zemřela 17. ledna 2020 ve věku 94 let. Poslední rozloučení se uskutečnilo 24. ledna ve 14,30 v kostele sv. Václava v Brumově, zádušní mše se koná 1. února ve 14,30 v kostele sv. Martina a Prokopa v Karlíku u Dobřichovic.

(Psáno pro ČRo Plus)