může říct každé dítě,kterému matka zabraňovala styku s jeho otcem. Iniciativa ministryně Džamily Stehlíkové tomu nezabrání.

Pokud dítě starší čtrnácti let projeví před soudem svoji vůli, u kterého rodiče chce být, nebude mít dle nové iniciativy ministryně Džamily Stehlíkové soud jinou šanci, než se jeho přání bezpodmínečně podvolit.

Ačkoliv se to možná zdá absurdní, s návrhem paní ministryně nesouhlasím, a to dokonce z několika zcela protikladných důvodů.

První výhrada se týká věku čtrnácti let. Proč zrovna čtrnáct?? Za svou patnáctiletou praxi advokátky zabývající se rodinným právem jsem se totiž setkala s názory dětí mnohem a mnohem mladších, které byly schopny svůj názor vyslovit a zcela kompetentně jej obhájit. Pozoruhodnou zkušenost mám s mladšími školními dětmi, které zejména dbají na spravedlnost a urputně odpočítávají dny strávené s tatínkem a s maminkou, aby byly napůl. Takovéto děti bývají velmi často jedinými rozumnými tvory v rodinných přích. Nikdy nezapomenu na svůj přímo freudovský "přeblept "v jedné svojí závěrečné řeči, když jsem u velmi vypjatého soudního jednání soudu navrhla, aby svěřil rodiče do péče nezletilého. Oba rodiče byli vysoce erudovaní lékaři a chlapci bylo asi dvanáct. Z nonverbální komunikace všech tří soudců jsem vyrozuměla, že pokud by to bývalo jen trochu možno, mému návrhu by velmi rádi vyhověli….

Dalším důvodem, proč jsem proti, je ovšem manipulovatelnost dítětem. Syndrom zavrženého rodiče není legrace, kterou si vymysleli psychologové z nudy, ale strašné psychopatologické pokřivení osobnosti, které vede přímo ke vzniku osob, které např. prof. Koukolík nazývá deprivanty: to jsou osoby, které se sice nedopouštějí trestných činů, ale svým jednáním a chováním otravují vzduch na míle daleko. Z nich se rekrutují notoričtí stěžovatelé, šikanující jedinci a taky ti, kteří za každou cenu musí být nad někým nadřazeni a ty podřízené se cítí plně oprávněni pěkně zadupnout.

Nejstrašnější na tom je, že dítě, které je pod vlivem programujícího rodiče, nemá vůbec šanci se samo programování ubránit, ba často je ani nemůže rozpoznat. Byla jsem svědkem toho, jak k soudu přišel právě čtrnáctiletý chlapec, který posléze vypověděl, že svého otce nenávidí a že jej nikdy nechce vidět... Mohl si opravdu učinit nezávislý názor, když jej naposledy viděl ve třech letech a od té doby byl jen každých čtrnáct dnů odstraňován z domova svojí matkou, aby ani výkon rozhodnutí nemohl být uskutečněn?? Já jsem viděla vcházet do soudní místnosti (neboť výslechu nezletilého nesmí být přítomni ani rodiče ani advokáti) jenom vyčouhlé, ale shrbené stvoření, bez jakéhokoliv jasu v oku, bez schopnosti podívat se svému okolí do tváře. Soud posléze zakázal styk otce s dítětem (čímž jen tak mimochodem zlegalizoval dlouholeté protiprávní jednání matky), neboť styk syna s otcem údajně příliš syna rozrušoval a narušoval mu psychiku. Dítěti bylo vyhověno, čímž definitivně byla dokončena jeho psychická devastace.

Za tu dobu, kdy v rodinně právních záležitostech zastupuji takřka výhradně slabší pohlaví, tedy, rozuměj správně, muže, jsem vyslechla takové množství důvodů, proč dítě s otcem nemůže být, že by z toho byl pomalu další díl Ottova slovníku naučného. Protože tento text takový rozsah nedovoluje, vymezím opakem jenom některé pojmy a situace:

Přísahám tímto na hlavu svého vlastního dítěte jakož i na zdraví a duševní pohodu těch desítek dětí, které prošly mýma zlotřile – advokátskýma rukama, že děti p ř e ž i j í :

1) stravování výhradně v McDonalds či Kentucky, nalévání se kolou a to jakkoliv dlouhou dobu. Až jim to začne být škodlivé, přestane jim to totiž chutnat a k vaření brokolice s máslíčkem přinutí své otce samy – vyzkoušeno opakovaně. Další hafo výzkumů na dané téma viz www.medline.com – vynikající to americký server na téma zdravovědy.

2) pánskou jízdu na ryby, péči o domácí zvířata jakkoliv nesmyslná a v takřka jakémkoliv rozsahu, (dosvědčuji tarantule i pitbulteriera), motorkářské závody, chození spát po půlnoci, sjíždění divoké řeky na raftu pod horou Ararat v Turecku (a blonďatější dítě jsem v životě neviděla), rvačky s vlastními, nevlastními i přiženěnými/přivdanými sourozenci, trvalý život na hausbótu v jedné kajutě v pěti lidech, noční akce souosobí nazývající se Kabáti, Black Sabbath či jakkoliv jinak a produkující zvuky, o nichž jejich otcové tvrdí, že je to muzika, či účast na jakékoliv jiné činnosti, o jejíž existenci žádná normální osoba (rozuměj žena) nemá ani ponětí, natož aby se zabývala takovou pošetilostí, že by ji provozovala. Co víc a co hůř, z nepochopitelných důvodů si to ještě, potvory jedny mrňavý, užívají.

3) zapomenutí podání protialergických léků, a to i v plné pylové sezóně, nepravidelné užití antibiotik, zlomení jakékoliv končetiny (nakonec mně obě známé prokazatelně srostly), roztržení rtu (mého vlastního dítěte) a jakoukoliv jinou další ve střední Evropě a širším okolí se vyskytující chorobu.

K tomu si dovolím připomenout jeden rozhovor advokátky a jejího klienta, který se odehrál asi před třemi lety asi o půl desáté večer. Bylo to po dlouhém celodenním vyčerpávajícím jednání, kdy byl uzavřen kontrakt na dodávku IT služeb v hodnotě několika desítek milionů korun:

Klient: Proboha, co mám dělat! My máme neštovice!
Advokátka: Dobrý večer, promiňte, ale kdo „my“, předpokládám, že mezinárodní holdingy nedostávají neštovice, co se děje? Protistrana chce odstoupit od smlouvy??
Klient: Ne, ne, vše v pořádku, ale dcerka má všude pupínky! (následuje zevrubný popis kvantity, kvality a sítě souřadnic pupínků, jak lze od správného českého inženýra očekávat).
Advokátka: Má horečku?
Klient: Má 38!!! (následuje delší instruktáž o paralencích)
Klient: Ale ona se škrábe (následuje instruktáž o tekutém pudru, enciánové violeti, bavlněných rukavičkách, čajíčku a Harry Potterovi zamáčknutém do DVD-čka)
Advokátka: A můžete mi říct, proč voláte v této věci svému advokátovi?
Klient: (dlouhé táhlé zakvílení)... Ale mně nikdo jinej teď nenapad!

Závěr: z toho plyne, že když padne kosa na kámen, jsou i ve věci dětí muži nakonec schopni naprosto čehokoliv. Jsou dokonce schopni i tak naprosto nebývalé a nevídané věci, jako říci si o radu.

Vím, že se to může znít jako špatný vtip nebo přehánění, ale faktem je, že ať se dítěti stane s otcem c o k o l i v zlého, je i to zlo vždy lepší, než kdyby vlastního otce nemělo.

Nejdříve k tomu vlastnímu otci: častokrát se říká, že je jedno, jestli dítě vychovává vlastní otec nebo roli mužského vzoru přehrává nový partner matky. Není to jedno, protože jsme primáti a někteří z nich, na příklad gorily, provozují takovou pěknou věc jako je infanticida. To nově nastoupivší alfa samec pěkně povraždí všechna novorozeňátka a způsobí potrat těhotným samicím, aby se nezdržovaly péčí o děti jiných – v tu dobu již neúspěšných – samců - a byly naopak k disposici jim a jejich budoucímu potomstvu. U lidí pochopitelně kulturní evoluce učinila své, ale přesto se tyto naše biologické kořeny leckdy vynoří ve velmi nečekané podobě. Zájmy nového partnera a dřívějšího dítěte matky se mohou velmi snadno zásadním způsobem rozcházet a je nabíledni, kdo vyhraje.

Pokud si někdo myslí, že i když nový partner matky je úžasný a biologický otec ustoupí ze svých pozic, že se to dá konsenzem narovnat – špatná zpráva: nedá. Zavěnujte se studiu psychoterapeutické metody rodinných konstelací (viz např. www.systeminstitute.cz, www.hellinger.com) a poleje vás mrazivý pot. Svoje vztahy a vztahy ke vztahům si nesete od dětství a navíc můžete kopírovat vzorce chování po generace a generace.

Nu, a co je tak strašně důležité na tom skutečném vlastním otci?? Trocha biologie okořeněné starým dobrým Sigmundem nikoho nezabije:

Jak známo, lidská mláďata se rodí značně nedovyvinutá, vlastně oproti jiným savcům téměř jakoby nedonošená. Péče matky v prvním roce – a zejména prvním půlroce života má mnoho společného s klokaní kapsou onoho nám sympatického vačnatce. Nevyvinutost lidských mláďat je determinována šířkou porodních cest a jejich šířka je opět limitována vzpřímenou chůzí: od doby, co chodíme po dvou, se naší pánví nic širšího než smáčknutá dětská hlavička s nesrostlými lebečními švy neprotáhne, takže vyvinutější děti být už nemohou. Zhruba koncem prvního roku života se začíná pouto dítě – matka uvolňovat a dochází k jevu zvaném triangulace. Do hry vstupuje druhý z rodičů, otec. Říká se, že vztah k otci, což je první z d a l š í c h vztahů po vztahu dítěte výhradně k matce, je bránou, kterou se prochází ke všem dalším vztahům. Jaký je vztah k biologickému otci, taková je kvalita vztahu ke všem ostatním lidem, včetně vlastních partnerů…..

Jistěže i zborcený vztah k vlastnímu otci lze vyřešit, narovnat a srovnat se tak i s ostatními vztahy, kterými životem procházíme. Nemůže toho ale člověk docílit sám – k tomu mu schází sebereflexe a zpětná vazba. Obvykle se toho lze dobrat při dlouhodobé návštěvě psychoterapeutických skupin a při neméně dlouhodobých návštěvách psychoanalytika. – Čímž jsme u těch peněz z nadpisu, které určitě byly zdrojem pobouření. Aby psychoanalýza zafungovala, je třeba alespoň 500 hodin (1000 podstatně lépe). U dobrého psychoanalytika stojí jedno sezení tisíc korun…… Tak tady máte to „půl mega“ – zátěž a dluh, který vloží matka na duši svého dítěte, když mu říkala, že tatínek je debil a určitě by se stejně nepostaral, a kromě toho je to lump, který když bil mámu, určitě zmlátí i je.
I kdyby je zmlátil: pouhý fakt, že je, dává daleko menší šanci vzniku deprivace dítěte než jeho ochrana před (v naprosto vyčerpávající většině neexistujícím) otcovským útokem.

Jistěže je paní ministryně – stejně jako v mnoha dalších případech svých aktivit – vedena dobrými úmysly. Jenže ty, jak známo, vedou do pekla.

Abych tedy stále jen nekritizovala a nevypadala že jsem už taky zralá na šaškec, dovolím si navrhnout řešení, a to řešení v zemích Koruny České silně neobvyklé:
Dodržujte zákon
Na mysli mám zejména dvě ustanovení Zákona o rodině:

§26 odst. 2
Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů…

(Doba, kdy „svěření do péče“ bylo faktickou exkomunikací druhého rodiče, by měla definitivně skončit. A soudy stále oblíbený model „styku“ otce a dítěte od pátku 19,00 do neděle 18,00 je opravdu pod úroveň 21. století)

§27, odst.2, věta druhá:
Bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí.

(Takže „nedáš“ dítě?? Automaticky soud předpokládá, že dítě programuješ. Když programuješ, psychicky týráš. Když psychicky týráš, nejsi způsobilý k výchově dítěte. Nazdar – odchod bez pocty...)

Takže když se to tak vezme kol a kolem, není vlastně o čem psát a paní ministryně nemá co navrhovat. Ještě aby tak soudy neměly co soudit, to by pane bylo…..

P.S. Děkuji za svoje dlouholeté vzdělávání v oblasti psychologie a psychiatrie:

Klinickému psychologovi PhDr. Jiřímu Tylovi (www.biofeedback.cz)

Předsedovi České psychoanalytické společnosti doc. MUDr. Václavu Mikotovi