(u příležitosti udělení ceny Jana Beneše dne 3. 6. 2009)

Nabídku napsat laudatio na novináře a spisovatele Josefa Klímu (*1951) jsem přijal rád, protože je bezesporu první český novinář od roku 1786, kdy na našem území začaly vycházet české noviny s názvem Schönfeldské císařské a královské pražské noviny, který začal nejprve v Reflexu v prvním čísle v dubnu 1990 reportáží Kdo byly červené barety a o něco později v pořadu Na vlastní oči na Nově soustavně s investigativní žurnalistikou.

Vydržel ji dělat celých devatenáct let. Je na tom tedy lépe než Karel Havlíček Borovský, který u nás začal s kritickou svobodnou žurnalistikou v půlce XIX. století hlavně v Národních novinách. Havlíček své povolání mohl svobodně provozovat pouhých šest let. Klímova literární tvorba, stejně jako Havlíčkova, představuje něco, k čemu se oba uchylovali, většinou jen když nemohli něco sdělit v médiích nebo když jejich záměr média přesahoval.
Pátrací žurnalistika Josefa Klímy a esejistika Václava Bělohradského, s kterou systematicky začal v českých médiích rovněž na počátku devadesátých let, tak dovršily zpožděný vývoj české žurnalistiky dvěma totalitami.

Právě tyto dva u nás do té doby prakticky v médiích neexistující žánry na začátku devadesátých let minulého století proměnily česká média ve skutečnou čtvrtou mocnost, tak jak to předpovídala již liberální teorie médií z XIX. století. K této proměně došlo v naší civilizaci ale již dávno, esejistika pěstovala polemiku v médiích s mocnými od XVIII. století, a to hlavně ve Velké Británii a Francii a investigativní žurnalistika představitele moci již začala od XIX. století i kontrolovat, a tím tento emancipační vývoj dovršila. K tomu došlo nejzřetelněji ale až později kvůli tzv. Spiegel-aféře v Německu v roce 1962 a Watergate ve Spojených státech v roce 1972. Josef Klíma, který s pátrací žurnalistikou začal u nás, si vychoval i svého následovníka v Janku Kroupovi a ovlivnil i řadu dalších novinářů, proto bude z české mediální krajiny trčet i za sto let.

Hlubší Klímův přínos české žurnalistice ale spočívá hlavně v tom, že současně s praktickým výkonem své profese dokázal po celou dobu artikulovat nebezpečí tohoto žánru a veřejně o nich hovořit. Zvláště ta specificky česká nebezpečí, kdy je novinář diváky či čtenáři tlačen do role náhradníka za nefungující policii a soudy: kdy supluje státní instituce. Možná, že za tuto jeho schopnost nemůže jen on sám a jeho vlastnosti, ale i obec Dobřichovice u Prahy, kde se narodil a kde dodnes žije. Vesnické prostředí, kde jsou si všichni blízko, kde ho každý zná, které má rád, kde hraje v hospodě Na schůdkách v místní kapele, mu vždy důrazně připomnělo, že normální život, tedy starosti o fotbal, zahradu, děti, ženy, muziku či o výstavy, je důležitější než jakékoliv podsvětí, kde se hraje o stamiliony.

Josef Klíma si velice záhy uvědomil, že už začíná žít příliš v tomto „jiném“ světě, že ho pohlcují cizí vztahy, že by se mohl stát obětí a že ho to deformuje, že by mohl, jak sám napsal, skončit „jako lidské stíny otisknuté na zdi Hirošimy“: jeho otisk by zůstal jen na pomíjivé obrazovce, a proto se již před několika lety přestal starat o mafie a snažil se spíš pomáhat občanům, kteří se vlastním nezaviněním dostali do malérů a přihodilo se jim příkoří: chtěl rozdávat naději, která mu pomáhala se znovu nabíjet. Nebezpečí pátrací žurnalistiky zahlédl i na osudech několika kolegů, kteří na to šli opačně a ponořili se do studia zrůdné činnosti Státní bezpečnosti, až kvůli tomu nakonec přešli k policii: obětovali svou práci a začali dělat politiku. Změnili roli, zradili řemeslo. Přestali být pozorovateli a stali se hráči.

Jednou mi řekl: „I za nezávislé postavení se platí: vím, že nikdy nebudu vědět všechno. Ten, kdo chce vědět všechno, už zase o tom buď nesmí, nebo nemůže psát, protože straní. Mně jde o to, zachovat si integritu běžného občana, tedy odstup.“

Josef Klíma ví a svým životem to vzkazuje všem kolegům: Oběť čehokoliv je pasivní terč, zříká se své aktivní role. To novinář a spisovatel nikdy nesmí. Stejně jako nesmí uvěřit tomu, že může změnit svět. Novinář a spisovatel musí být jen zvědavý, pečlivý, bedlivý, důkladný, horlivý, pátravý a bádavý. Naši dědové latiníci těmto lidem říkali curiosus.

Bohužel Josef Klíma, stejně jako Karel Havlíček Borovský, neodchází z novinařiny dobrovolně, ale televize Nova jeho pořad zrušila (i když dnes říká, že ho jen na čas pozastavila) a s Klímou se rozloučila jako Havlíčkovi zrušili jeho Národní noviny. Ředitel Novy Petr Dvořák proto nevstoupí do dějin novinařiny jako úspěšný šéf komerční televize, ale jako ten, kdo pod politickým tlakem zrušil Klímův investigativní pořad. Bude na tom podobně jako ministr vnitra Alexander Bach, který sepsal protihavlíčkovský tiskový zákon a policista Franz Dederra, který na rozkaz svých nadřízených konfinoval Havlíčka do Brixenu a my si jeho jméno dodnes pamatujeme: jejich jména jsou synonymem národní ostudy.