Dva novináři, dva světy - Stanislav Budín a Rudolf Augstein

26. 12. 2008 | 12:03
Přečteno 6966 krát
V roce 2007 vyšly dvě knihy mapující život dvou novinářů: Vzpomínky Stanislava Budína (1903 – 1979) Jak to vlastně bylo vydal pražský Torst a biografii s názvem Rudolf Augstein (1923 – 2002) napsal Peter Merseburger, bývalý Augsteinův redaktor, později šéfredaktor TV Nord Deutsche Rundfunk a korespondent ARD ve Washingtonu, a vydal ji Deutsche Verlags-Anstalt v Mnichově. Oba muže dělí nejen dvacet let, ale i pohled na svět. Stanislav Budín byl celý život věrný komunistické ideologii, ač ho odevšad stále vyhazovali. Rudolf Augstein až do své smrti zůstal důsledným skeptikem a vybudoval jeden z nejdůležitějších evropských newsmagazínů Der Spiegel. Co předurčilo jejich cesty? Proč i po podobně prožitém traumatu z druhé světové války a zkušenosti s totalitou se jejich životy a názory vyvíjely tak rozdílně?

Stanislav Budín byl ukrajinský Žid (pocházel z aristokratické rodiny, otec byl ředitelem pobočky dopravní a pojišťovací společnosti), který byl ve třicátých letech krátce šéfredaktorem Rudého práva, válku prožil ve Spojených státech, kde řídil Newyorské listy, po válce se vrátil do Československa, kde byl na čas v roce 1968 šéfredaktorem Reportéra. Tento časopis obsahovou skladbou i obálkou napodoboval tehdy jistě nejprestižnější zpravodajský časopis v Evropě Der Spiegel, který založil v roce 1947 právě Rudolf Augstein (demilitarizovaný poručík Wehrmachtu). Ten se po maturitě, tedy za války, vyučil novinářem v Hannoverschen Anzeiger u Friedricha Rasche (ročník 1900), přítele Ericha Kästnera.

Zatímco Stanislav Budín byl jako Žid vždy něčím výjimečným, jak sám napsal, rychle překonal období svého nietzscheovství a povýšená a hrdá izolace byla pro něj nesnesitelná. „Největší štěstí jsem spatřoval v tom, že patřím k velkému kolektivu, že zapouštím kořeny v půdě, z níž jsou živeny miliony lidí, kteří cítí a myslí stejně jako já. Tato téměř pudová touha patřit někam, být součástí celku, se na dlouho stala podvědomým motivem mého jednání a chování. Mezi trockisty mě nečekalo nic než živoření v izolaci, v sektě.“ Tato silná potřeba někam konečně patřit poté, co opustil Ukrajinu, Polsko, chvíli žil ve Spojených státech a nakonec se přesunul zpět do Prahy, z něj učinila, jak sám přiznává, komunistu.

Rudolf Augstein (pocházel z obchodnické rodiny, otec měl továrnu na fotografické zboží) naopak byl i po poražené válce hrdý Němec, i když za svůj největší vojenský úspěch, jak řekl mnohem později FAZ-magazínu, považoval ústup své jednotky z Ukrajiny. Celým jeho esejistickým dílem prostupuje od mládí myšlenka, že Francie je slabá, Anglie se o Evropu moc nezajímá a Německo je silné a zdravé a snaha být co nejméně závislým pozorovatelem.

Novinářské začátky
Sotva se jednadvacetiletý Augstein vyléčil, pár dní před koncem války byl zasažen do pravé ruky, ohlásil se u svého bývalého šéfa Rasche, který byl označen britskými jednotkami jako „clean“ a začal vydávat po zákazu všech starých titulů Hannoverschen Kurier. Augstein dostal povolení u něj pracovat a již v půli prosince roku 1945 v těchto novinách najdeme glosu, jejíž tón je pro tohoto novináře po celý život velice typický (Marcel Reich-Ranicki o něm po smrti napsal: Často řádně argumentuje, ale hůře pointuje, je věcný a střízlivý, spíše víc drzý než brilantní.). Augstein se ptá: Když je událost v Belsenu považována za zločin, proč není zločinem bombardování RAF? (Připomeňme, že Bergen-Belsen u Hannoveru byl za druhé světové války koncentračním táborem a zahynulo tam asi 50 000 těžce nemocných vězňů. Jen při bombardování Drážďan anglickými letadly Royal Air Force v únoru 1945 zemřelo něco kolem 250 000 lidí.) Ale zároveň Augstein připomněl staré křesťanské přísloví: Kdo zaútočí mečem, přijde o život rovněž mečem. Doslova napsal: „Hitler vzal do ruky meč, proto Německo přišlo o život mečem“. Podobných otázek položil tento autor později mnohem víc: Zaznamenejme alespoň dvě, které se dodnes citují: Kolik divizí smí mít Bundeswehr po prohrané válce? z roku 1947 nebo otázku Smí si kancléř kleknout?, kterou položil po té, když si Willy Brandt ve Varšavě nečekaně poklekl před pomník Hrdinů varšavského ghetta v roce 1970.

Rudolf Augstein vždy ve svých textech kladl provokativní otázky, snažil se o maximální jednoznačnost a rozhodně nikdy nebyl oportunistou, nikdy se nepřizpůsoboval výhodným okolnostem. Jen proto mohl titulem Podmínečně připraven k obraně z 10. října 1962 vyvolat to, co později dostalo název Spiegel-aféra a vstoupilo do dějin žurnalistiky stejně jako o deset let později v USA díky deníku Washington Post Watergate. Připomeňme jen, že ve zmíněném článku o cvičení NATO Fallex prozradil, že by v prvních dnech možné války bylo zabito asi deset milionů Němců a že kvůli první aféře museli odstoupit pánové Strauss a Adenauer a kvůli druhé prezident Spojených států Nixon.

Stanislav Budín svůj první článek zveřejnil asi v roce 1928 v komunistickém týdeníku pro mládež Mladá garda. Pojednával o tom, jak se mladí polští komunisté rozhodli zlikvidovat zrádce, jenž se stal spolupracovníkem policie a udával ilegální pracovníky. Začínající novinář Budín napsal: „Několikrát na něj podnikli atentát, ale vždy jim unikl. Až po dobrodružné honičce ulicemi Varšavy, doprovázené střelbou za bílého dne, byl zrádce zavražděn. Poslední ránu vystřelil osmnáctiletý židovský dělník Botwin, kterému se podařilo uniknout. Stanný soud ho odsoudil k smrti, v den popravy došlo k velké protestní stávce, a když ho na dvoře věšeli, zpívali političtí vězňové ve lvovském vězení Internacionálu“. Druhý článek už napsal Stanislav Budín do Rudého práva a kritizoval v něm rakouského sociálního demokrata Karla Rennera za zhoubný reformismus. Budín svými texty neprovokoval čtenáře, jenom své soudruhy, kterým ale chtěl celou svou bytostí za každé situace sloužit. Chyba byla, že oni si tu službu představovali trochu jinak, jen jako bezmeznou adoraci bez jakékoliv vlastní iniciativy, která byla apriori podezřelá.

Profesionálním novinářem se stal Stanislav Budín, mezi tím vystudovaný (byl elektroinženýr) a asimilovaný v Čechách, až koncem roku 1932 a v roce 1933, tedy v době nástupu Hitlera k moci, kdy byl výkonným redaktorem Komunistické revue, které se říkalo Komrevue. I z dikce knihy, kterou psal v letech 1969 až 1972, je cítit jak kdysi mladičký Budín tomu všemu bezmezně věřil a byl rád, že je „avangardou lidstva“, že stojí na té jediné správné straně, že se angažuje pro správnou věc.

Volontér Augstein, který začal s praktickou novinařinou až po sebevraždě Hitlera, tedy po válce, z hannoverských novin přešel do zpravodajských novin vydávaných okupační anglickou armádou. Tam si ho brzy všiml několikrát vyznamenaný tankistický major John Seymour Chaloner, který byl tehdy převelen do tiskového oddělení okupační vlády a dostal nápad založit v Německu po anglickém vzoru News Review německý zpravodajský časopis. Augsteina si vybral hlavně proto, jak později napsal, protože neměl typickou německou vlastnost všechno vztahovat na sebe, což mu umožňovalo být v roli nestranného pozorovatele.

Magazín poprvé vyšel 16. listopadu 1946, nejprve pod názvem Diese Woche a stál jednu říšskou marku. Augstein měl na starosti nejdůležitější rubriku: politiku, Základem měla být narrative story, všem srozumitelná, svižná, ale zároveň psaná dle jednoho mustru. Augstein byl od samého počátku své novinářské kariéry ke všem skutečnostem velice kritický, dokonce i ke svým chlebodárcům Britům. Když Angličané koncem roku 1946 dávají svým občanům k Vánocům zvláštní příděly masa, sladkostí a cukru, Diese Woche se ptá: „Nemají tito křesťanští státníci ponětí o tom, co se v tomto okamžiku děje v Německu?“ a v článcích nechá popisovat nekonečné fronty na chleba, kterého se stejně nikdy na všechny nedostane.

Oddanost proti neposlušnosti
Stanislav Budín prožil s komunisty aktivně všechny veletoče a v knize se k nim přiznává: Barvitě líčí jak byl z Rudého práva vyhozen a hned na to vyloučen i z KSČ Josef Guttmann, do té doby po Gottwaldovi druhý nejdůležitější člověk v novém vedení strany, a to jen proto, že nepřistoupil na komunistickou teorii, podle níž nastolení fašismu v Německu je ve skutečnosti vítězstvím německé dělnické třídy, tedy pouhou poslední křečí buržoazie. Tenkrát, jak sám píše, vyznával teorii „sociálfašismu“ a byl přesvědčen, že nejhoršími nepřáteli dělnické třídy a proletářské revoluce jsou právě levicoví sociální demokraté, protože jejich levičáctví je pouze předstírané a slouží buržoazii. Fašismus vnímal Budín po vzoru Leninova učení jako poslední pokus buržoazie zachránit moc před nastupující a nezadržitelnou proletářskou revolucí. Střízlivý Guttmann, který viděl v nástupu nacismu naopak porážku dělnického hnutí, byl i Budínem považován za defétistu.

Oddanost straně dovedla Stanislava Budína dne 20. srpna 1934 až na post šéfredaktora Rudého práva, hlavního tiskového orgánu komunistické strany. Redakce měla tehdy osm lidí z nichž asi nejznámější byli Franta Němec, původně proletářský básník, který se proslavil jako soudničkář, a Záviš Kalandra, divadelní a literární kritik, v roce 1950 popravený spolu s Miladou Horákovou. Julius Fučík, popravený o něco dřív nacisty, byl korespondentem v Moskvě. Brzy po nástupu do redakce na sebe Budín upozornil článkem o svatbě ostravského uhlobarona Larische, který byl prodchnut nenávistí: popisoval jak snoubencům půjdou za svědky tisíce havířů, kteří zahynuli v dolech, a tisíce hladových dětí ostravských nezaměstnaných a jak z dolů a šachet zaznějí místo svatebního chorálu Bezručovy verše z Maryčky Magdonové.

Budínova kariéra ale netrvala dlouho: na září 1935 připadalo patnácté výročí založení Rudého práva a šéfredaktor připravoval zvláštní číslo, v němž chtěl uveřejnit příspěvky všech bývalých šéfredaktorů, včetně Ivana Olbrachta (mimochodem vzdálený příbuzný Pavla Tigrida), který byl vyloučen ze strany v roce 1929 jako iniciátor manifestu sedmi spisovatelů proti Gottwaldovu vedení. Olbracht sice odmítl, ale Budín alespoň uveřejnil úryvek z jeho románu Anna proletářka a pak se pokusil Olbrachta přemluvit, aby do Rudého práva začal psát, což se mu nakonec podařilo, i když tam už nic nenapsal, protože Budín odešel.

Tato zpráva se ale zřejmě donesla ke Gottwaldovi a Budín byl nejspíš i za to 11. ledna 1936 vyhozen z redakce a vyloučen z KSČ. Jako záminka posloužil Gottwaldovi a moskevskému vedení článek, v němž Budín vyzýval k řádnému vyzbrojení buržoázní armády. V článku stálo: „Žádný pracující člověk v republice není dnes proti armádě a proti ozbrojení! Armádě patří to nejlepší a zbrojit musíme. Proti fašismu, jenž nás ohrožuje…“ Později už i strana pochopila, že nejde v Německu o vítězství dělnické třídy. Gottwald ale Olbrachtovi nikdy neodpustil, a proto zřejmě musel Budín z redakce odejít. Proti Budínovi ale vystupoval v Moskvě silně i Dimitrov. Stejně jako byl Budín poslušný a schvaloval vyhození Guttmanna a odsoudil guttmannovštinu, nyní jiní schvalovali vyhození Budína a bojovali proti budínovštině. Stanislava Budína i jeho ženu opustili všichni přátelé a na schůzích bylo věrným straníkům řečeno: „Soudruzi, bylo odhaleno něco tak strašlivého, že vám to ani nemohu říci.“ Tu strašlivou věc, ale nikdo nikdy nesdělil ani Budínovi.
Od 1. ledna 1947 se Augsteinův časopis přejmenoval na Der Spiegel (titul vybral jeho otec) a Angličané odešli z redakce.

Tehdy se také začal výrazněji rýsovat budoucí velice kritický profil listu: Rudolf Augstein rok před kancléřem Konrádem Adenauerem, který se vyslovil pro vyzbrojení v říjnu 1948, vyzval k veřejné debatě o německé armádě (položil již zmíněnou otázku o počtu divizí) a Der Spiegel se začal silně profilovat hlavně na odporu ke kancléřově zahraniční politice. Hans-Peter Schwarz, Adenauerův životopisec, napsal, že po předčasné smrti Kurta Schumachera se stal Jens Daniels, což byl Augsteinův pseudonym, intelektuálně nejrespektovanějším a nejdůležitějším politickým a publicistickým kancléřovým protihráčem. Zveřejňoval skandální jednání a poukazoval na všechny druhy přetvářky, a tím akceleroval katarzi, která měla za následek zesílení a stabilitu nových demokratických institucí. Rudolf Augstein začal systematicky pracovat na tom, aby zlomil německou tradiční víru v autority a jejich spasitelské schopnosti. K mocným si držel až úzkostlivý odstup, ale nikdy ne nenávist, která občas je cítit u Stanislava Budína.

Stanislav Budín se mocným nevyhýbal, spíš oni jemu a po okupaci Československa v roce 1969, kdy začal na svých pamětech pracovat a měl k událostem z roku 1936 náležitý odstup, došel k jednoznačnému závěru, že v komunistickém hnutí (a tudíž i v jeho tisku) již od dvacátých let, tedy od likvidace trockismu jako úchylky, platí velmi jednoduché pravidlo, že všechna usnesení se přijímají jednomyslně a to navíc za nepopsatelného nadšení. Budín napsal: „Ideově-politická a morální jednota je nejvyšším zákonem hnutí. Ale komunistické hnutí je hnutí politické, skládá se z živých lidí, z nichž každý má svůj názor. Monolit jen vede k tomu, že kdo nesouhlasí s rozhodnutím, raději mlčí – neboť promluví-li veřejně, bude z hnutí vyřazen.

Ale tím jeho nesouhlas není překonán. Je jen zatlačen, a tím spíše si hledá příležitost, jak zvrátit usnesení z jeho hlediska nesprávná. Čím nadšeněji navenek s usnesením souhlasí, tím větších intrik, lží, pomluv a úskoků používá, aby dokázal, že správné usnesení bylo nesprávně interpretováno, tím více se uchyluje k argumentům, které Stalin jednou nazval… hnidopišství.“ Zarážející je jen jedno: pan Budín tohle všechno věděl, ale přesto svou víru nikdy neopustil. Ani v tom roce 1936, kdy odmítl psát pro Přítomnost Ferdinanda Peroutky i do Charvátova Práva lidu a raději než by zradil stranu, zůstal bez práce. Sám si to později zdůvodňoval tím, že žádný Bůh ho nezklamal, a proto se ani komunistická strana v jeho očích nemohla proměnit v ďábla. Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, tedy zní: Je to pravda, nebo si naopak ideologii v sobě zbožnil, a proto nemohla být ničím poskvrněna?

Budínova pravda to zřejmě byla (intelektuál je schopen sám sebe přesvědčit o čemkoliv), KSČ miloval dál: „Tím, kým jsem, vděčím za to do značné míry právě československým komunistům. Neboť ve straně a jejím prostřednictvím jsem našel pocit sounáležitosti k velkému kolektivu, zapustil jsem definitivní kořeny, našel jsem vlast.“ Pak dodává, že i povolání a přátele. Proti vykonstruovaným procesům, které probíhaly v Sovětském svazu ve třicátých letech, se tehdy ani náznakem nevyslovil.

Der Spiegel byl naopak neposlušný, provokoval a začal velmi brzy pod Augsteinovým vedením zveřejňovat zásadní materiály z období třetí říše: V říjnu 1947 zveřejnil velmi angažovaný článek o nacistických zločinech v koncentračním táboře Sachsenhausen, v dubnu 1948 další materiál o procesu s Einsatztruppen, v němž bylo obžalováno dvaadvacet vojáků a dvanáct z nich bylo odsouzeno k trestu smrti. Sám velitel Ohlendorf podle rozsudku měl na svědomí smrt 90 000 lidí. Dodnes někteří novináři vzpomínají či se alespoň učili o první povedené investigativní reportáž z 27. září 1950 s názvem Být chytrý a držet hubu, v níž se na základě přiznání poslance Josefa Baumgartnera hovořilo o tom, že při volbě hlavního města, kterým se stal Bonn místo Frankfurtu, byly rozdány v parlamentu úplatky ve výši dvou milionů marek.

Samozřejmě že ale Der Spigel byl dítětem své doby: obhajoval německé zájmy a sám sebe považoval za hlásnou troubu většiny lidí, jenže právě v této většině přežívalo řada měkkých přesvědčení, předsudků a resentimentů z doby Třetí říše, jako byl třeba primitivní strach z bolševiků a odmítání všeho ruského, což studená válka dál podporovala. K tomu patřil i skrytý antisemitismus, který však měl mnohem starší kořeny v německém měšťanstvu, a proto byl hodně rezistentní. Víc než nějaké politické přesvědčení hlavním Augsteinovým kompasem, zvláště na počátku, byla lidská či novinářská zvědavost a odmítnutí totality v jakékoliv formě. Byl sice hrdým Němcem, ale Německu nebyl za nic vděčný, neexistovalo nic, čím by mohl německé zločiny omluvit, proto byl svobodný.

Pokřivené zrcadlo a Der Spiegel
V roce 1938 bylo Stanislavu Budínovi jasné, že jako Žid musí z Československa odjet. Pomohly mu k tomu dokumenty amerického strýčka, díky nim a přímluvám řady kamarádů se ocitl s ženou i dcerou Ritou (po roce 1989 byla naší velvyslankyní v USA) 29. srpna 1939 v Londýně, odkud po čase odjela rodina do New Yorku, kde se po dalším čase nechal zaměstnat jako redaktor Newyorských listů na rohu 2. avenue a 72. ulice na Manhattanu. Zaměstnání za dvanáct dolarů týdně mu tam sehnal Arne Laurin, bývalý šéfredaktor oficiálního německého deníku Prager Presse, který vydával v Praze Orbis. Pan Laurin tehdy pracoval na československém konzulátu a rozhodl se učinit z Newyorských listů skutečný politický deník.

Novinář Budín se do povědomí české emigrace hned po nástupu do redakce zapsal ostrou polemikou s Janem Münzerem, který po uzavření sovětsko-německého paktu napsal články o totožnosti nebo příbuznosti fašismu a komunismu. Budín, přes všechny neblahé zkušenosti s komunisty, obhajoval Sovětský svaz a tvrdil, že obnova kapitalismu v klasické podobě nebude možná ani v zemích, kde se už dlouho vyvíjel. Někteří emigranté mu proto vytýkali, že učinil z Newyorských listů Rudé právo. Budín v knize přiznává, že si zachoval své komunistické přesvědčení i přes politické vykonstruované procesy a teror konce třicátých let a přes uzavření sovětsko-německého paktu. Viděl stále v SSSR hlavní naději socialismu v celém světě.

Po vypuknutí sovětsko-německé války v roce 1941 pak už zaujaly Newyorské listy pevný prosovětský postoj a ten držely až do října roku 1945, kdy právě kvůli své politické orientaci musel Budín redakci opustit. Celkem v redakci strávil pět a půl roku a celou dobu věřil svým původním ideálům a nemožnosti návratu nějaké jiné totality. V roce 1969 napsal: „Mýlil jsem se spolu s mnohými čestnými pokrokovými lidmi ve všech zemích…“ Z dikce i kontextu má ale čtenář pocit, že i na tento omyl byl Budín hrdý. Příslušnost k většině byla pro něj zřejmě po celý život víc, než realistický postoj a ti, kdo viděli v Rusku i v budoucnu nebezpečí jako třeba polští emigranté kolem newyorských novin Nowy Swiat, byli pro něj pravičáci. Stanislav Budín s nimi ostře polemizoval a obhajoval i sovětské nároky na západní Ukrajinu.

Ani setkání s Janem Masarykem těsně před koncem války, který mu bez servítků řekl: „…Když nás osvobodí Rudá armáda, bude asi ještě silnější (Sovětský svaz) – tak se z nás stane nějaká ta sedmnáctá sovětská republika… Nu což, národ to přežije, ale já bych to asi nepřežil… Já bych v tom žít nemohl,“ komunistu Budína od návratu do Československa neodradilo. A to dokonce přesto, že další jeho potíže se daly předvídat, protože Rudolf Slánský ani Klement Gottwald si jeho návrat do vlasti nepřáli. Budín napsal: „Citový vztah k českému národu a k republice… zastiňoval všechno ostatní.“ Píše sice, že s členstvím ve straně, ze které byl vyloučen, nepočítal, ale byl – jak celá kniha dokazuje – na mínění strany zcela závislý. Napsal: „je to na nich, aby rozhodli, zda mám či nemám být členem strany.“

Komunistická strana tedy evidentně nebyla pro Stanislava Budína jen nějaká organizace, kam člověk vstupuje, protože s ní má stejné cíle či názory a když se tyto hodnoty začnou s jeho vlastními cíli rozcházet, tak se s organizací rozejde. Převládal u něj čistě citový vztah ke KSČ. Choval se jako syn, který si matku (v jeho případě KSČ) také nemůže nikdy vybrat a musí ji za to, že mu darovala život, milovat i tehdy, když je třeba vražedkyní a lhářkou.

Rudolf Augstein alias Jens Daniels (což je jméno proroka z doby židovského exilu v Babylonu) musel překonávat jiné nástrahy: zaprvé zastaralé představy o politice, které ho vedly na počátku padesátých let k přesvědčení, že hlavním úkolem je znovusjednocení a boj proti integraci Německa do západních struktur. Pochopit ale tehdejšího Augsteina předpokládá bedlivěji ho začlenit do tehdejšího myšlenkového kontextu zuřící studené války, v níž mimo jiné vládlo v Německu přesvědčení, že hrabě Stauffenberger, který chystal atentát na Hitlera, byl sice morálně řádný muž, ale kdyby se mu atentát býval povedl, Rusové by se nezastavili na Labi, ale na Rýnu a situace by byla pro Německo ještě horší. Proto hlavní figury, proti kterým se Der Spiegel vymezoval, byli pánové Adenauer a Strauss. (Přes veškerou Augsteinovu kritičnost, když kancléř Adenauer zemřel, napsal o něm esej s názvem Adenauer a jeho epocha, z něhož vyplývá, že si ho vážil.)

Kancléři Adenauerovi dal Der Spiegel přezdívku Kancléř Aliance (později se podobně ostře vymezoval i proti kancléři Helmutu Kohlovi, známé jsou titulní stránky s názvy Kohl je kaput (1979), Je možné ještě zachránit Kohla (1985), Mínus kancléř (1986), Kohl by měl odejít, ale jak (1989), Věčný kancléř (1997) atd.). Zároveň Der Spiegel vystupoval proti všem privilegiím politiků, která by je vzdalovala od voličů.

Díky těmto postojům na sebe samozřejmě tento newsmagazín strhl pozornost i v zahraničí a začal být hojně citován takovými listy jako jsou New York Herald Tribune, londýnské Sunday Times či francouzský Le Monde. Díky těmto postojům ale také Der Spiegel nacházel stále více příznivců nejen v levém liberálním spektru, ale i u střední měšťanské vrstvy, která se rychle rozšiřovala a teprve ta mu udělala slávu.
Časopisu velmi rychle rostl náklad. V roce 1947 startoval s 15 400 exempláři, v roce 1950 měl 86 000, v roce 1953 150 000, v roce 1957 300 000 a v roce 1962 po tzv. Spiegel-aféře 550 000, v roce 1967 již skoro jeden milion prodaných exemplářů a v roce 2002, kdy Augstein zemřel, již okolo 1 300 000.

Díky úspěchu a zvlášť po zmíněné aféře, dosáhla Augsteinova sláva v Německu vrcholu (rozsudkem Ústavního soudu o tři roky později zajistil zabezpečení nedotknutelnosti svobody slova jako jedné ze základních demokratických hodnot na desetiletí) a učinila z něj jako z vydavatele i neobyčejně bohatého muže. Těsně před svou smrtí dokonce Augstein řekl, že Adenauer byl největší politik, se kterým se setkal. Vytýkal mu však to, že neuměl dostatečně žonglovat s pěti míčky, že mu po celý politický život vystačil jen jeden.

Samozřejmě, že i Augstein měl hodně kritiků a jeden z největších byl jeho rival Axel Caesar Springer. Vydavatel Springer se na esejistu Augsteina díval jako na cynika a politického hazardéra a Augstein zase vytýkal Springerovi, že je politicky naivní mesiáš, který titulky bojuje proti realitě v domnění, že změní skutečnost. Když ale pan Springer zemřel (jeho Bild měl tehdy prodaný náklad denně 3,3 milionu exemplářů), promluvil na jeho pohřbu právě Rudolf Augstein a složil mu obrovskou poklonu jako geniálnímu nakladateli, který uměl svým čtenářům vycházet vždycky vstříc. Podle některých svědků se oba stárnoucí muži smířili již před tím. Stalo se zřejmě totéž, co s Adenauerem. Rudolf Augstein měl celý život protivníky, ale nikdy nepřátele: v novinařině viděl schopnost konstruovat jinak skutečnost, aby tak dával svým čtenářům šanci si vytvořit svoji další možnou vlastní konstrukci. Novinařina byla pro něj hra s dostupnými fakty a ne boj za svatou víru a zaručeně lepší příští.

A podobně vnímal Augstein i politiku a tady někde se začíná zřejmě rýsovat hlavní rozdíl mezi Stanislavem Budínem a Rudoolfem Augsteinem či lépe řečeno mezi komunistickým a liberálním vidění světa. Pan Budín byl s politiky spřátelen, pan Augstein si od nich držel distanc, přátelil se s vědci, literáty a filozofy. A zatímco komunisté v každém, kdo nesdílí totožné přesvědčení, vidí do smrti nepřítele, Augstein a jemu podobní si z minulých protivenství umějí dělat za pár let legraci, jak to učinil v květnu roku 1967 Augstein v Londýně na zasedání Anglo-German-Association, když upozornil, že Strauss sedí na tomto zasedání vedle oběti, kterou nechal v době Spiegel-aféry posadit do vazby, protože jeho vězeň Conrad Ahlers se mezi tím stal mluvčím vlády.

Věřící versus angažovaný pozorovatel
Po návratu do Prahy začal Stanislav Budín pracovat hned ve třech redakcích: v tiskové agentuře Interpress, kterou řediteloval, v Kulturní politice, kterou vydával E. F. Burian s A. J. Liehmem, a v Lidových novinách, které šéfoval Jan Drda. Do komunistické strany však přijat nebyl, Rudolf Slánský se postavil proti a poté, co vyšla na jaře jeho kniha USA – portrét národa, kterou vzápětí strhal v komunistické Tvorbě André Simon (později sám popravený jako zrádce a sionistický agent) pro nemarxistický přístup, a za to, že nevychází ze základních tezí Lenina a Ždanova a zkrášluje americký imperialismus, mu mohlo být jasné, že se situace zase zhoršuje. V tomto duchu začali psát proti Budínovi i další, jako například Pavel Reiman.

To ovšem stále ještě Stanislava Budína nepřesvědčilo, z událostí února 1948 viní i po létech pravici, která „svou hloupou a domýšlivou politikou, přehlížející zcela realitu… sobě si kope hrob.“ O kousek dál píše: „Dodnes si myslím, že správně jsme stáli na straně sovětské politiky.“ Ke komunistickému puči podle něj muselo dojít, protože „pluralistická Národní fronta a demokratický parlamentarismus se stal anachronismem.“

Dne 30. září 1949 byla Kulturní politika jako příliš západnická zastavena a brzy na to dostal Stanislav Budín nový zákaz psát i do jiných tiskovin. Příběh se opakoval podle stejného scénáře jako v roce 1936. Nikdo ani tentokrát nebyl ochotný Stanislavu Budínovi říci důvod zákazu.

V padesátých a šedesátých letech pracoval Stanislav Budín nejprve v archivu ČTK a později v novinářském ústavu, překládal a psal knihy. Mimo jiné o Karlu Havlíčku Borovském, která vyšla v roce 1954 (pod pseudonymem B. Stanislav), napsaná ale byla v letech 1949 až 1951. Tato monografie je ovšem silně poplatná době (a to i když si odmyslíme množství citátů ze Stalina, Lenina a Nejedlého), napsána je ideologickým jazykem (což platí hlavně o první a poslední kapitole), kterému autor nevzdoruje a ani se nesnaží bourat barvotiskový Havlíčkův mýtus, aby ho učinil větším a lidštějším, jako to o dvacet let později učinil Jiří Morava z Insbrucku.

Naopak stejně jako vyčítá z třídních pozic zneužití Havlíčka buržoazii, stejně zneužívá Havlíčka i on ve prospěch marxistické propagandy. V knize vykřikuje: „Jedině proletariát může proto převzít do svých rukou věc národního osvobození a opravdu tento boj dovést ke konečnému vítězství.“ A o kousek dál čteme: „Přízrak komunismu zahnal českou buržoazii do náručí absolutismu.“ V letech 1969 až 1972, kdy své paměti pan Budín psal, za celkovým pojetím této knihy stál a kromě zmíněných citátů a kritiky Masarykových názorů se o dní nedistancoval.

Rudolf Augstein od konce války myslel úplně opačně než Stanislav Budín a byl pevně přesvědčen, že každá vláda potřebuje velice silnou opozici. Proto také když se začalo v Německu již na počátku šedesátých let uvažovat o velké koalici, viděl v tom velké a nebezpečné oslabení mladé německé parlamentní demokracie. Nikdy by ho nenapadlo napsat, že parlamentní demokracie je anachronismus. Se svým názorem tvrdě vystupoval i v roce 1967, když byla velká koalice ustavena. V roce 1972 se pokusil jako poslanec za FDP vstoupit i do politiky, ale záhy si uvědomil, že na to nemá talent (a to byl nejspíš důvod, proč se z něj postupně stával alkoholik), mandát odevzdal a vrátil se do redakce, kde svůj návrat ovšem zdůvodnil ne zcela přesvědčivě odchodem šéfredaktora Güntera Gause, který dal krátce před tím výpověď.
Pro pochopení jeho osobnosti jsou nejspíš typické tři postoje:

Ač byl až zavilý antifašista, vydal v roce 1959 v časopise Der Spiegel seriál amatérského historika, bývalého kriminalisty, Fritze Tobiase, který zpochybnil tezi, že nacionální socialisté zapálili sami Říšský sněm. Tuto práci nezpochybnily ani sovětské archivy, které se historikům otevřely po roce 1989.

Dále vydání knihy Ježíš, syn člověka v roce 1972, která způsobila v Německu, ale později i jinde skandál. Snad nejzdvořileji se k ní vyjádřil spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Heinrich Böll, který napsal: „Protože každé náboženství není emocionálně neutrální, je nemožné se s ním zabývat, když se vyhneme emocím.“

A nakonec Augsteinův vztah ke Stalinovi, o němž napsal, že byl sice větší vrah než Hitler, když jen v letech 1930 a 1931 zlikvidoval přímo pět milionů kulaků a nepřímo zabil dalších 20 milionů, ale v roce 1974, v souvislosti s vydáním Solženicynova Souostroví Gulag, hned dodal: „Bez bezpříkladné brutality, se kterou probíhala v Rusku ve dvacátých letech industrializace, by Rusové nemohli přestát v roce 1941 německý útok… Měřeno šílenou posedlostí Hitlera, byl Stalin přízemní realista, i když samozřejmě popravou generála Tuchačevského a zlikvidováním dalších 30 000 důstojníků Německu bezpochyby vpád usnadnil.“ O Stalinovi Augstein hovořil jako o despotovi, který byl schopen se poučit.

Je zjevné, že se vydavatel časopisu Der Spiegel i mýlil a nebylo to u něj nic výjimečného, připomeňme jeho odsouzení de Gaulla v roce 1958, kdy o něm psal jako o pohrobku Pétaina, ačkoliv to byl právě on, kdo se od samého začátku výrazně distancoval od vlády ve Vichy. Podobně se mýlil i v roce 1968 ve vztahu k situaci v Československu, kdy sovětskou invazi vylučoval. Většinou ale své postoje, když pochopil, že se mýlil, otevřeně přiznal a poopravil. Stanislav Budín za svými mylnými postoji stál až do smrti a stále je obhajoval.

V roce 1951 začal v Praze proces s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou a hned na to došlo k zatčení Rudolfa Slánského a celé řady dalších lidí, které Stanislav Budín léta znal a o některých z nich věděl, že jsou to slušní lidé.

Nesmyslnost všech obvinění se zdá z dnešního hlediska až abnormální. Přesto se pan Budín v knize přiznává, že „celou svou bytostí tomu chtěl člověk věřit, uznat to za správné a nutné, najít racionální a logické zdůvodnění všeho, co se kolem dělo… Připustit, že jde o křeč orientální despocie… znamenalo popřít a zamítnout celý svůj dosavadní život.“ V této větě je možná klíč k vysvětlení Budínových postojů, neboť jak napsal Heinrich Böll, věci víry nelze vysvětlovat s vyloučením emoční stránky, která je v každém náboženství přítomná. Pan Budín se tedy nemýlil, když napsal, že žádný Bůh ho nezklamal, ale ne proto, že by KSČ pro něj nebyla Bohem, ale protože si na svou víru nenechal nikdy sáhnout, nikdy ji nedokázal zpochybňovat, nikdy si nekladl nebezpečné otázky, a proto mu nemohla žádná skutečnost, byť sebekrutější, proměnit komunistickou stranu v ďábla.

Neotřesitelnost víry Stanislava Budína v mesiášské poslání a veškeré kroky Sovětského svazu dotvrzují nejlépe paměti, které dopsal autor v dubnu 1972 a v nichž není ani odstavec věnován okupaci Československa Rudou armádou a dalšími vojsky Varšavské smlouvy. Najdeme tam jen větu, že na hodnocení takové události je příliš brzy.

Stalinovi se jako chladnému racionalistovi, který bojoval proti náboženství a zavíral chrámy a kostely (nechal v nich zřizovat muzea boje proti tmářství), podařilo proměnit komunistickou ideologii v náboženství: Lidé začali věřit, že musí dělat to, co si Stalin přeje a z lásky k němu. Věřili, že je bránou do ráje, že podpírá svět a že skrze Stalina přichází spása. Desítkám milionům otřesených a vykořeněných lidí nabídl cíl a tito lidé už se té víry neuměli zbavit, protože by tím popřeli sami sebe, celý svůj život.
Adolf Hitler působil zvláště na mladé Němce, jakým byl Rudolf Augstein, opačně: Nejprve sliboval tisíciletou říši se stejným poblouzněním jako Stalin ráj na zemi, ale tím, že z původně věřících učinil oběti, víru v lepší příští všem Němcům nadobro vzal a učinil z nich evropské skeptiky. De facto tím – i proti jejich vůli, jak to dokazuje i mladý Augstein, který byl na počátku proti integraci se Západem – učinil Německo součástí západní Evropy, ač původně chtěl naopak z Německa vybudovat obranný val proti západní civilizaci.

Obě knihy jen podtrhávají absurditu dějin, ale jen ta o Augsteinovi, který nikdy moc necestoval (jen za války a na Azurové pobřeží do Saint Tropez, kde měl vilu) ukazuje na platnost staré moudrosti: Člověk se musí stát cizincem ve světě, aby jej jasně viděl, musí být poutníkem. Stanislav Budín, ač hodně cestoval, nikde nedokázal být cizincem: měl z toho strach. Rudolf Augstein, ač hrdý Němec, si od Německa po celý život dokázal udržet odstup jako nezávislý, ale angažovaný pozorovatel.

(Napsáno pro brněnský měsíčník Host)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Vasja napsal(a):

Co to propánajána píšete.....
Stanislav Budín, vlastním jménem Batya Bat, byl židovský bolševický novinař a básník.
Kde jste sebral jeho aristokratický původ?
To by na sobě musel makat jako pan Bukvoj a stejně by mu to bylo prd platné.
26. 12. 2008 | 13:27

Kanalnik napsal(a):

Pane Hvizdalo, mate to prilis dlouhe.

Navic nevim, proc bych to mel vubec cist po tom, co jste tu vyplodil minule. Jinymi slovy: Jak mam verit, ze to, co tady pisete, je pravda? Nebo mam spis rovnou predpokladat, ze to pravda neni? Radeji?
26. 12. 2008 | 14:33

Al Jouda napsal(a):

To měl ten Budín vlastě velké štěstí, že za svoji blbost nezaplatil životem jako mnozí jiní roztáčeči komunistických mlýnů.
26. 12. 2008 | 21:21

aleale napsal(a):

Rita Budínová-Mlynářová-Klímová s papá, kovaným komunistou z předmnichovského a pak totalitního Rudého práva, Stanislavem Budínem, pohodově prožila válku v New Yorku, aby se po létech, jako první Havlova velvyslankyně mohla k dojetí Washingtonu chlubit angličtinou s údajným newyorkským přízvukem.

S Papá patřila k těm komunistům, které striktní vizová politika USA, obecně vylučující udělění víz tomu, kdo byl člen komunistické strany nebo komunisty ovládané organizace, dokonce i ROH, nikdy neomezovala.

V roce 1946, jako mladičká, vstoupila do KSČ. Později, jako sekyrářka, čitlila na fakultě pegagogický sbor od třídních nepřátel.

Další její zásluhou bylo, že do posametového Špalíčku, kde mělo hlavní stan Občanské hnutí, přivedla nejen vizuální dvojče z USA za židovského aktivistu, později ministra vlády Izraele, Analolije Šaranského, v Západním Berlíně v roce 1987 vyhandlovaného agenta KGB a StB, Karla Kochlera, jistého inž. eko., Václava Klause, který s uvedeným Kochlerem po několik let za Gorbačevovy perestrojky seděl v Prognostickém ústavu socialistické ČSAV poté, co si je tam oba vzal bývalý poradce Che Guevary a ředitel PÚ, soudruh akademik Valtr Komárek.

Klímová, jako Klaus také totalitní ekonomka, OH sdělila, že musí mít při tom plánování převzetí moci mezi StB trénovanými lidmi také ekonoma a že Klaus byl jeden z těch, kdo s Koechlerem, který byl v USA zadržen za to, že pro KGB "rozkryl" CIA, konkrétně udáním několika občanů SSSR někteté poslal v SSSR na smrt, v PÚ ČSAV připravoval tzv. "scénáře přechodu", když bylo vedení strany a vlády v Praze jasné, že je tentokrát Moskva nepodrží.

A ano, řidičem už ne soudružky, ale velvyslankyně ČSFR ve Washingtonu byl jistý Martin Hejl, se kterým, jako bývalým ředitelem NBÚ kmotr podsvětí, Mrázek, udržoval nadstandardní vztahy, jak dokazují nahrávky jejiho telefonátů o tom, co kdo půro Mrázka ve vládě zařídí.

Nu, a aby se sága podnikavosti rodiny přesvědčených komunistů uzavřela, vnuk uvedeného šéfredaktora Rudého práva a synek jeho dcery Rity a bývalého tajemníka ÚV KSČ, Zdeňka Mlynáře, jako ministr informatiky ČR zapodnikal tak, že si bokem vytvořil s.r.očko na kontrakty, které ministerstvo generovalo. Prý nevěděl, při všem tom přehledu, který on, rodiče i děda o světě měli, že to není košér.
26. 12. 2008 | 22:24

Vilém Houska napsal(a):

Pane Hvížďalo,
co jste tímto sáhodlouhým článkem chtěl vlastně říci? K čemu nás to mělo dovést, vždyť to je jak reportáž od Fučíka, jenom nepsaná na oprátce, ale na PC. Pane, méně někdy znamená více. To pro příště. Amen.
26. 12. 2008 | 23:09

Germanicus napsal(a):

Jóó, takovej je život. Četl jsem to velmi pozorně se zatajeným dechem. Měli by to prostudovat všichni budoucí žurnalisti.
Díky za blog.
26. 12. 2008 | 23:57

vladimir.bernard@seznam.cz napsal(a):

Pane Hvížďalo, opravdu byl S.B, "ukrajinský žid z aristokratické rodiny"? To je skoro jako napsat, že už podle příjmení je Hvížďala potomkem římských patricijů...
27. 12. 2008 | 13:03

Lila napsal(a):

Vynikající blog!

Paměti Stanislava Budína jsem nedávno dočetla. Je to pozoruhodná kniha - zajímavá a poučná. Přestože jsem ji už trochu znala, např. Petr Pithart některé informace použil ve svém Osmašedesátém, při jejím čtení mi často běhal mráz po zádech.

Budín přišel do Prahy v roce 1923, chudý jako kostelní myš, bez sebemenší znalosti češtiny. Stačilo mu zajít na techniku, promluvit s děkanem a mohl začít studovat vysokou školu. Z knihy není patrné, kdo mu vysokoškolská studia vlastně financoval. Československu se odvděčil tím, že se stal nadšeným a aktivním členem politické strany, která měla v programu podkopání kořenů mladé republiky. Budín svou bezmeznou loajalitu ke KSČ a Kominterně chtěl např. demonstrovat plánovanou provokací při poslední volbě TGM prezidentem. Jeho záměr nevyšel jen proto, že stařičký prezident vstoupil do Staroměstské radnice jinými dveřmi...

Pozoruhodný je také moment, kdy Budín vzpomíná, jak po vyloučení z KSČ, se svou velmi vzdělanou ženou (tehdy už měli malou Ritu) vážně uvažovali o sebevraždě. Z dnešního pohledu něco naprosto nepochopitelného...

Budínova kniha výmluvně dokládá pokryteckou povahu komunistického myšlení, v němž od samého počátku platilo něco jiného si myslet a něco jiného říkat. Správný komunista rezignoval na své svědomí a rozum, protože kdo nejde s námi, jde proti nám.

Myslím, že Budínovy paměti jsou aktuální i dnes, kdy členové politických stran také raději zavírají oči před některými počiny svých kolegů s nimiž se sice vnitřně neztotožňují, ale svojí pasivitou je vlastně umožňují.
Stanislav Budín také chtěl původně sloužit dobré věci a jen někam patřit...
28. 12. 2008 | 09:55

stejskal napsal(a):

Dobrý den, paní Lilo,

ale stejně je to zajímavé, jak se někteří lidé z celého takto zajímavého textu dokáží upnout k jedné dvěma větám, popřípadě si toliko všimnout, že text je poněkud rozsáhlejší než blogy ostatních autorů ;-)

Hezký nový rok.

Libor Stejskal
28. 12. 2008 | 10:36

Kanalnik napsal(a):

To je zajimavosti na tom svete.
28. 12. 2008 | 14:47

žužu napsal(a):

Pane Hvížďalo, chápu, s kým se tu chcete ztotožnit a kdo stojí na druhé straně barikády.
Nejsem si jista ale tím, že je dobré zase stavět berlínské zdi, ostnaté ploty a barikády.
Nestaví je současní komunisté, tak pro koho to děláte vy?
Bez hloupého třídního nepřítele tak nevyniká vaše genialita?
29. 12. 2008 | 11:03

Stanislav napsal(a):

Vynikající text, poučný.Augstein
byl výjimečný novinář,uvedenou
knihu jsem četl,ale i další +
mnoho jeho textů.Zajímavá metoda
porovnávat 2 životopisy jako 2
různé postoje k světu politiky!
Děkuji.
25. 01. 2009 | 19:12

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy