Odstupující ministr kultury Daniel Herman předvedl tento týden ve svém rozhodování obrat o 180 stupňů a vydal rozhodnutí, které znamená pro pražský stavební komplex Transgas polibek smrti.

Nejde o nic nového a nestalo se to poprvé. Starší generace těžko a neochotně připouští, že domy a objekty, které sama viděla vznikat a považuje je tedy z hlediska stavební historie za cosi mladého a sobě současného, by mohly mít pro někoho už hodnotu památky. Protože ovšem tato starší generace je právě u moci a u vesla, rozhodne o jejich bytí a nebytí podle sebe, podle své, generačními emocemi silně poznamenané úvahy. Fatální chyba!



Památky jsou chráněny z vůle společnosti, ne úředníků

Všem památkářům na všech stupních a platformách systému bych doporučila, aby si nad stůl zavěsili cedulku s nápisem: Památky jsou chráněny z vůle společnosti. K formulaci a zdůraznění této věty mne vede zkušenost, že památkáři na genezi svého oboru zapomínají. Státní památková péče se nezrodila jako výmysl úřadů, ale jako reakce na silný emocionální impuls, který společnost v určitém okamžiku svého vývoje zdola nahoru vyslala a který bylo nutné v zájmu kulturnosti a zdravého kulturního vývoje vyslyšet.



V poslední době se mi někdy zdá, že počátky památkové péče jsou už tak hluboko skryty v historii, že protagonisté památkových orgánů se cítí být suverénními a zcela nezávislými arbitry svého oboru, a pokud nějaký jiný názor vezmou v úvahu, pak to rozhodně není ten, který vygenerovalo veřejné mínění, i kdyby byl podpořený peticemi tisíců osob, opakovanými demonstracemi a vyjádřením řady úctyhodných osobností. Silnému a jasnému hlasu veřejnosti má ale památkář nejen povinnost naslouchat, ale považovat jej přímo za své zadání, protože právě takto vyjadřuje společnost svou vůli, kterou on zastupuje a reprezentuje.



Bude to jejich budoucnost…

Současná mladá generace studentů a čerstvých absolventů vysokých škol, zejména oborů dotýkajících se architektury a kulturního dědictví, mladých lidí mezi dvaceti a třiceti lety, dává již několik let najevo zcela jasně a srozumitelně svůj názor, který bych se pokusila interpretovat asi takto:

Mezi stavbami poválečného období Československa včetně staveb sedmdesátých a osmdesátých let 20. století nacházíme mnoho objektů, které nás svou estetikou oslovují. Politický a společenský marasmus normalizace po roce 1969 je pro nás sice důležitou a poučnou historickou kapitolou, ale naše názory a vkus jím nejsou deformovány tak, jako názory, myšlení i svědomí generace našich rodičů. Vážíme si kvalitních staveb oné doby, cítíme a ctíme dobový design a styl, víme, že tvorba mnoha tehdejších autorů snese evropské a světové srovnání. Přestože náš názor dáváme jednoznačně najevo všemi možnými a dostupnými prostředky, ty orgány, které rozhodují, nám nenaslouchají. Vrstva československé poválečné architektury je dál buď vybíjena jako škodná, necitlivými přestavbami znehodnocována nebo je ve své existenci bezprostředně ohrožena. Ti, kdo rozhodují, se chovají jako rodiče, kteří se bláhově domnívají, že jen oni nejlíp vědí, co je pro jejich děti nejlepší, kterou stavbu pro budoucnost zachovat a kterou ne. Ale my již nejsme děti a sami dobře víme, co si chceme z minulosti do budoucnosti přinést. Bude to totiž naše budoucnost! Jakým právem nám hodnoty, které oceňujeme, berete?

Přestože sama patřím ke generaci rodičů již dospělých dětí, názor a rozhořčení oné nejmladší dospělé generace sdílím. Jestliže zní jasně, a to tedy zní, pak je trestuhodné jej oslyšet.

Ilustrace z archivu Václava Aulického.
Článek byl napsán pro časopis Za starou Prahu, Věstník Klubu Za starou Prahu