Cenzura umění?
Zní to skoro neuvěřitelně, že? Žijeme v roce 2011, v demokratické zemi, s pojmem cenzury uměleckých projevů si spojujeme buď tuzemsko v minulém století, nebo země na hony nám vzdálené. Jenže to je mýlka.
Nejdřív jsem si toho nevšímala, ale pak se to vyjevilo zcela jasně: cenzura, a to i u nás, stále existuje. Dochází k ní při střetu uměleckých osobností, které zajímá pitvat témata vzbuzující otázky, a úředníků, kteří žijí svázaní zkostnatělými pravidly maloměstského myšlení, nebo těch, kterým se třeba hodí využít městský prostor galerie pro jiné účely.
Zpozorněla jsem v roce 2008, kdy umělkyním, které v pardubickém Mázhausu prezentovaly svá díla na výstavě nazvané ESTROGEN, vedení galerie na pokyn kulturních referentů města zahalovalo sochy, protože svým vyzněním (šlo o sochu Markéty Korečkové „Princezna“, z jejíchž rozevřených stehen vytéká pramínek menstruační krve) prý rozhořčovaly návštěvníky. A navíc i nevěsty, které galerií procházely do obřadní síně, a které byly zděšeny z objektu „Honza málem králem,“ který prezentuje dva zavražděné ležící v tratolišti krve: Honzu, který na své osvoboditelské cestě někde selhal a princeznu, kterou nestihl zachránit (s trochou fantazie připomíná nevěstu). Nikdo nikdy sice nenašel jedinou nevěstu, která by si skutečně stěžovala, verdikt nad výstavou však byl už vynesen a výstava (a posléze i celá galerie) byla zavřena.
Stejně nepochopitelná byla cenzura „Chlupatic“ Aleny Kupčíkové, které sice předali francouzskou cenu LVMH, ale výstavu už jí odmítli zorganizovat, protože kresby tvořené z chloupků z ženského ohanbí pobuřovaly Madame Chirac. Stejně dopadly objekty, které připomínaly lidi stažené z kůže (jako odkaz k rozhovorům s pamětníky holocaustu) a které nepřijala klauzurní komise, když měla hodnotit dílo sochaře Jána Macka.
A to nejsme zdaleka u konce, stačí si vzpomenout třeba na nedávný případ tří českých fotografek, jejichž díla byla zcenzurována v německém Kleisthausu z důvodů nevhodné tematizace erotiky, a tak dále.
Kdo dnes rozhoduje, co je v umění ještě možné a co ne? Kdo rozhoduje o umělecké hodnotě a vhodnosti jejího dopadu na veřejnost? Tenhle post si přece nemůže usurpovat nikdo – a tím méně přece úředníci, kteří byli na posty kulturních činitelů dosazeni kdoví odkud. Jenže asi ano. S povzdechem cituji Markétu Korečkovou (z rozhovoru pro Salon Práva): „Kultura a umění byly vždycky takový lakmusový papírek stavu celé společnosti. Ne že by se podobné kauzy, jako byla ta s výstavou ESTROGEN, neodehrávaly i dřív (pozn.: míněno v 90. letech), ale ne s takovou intenzitou a drzostí z pozice síly novodobých mocipánů. Politikům začala růst křídla a teď můžeme všichni vidět, do jakých obludností se to rozrostlo. Stačí sledovat počiny současného ministra kultury nebo prezidenta republiky. Jako by se vrátila normalizace 70. a 80. let - takhle nějak si představuju, že to fungovalo. Nějaký papaláš usoudil, že tohle je „špatné umění“ nebo že to vystupuje proti současným politickým zájmům, a podřízení úředníci už konali. Veřejnost apaticky držela hubu. Vždyť není zas tak špatně… Sice se zničí projekt nejmodernější knihovny od renomovaného světového architekta, zdevastuje „odbornou“ opravou Karlův most, zboří bezvýznamný barák na Václaváku, gotické sklepení na Národní třídě, aby investoři měli hezké parcely, zruší nějaká ta galerie, divadlo či opera… ale co, stejně to nikoho nezajímá.“
Jenže někoho ano, jen nás není moc, a proto se to všechno může dít. A přitom stačí se trochu zaktivizovat a na podobné věci upozorňovat. Několik umělců to v tuto chvíli dělá, a to pomocí výstavy CENZUROVANÉ UMĚNÍ v pražské galerii Vltavín (trvá do 11. listopadu). Není to moc, uspořádat jednu výstavu – tou se stejně nic nezmění. Ale něco možná přece – ty, kteří tu výstavu shlédnou, určitě napadne, jak absurdní je cenzura uměleckých děl, které v některých případech vzbudí spíše pousmání než bouřlivý protest proti poškozování morálky. A přitom je taky nemůže nenapadnout, jak je to všechno snadné: stačí do popředí vystrčit kontroverzní umělecké dílo, aby se v pozadí mohly schovat osobní zájmy těch, kteří jsou u kormidla. Klasické odvedení pozornosti. Funguje to náramně.
Nejdřív jsem si toho nevšímala, ale pak se to vyjevilo zcela jasně: cenzura, a to i u nás, stále existuje. Dochází k ní při střetu uměleckých osobností, které zajímá pitvat témata vzbuzující otázky, a úředníků, kteří žijí svázaní zkostnatělými pravidly maloměstského myšlení, nebo těch, kterým se třeba hodí využít městský prostor galerie pro jiné účely.
Zpozorněla jsem v roce 2008, kdy umělkyním, které v pardubickém Mázhausu prezentovaly svá díla na výstavě nazvané ESTROGEN, vedení galerie na pokyn kulturních referentů města zahalovalo sochy, protože svým vyzněním (šlo o sochu Markéty Korečkové „Princezna“, z jejíchž rozevřených stehen vytéká pramínek menstruační krve) prý rozhořčovaly návštěvníky. A navíc i nevěsty, které galerií procházely do obřadní síně, a které byly zděšeny z objektu „Honza málem králem,“ který prezentuje dva zavražděné ležící v tratolišti krve: Honzu, který na své osvoboditelské cestě někde selhal a princeznu, kterou nestihl zachránit (s trochou fantazie připomíná nevěstu). Nikdo nikdy sice nenašel jedinou nevěstu, která by si skutečně stěžovala, verdikt nad výstavou však byl už vynesen a výstava (a posléze i celá galerie) byla zavřena.
Stejně nepochopitelná byla cenzura „Chlupatic“ Aleny Kupčíkové, které sice předali francouzskou cenu LVMH, ale výstavu už jí odmítli zorganizovat, protože kresby tvořené z chloupků z ženského ohanbí pobuřovaly Madame Chirac. Stejně dopadly objekty, které připomínaly lidi stažené z kůže (jako odkaz k rozhovorům s pamětníky holocaustu) a které nepřijala klauzurní komise, když měla hodnotit dílo sochaře Jána Macka.
A to nejsme zdaleka u konce, stačí si vzpomenout třeba na nedávný případ tří českých fotografek, jejichž díla byla zcenzurována v německém Kleisthausu z důvodů nevhodné tematizace erotiky, a tak dále.
Kdo dnes rozhoduje, co je v umění ještě možné a co ne? Kdo rozhoduje o umělecké hodnotě a vhodnosti jejího dopadu na veřejnost? Tenhle post si přece nemůže usurpovat nikdo – a tím méně přece úředníci, kteří byli na posty kulturních činitelů dosazeni kdoví odkud. Jenže asi ano. S povzdechem cituji Markétu Korečkovou (z rozhovoru pro Salon Práva): „Kultura a umění byly vždycky takový lakmusový papírek stavu celé společnosti. Ne že by se podobné kauzy, jako byla ta s výstavou ESTROGEN, neodehrávaly i dřív (pozn.: míněno v 90. letech), ale ne s takovou intenzitou a drzostí z pozice síly novodobých mocipánů. Politikům začala růst křídla a teď můžeme všichni vidět, do jakých obludností se to rozrostlo. Stačí sledovat počiny současného ministra kultury nebo prezidenta republiky. Jako by se vrátila normalizace 70. a 80. let - takhle nějak si představuju, že to fungovalo. Nějaký papaláš usoudil, že tohle je „špatné umění“ nebo že to vystupuje proti současným politickým zájmům, a podřízení úředníci už konali. Veřejnost apaticky držela hubu. Vždyť není zas tak špatně… Sice se zničí projekt nejmodernější knihovny od renomovaného světového architekta, zdevastuje „odbornou“ opravou Karlův most, zboří bezvýznamný barák na Václaváku, gotické sklepení na Národní třídě, aby investoři měli hezké parcely, zruší nějaká ta galerie, divadlo či opera… ale co, stejně to nikoho nezajímá.“
Jenže někoho ano, jen nás není moc, a proto se to všechno může dít. A přitom stačí se trochu zaktivizovat a na podobné věci upozorňovat. Několik umělců to v tuto chvíli dělá, a to pomocí výstavy CENZUROVANÉ UMĚNÍ v pražské galerii Vltavín (trvá do 11. listopadu). Není to moc, uspořádat jednu výstavu – tou se stejně nic nezmění. Ale něco možná přece – ty, kteří tu výstavu shlédnou, určitě napadne, jak absurdní je cenzura uměleckých děl, které v některých případech vzbudí spíše pousmání než bouřlivý protest proti poškozování morálky. A přitom je taky nemůže nenapadnout, jak je to všechno snadné: stačí do popředí vystrčit kontroverzní umělecké dílo, aby se v pozadí mohly schovat osobní zájmy těch, kteří jsou u kormidla. Klasické odvedení pozornosti. Funguje to náramně.
Markéta Korečková - Honza málem králem