26. 12.

Poslední blog

Klára Samková Přečteno 12720 krát Přidat komentář

Všechno hezké jednou končí. Je na čase uzavřít moje působení na blogu na aktuálně.cz

Vážení moji čtenáři, blogy na aktuálně jsem začala psát před třemi a půl roky a byla jsem poctěna, že jsem dostala nabídku dostat se mezi zdejší vybranou společnost. Nebyla to samozřejmost, byla to pocta. Pocta zejména pro někoho, kdo byl oproti všem těm zdejším premiérům, ministrům a pánům profesorům navezkrz soukromou osobu bez jakéhokoliv formálního vlivu. Být přizvána na aktuálně znamenalo, že moje názory byly shledány přínosnými a diskuse hodnými. Také to znamenalo uznání, že umím psát. Pýřím se, že těchto pochval jsem si několikrát plnými doušky užila a diskusní příspěvky typu „sekněte už s tou advokacií a pojďte psát, na ta práva je vás škoda“, jsem si četla ve chvílích hluboké deprese znova a znova.... Dodávaly mi odvahy skutečně znova sednout k počítadlu a v nějakou nesmyslnou ranní hodinu či sváteční den psát.

Už z kraje jsem byla upozorněna našim hlavním editorem Liborem Stejskalem, že situaci budu mít nelehkou, už kvůli svému angažmá v romských záležitostech. V této věci se čtenářstvo/diskutující rozdělili na dvě části: ta jedna byla hluboce pohoršena, že ve svém profilu uvádím, že nejsem ani Romka ani Židovka a druhá část bez ohledu na vše mi omlacovala o hlavu můj romský/cikánský původ, který je přece dostatečně znám a oni o něm ví nejlíp...

Panu Stejskalovi jsem slíbila, že se nenechám odradit a nedopadnu tak, jako řada osobností z romské komunity, které blogování odmítly s tím, že tohohle (rozuměj urážky v diskusi) nemají zapotřebí. Kontroverzním tématům jsem se nevyhýbala. Jako jedna z velmi mála blogujících jsem reagovala v diskusích a diskusím jsem věnovala opravdu dost času.

Dnes je ale čas vzít svůj slib zpět. V poslední době totiž situace houstla. Diskutující se jakýmsi zvláštním způsobem zacyklili a v posledním půl roce vidím, že se v diskusích ustálila jakási velmi zvláštní pravidla. Zní asi takto:
1) Pokud je možno můj výrok vyložit vícero způsoby, diskutující zvolí tu nejméně pravděpodobnou a nejméně logickou možnost; zejména, když mne tato interpretace poškodí.
2) Diskutující vždy u mne předpokládají ZLOU VŮLI, a pomocí kontroverzních témat se chci pouze zviditelnit, případně se na blogování napakovat.
3) Přestalo být rozhodné, o čem blog je: v diskusi se objevovalo pouze to, co chtěli diskutující, bez jakékoliv spojitosti s tématem.
4) Velmi často „diskuse“ mimo mísu spadla do kategorie osobních invektiv, směřujících nejen vůči mně osobně, ale i vůči mým rodinným příslušníkům. Obstát není možné. Na kvalitě nezáleží.
5) Diskutující ví o všem, co se mne týká, včetně mých nejintimnějších poměrů. Také dokonale znají moje kauzy, včetně těch částí spisů, které nikdo nemohl vidět nikdo kromě mě a mého klienta. A v pravou chvíli mi neváhá vmést tu pravdu do tváře, čímž definitivně prokáže, jaký jsem amorální kreatura.
6) Obzvláštní pozornost diskutující věnuje odhalování vnitřních rozporů v mých tvrzeních. A ty rozpory najde, i kdyby měl čert na praseti jezdit, čímž se opět ukáže moje pravá mravní podstata.

To je moje zkušenost. Zkušenost, která nabývala stále odpornější příchuti.

Poslední kapku, kterou se naplnil pohár mým rozhodnutím z blogu na aktuálně odejít, byla diskuse pod mým předposledním blogem „Z prvňačky primánkou“. Byl o zápisu do první třídy. Nastoloval otázku úrovně našeho školství.

V diskusi se prakticky vůbec nevyskytovaly příspěvky k tématu. Jen výčet toho, čím jsem se kdy prohřešila, co všechno jsem kdy udělala špatně a jak jsem se provinila v podstatě už svou vlastní existencí a tím, že jsem advokátka. (Opakovaně v různých blozích: nenažraná advokátka).

Skutečnou korunu tomu nasadila diskutující skrývající se v anonymitě pod nickem „Tužka“. Ta nabádala ostatní diskutující k bojkotu mých blogů, protože pak teprve uvidím.....

Takže, vážení přátelé, už dost:

Žádný blogující nemá žádnou povinnost blogy psát. Já je píši nikoliv pro svoje zviditelnění – na to existují nesrovnatelně efektivnější nástroje – ba ani pro peníze. Ty mi blogy skutečně nepřinesly. Blogy píši – pardon – psala jsem – proto, že mi šlo o sdělení informace, kterou považuji za důležitou, zajímavou a eventuálně prospěšnou i pro ostatní. Nejsem proti věcné kritice, naopak - protože jen ta může přinést zpětnou vazbu a tudíž zlepšení - rozuměj, moje zlepšení... Ba dokonce může napomoci i zlepšení jiné věci, pakliže se podaří věc vydiskutovat.

Ale o věcnou diskusi a o kritiku zde už dávno nejde:
Moje články diskutující v podstatě nečtou: nereagují na obsah, ale na to, co oni sami mají v hlavě.
Jde o to mne pošpinit, vyprovokovat, dostat se do pozice, abych musela obhajovat každý svůj krok, vlastně svoji pouhou existenci. Tak to tedy nikoliv. Tuto hru hrát nebudu.

Nejsem povinována si stále stírat z obličeje plivance, kterými jsem častována.
Nejsem povinna si nechat zde vše líbit jen proto, že jsem já vystoupila neanonymně na podstavec tak, že do mne mohou všichni ze své zbabělé anonymity řezat.

Vztah diskutujících a blogera má být v zásadě vztahem partnerským, přičemž bloger má tu pravomoc nadhodit téma do diskuse. V tom má převahu. Aby se mu však za tuto převahu, která je ve své podstatě formou určením způsobu vedení komunikace, dostávalo urážek a posměchu, to není únosné.

Už v tom nechci pokračovat. Ani nick Tužka ani nikdo jiný se do tak směšné akce, jako je bojkot mého blogu, nemusí pouštět.

Zavřete oči – odcházím....
Čas, který ušetřím z psaní, věnuji výkonu svého povolání, které mne živí. Bude to docela zajímavý finanční bonus....

Tento blog zde nechám viset do 15. ledna, pokud by moje blogy zde byly ještě po tomto datu, bylo by tomu tak bez mého souhlasu. Pro ty, kteří by snad moje blogy přece jen postrádali, přinesu drobnou dobrou zprávu: připravuji z nich výběr pro jejich tištěnou podobu.

Klára A. Samková

26. 12.

Od prvňačky k primánce

Klára Samková Přečteno 8561 krát Přidat komentář

tak je tu zas – zápisů do školy čas. Pokud by někdo tvrdil, že toto je propagační článek o škole pro nadané děti „Cesta k úspěchu“ v Praze, tak má pravdu: je. A vím, proč jej píšu. Možná i kvůli VAŠEMU dítěti.


Se zprávami o tom, jak vypadají výsledky českého školství, se v posledním roce roztrhl pytel. Zásadní článek je třeba v č. 40 časopisu Respekt, kde psali o finském školství. Následovaly ne zcela žádané neboť velmi neoslavné články o tom, jak dopadá Česká republika nejen v různých srovnávacích PISA testech, ale i v nezávislých hodnoceních profesionálních agentur. Výsledek? Obecné porozumění učivu klesá. Děti nerozumí tomu, co čtou a z textu neumí získat informace – vlastně jsou negramotné. A ve své podstatě NENÁVIDÍ školu. Učí se v ní naprosto nesmyslné a nepotřebné věci, na věci potřebné ke každodennímu životu nezbývá čas. Naprosto propastný je rozdíl mezi Prahou a venkovskými či maloměstskými školami. Indikujícím faktorem pro dosažení určitého stupně vzdělání není talent/píle/nadání dítěte, ale vzdělání jeho vlastních rodičů. Česky řečeno: kam své dítě vlastními silami dokopete, tam jej budete mít...

U vědomí všech těchto informací vesměs chmurného obsahu, okořeněných statistikami o stálém nárůstu šikany ve školách, stojíte – pravděpodobně silně opocen – se svým nastávajícím prvňáčkem a uvažujete, jak proplout mezi Scyllou povinné školní docházky (račte si všimnout, že dle českého práva musí dítě stále do školy „docházet“ nikoliv se vzdělávat) a Charybdou své touhy vychovat z dítěte šťastné, kreativní, zvídavé stvoření s kritickým myšlením, schopným se samostatně o sebe v životě postarat, dítě, které by neztratilo touhu po vědomostech a považovalo ji za normální součást života....

Vaším prvním nápadem je, že se odstěhujete do Finska: Tam se kvality vzdělávání nedosahuje předpisy ani kontrolami, nucením ani testováním, ale kulturním chováním učitelů, rodičů, školských úředníků a vlastně celého národa. Spojující filosofií ve finských školách je idea dát každému žákovi příležitost pocítit respekt a úspěch. Žáci s největšími problémy jsou podporováni nejvíce, těm, kterým Pán Bůh přisypal tak, že jejich IQ se sune někam k úplně pravému konci Gaussovy křivky, jsou otevřeny dveře, aniž by jim bylo dovoleno se nad ty ostatní, méně nadané, vyvyšovat. Při pohledu na v Evropě zcela exotické výrazy, tvořící údajně jazyk, kterým se dá dorozumět, totiž finštinu, vás ovšem rodinná rada udolá, nepomůže ani poukazování na výhody úžasné finské sauny a krásy země tisíce jezer. „Je tam tma a zima“ praví 99,9% českých matek a je vymalováno.

Druhou alternativou je poohlédnout se po škole zdejší. Před šesti lety jsme učinili totéž a s nadějí v srdci jsme se obrátili na jednu z tzv. „prestižních“ pražských škol. Ukázalo se, že to nebyla šťastná volba, protože ať byla škola jakkoliv prestižní a s velmi dobrým výukovým plánem, scházelo tam jedno – totiž ten týmový duch vzájemné solidarity, jehož základní pohled je: jestliže má dítě ve škole problém, tak to prostě JE problém a ten problém naprosto nemusí spočívat (a v 99% nespočívá) v tom, že je dítě tak zvaně „problémové“. Protože být „problémovým dítětem“ je vlastně úplně normální, je potřeba odhalit zdroj problémů a věc řešit tak dlouho, až se vyřeší.

Situace, do které jsme se po dvou letech výuky na „normální“ škole s naší dcerou dostali, byla naprosto neřešitelná: sedmileté dítě nám kvalifikovaně vyhrožovalo sebevraždou, její nemocnost se zvýšila asi tak o 300%, odmítala přijmout jakékoliv informace a vůči učebním pomůckám se chovala agresivně. Marně jsem si stále dokola četla její psychologický posudek, dle kterého se její IQ pohybovalo někde okolo 135. Podle oficiální pedagogicko-psychologické poradny to ovšem bylo něco okolo 112: no jasně, když dáte sedmiletému dítěti, nenávidícímu školu, testy dvě hodiny v kuse, tak jediné, co změříte naprosto spolehlivě, je míra jeho únavy a nenávisti. K interpretaci vám zbude pouze odhad vzájemného poměru naštvání a únavy: zda to bylo více to či ono....

Za této situace, kdy to vypadalo akutně na domácí vzdělávání, se naštěstí otevřela poprvé výuka Soukromé základní školy pro nadané děti „Cesta k úspěchu“. (http://www.cestakuspechu.cz/).

Bylo to komplikované, protože škola začínala a procházela všemi neduhy nové školy: stěhování do nových prostor, nestabilní učitelský sbor.... ale jedno přetrvávalo: totiž ten model, uplatňovaný ve finském školství: Každý má právo na úspěch. Každý je podporován. Na každém záleží...... A kdo si myslí, že nadané děti nepotřebují podporu, že nemají svoje výukové problémy, hluboce se mýlí. Vždyť téměř nikdo není talentovaný všestranně, každý má své hvězdné okamžiky a také oblasti, kde se jen tak tak klepe na průměr.

Vloni dcera vyšla z páté třídy, a protože tahle škola má jenom první stupeň, stala se primánku na jednom pražském tak říkajíc „neznačkovém“ gymnáziu, které se ale stará nejen o kvalitu výuky, ale hlavně o vztahy ve škole, ve třídě, prostě o DĚTI.

Být primánkou je náročné. Výsledky zdaleka nejsou grandiózní. Po večerech lomím rukama nad hrozící čírou (!!!) z tak banálního předmětu, jako je zeměpis, protože dítě nenávidí šířky a délky. Z angličtiny nosí taky nikoliv jedničky, protože se v tomhle předmětu nudí.

ALE

Uprostřed nebetyčného borgasu v jejím pokoji (matko.... chchchch...neřeš to) a za deklamací vcelku nesnesitelných pubertálních průpovídek sedí dítě obklopené všemi druhy mediálních nosičů a občas dementní obstarožní matce utrousí nějaké moudro. Třeba: „Ten Medek je ale debil... podívej, jak tady toho Pottera přeložil“ – a strčí mi pod nos anglický originál s „debilním“ Medkovým překladem. Moje angličtina, deformovaná právnickým slovníkem, na to nestačí. O zeměpisu sice nic neví, ale zato mne při jedné z návštěv Luxoru, kde normálně tráví desítky hodin mezi knižními regály, pumpla o bratru tři stovky a koupila si knížku „Evoluce – pozoruhodný příběh dějin vědecké teorie“ od E.J. Larsona, což teda fakt není dětská lieratura, a přečetla ji... Sice proloženě s Ghostgirl, což je pubertální....strašnost, ale vem to čert. Nejúžasnějším dárkem k narozeninám pro ni byl zápis na korespondenční americkou střední školu (http://www.americanschoolofcorr.com/) a zatím se ptá obden, jestli už přišly knížky....

Takže zpět k těm prvňáčkovským zápisům.

Nelze spolehnout na to, že naše slavné české školství v dohledné době z těch..... exkrementů... vybředne. Jediná pomocná ruka, na kterou je možno se spolehnout, je jako obvykle na konci vaší vlastní paže.
Až budete hledat školu pro „docházku“ svého dítěte do školy, zkuste Cestu k úspěchu. My jsme díky ní přežili/y první stupeň a zdá se, že dítě tam získalo ty vlastnosti, které my, dementní obstarožní Alzheimrem a Parkinsonem postižení rodiče považujeme za důležité:

Dítě je ve škole šťastné a chodí do ní rádo. Je kreativní, zvídavé a s (povětšinou nyní až přespříliš) kritickým myšlením. Nemám strach, že by se o sebe neuměla samostatně životě postarat. Touha po vědomostech je u ní normální součást života tak, že mi pouze oznamuje, že si dohodla hodinu franiny navíc a do klavíru bude chodit dvakrát týdně. (Na tebe, obstarožní matko, zbude jen ta banalita to cvaknout.)

Jsem přesvědčena, že „Cesta k úspěchu“ měla na tento rozvoj mého dítěte zásadní vliv.
Díky za ni.....

Do Nového roku vám přeju, abyste i pro svého prvňáčka našli tu nejlepší školu. Možná to bude i Cesta k úspěchu.

Termíny přijímacího řízení jsou:
pondělí až čtvrtek 10. - 13. 1. 2011 a pondělí až čtvrtek 17. - 20. 1. 2011

viz: www.cestakuspechu.cz


09. 12.

Vstaňte!!

Klára Samková Přečteno 9316 krát Přidat komentář

Kde jsou všichni? Boris Sluckij, Jevgenij Vinkurov, Jevgenij Jevtušenko, Andrej Vozněsenskij, Junna Moricová, Robert Rožděstvěnskij, Anna Achmatovová, Vladimír Cybin, Světlana Jevsenjevová, Marina Cvetajevová, Novella Matvejevová, Leonid Agejev, Gennadij Ajgi, Viktor Sonor, Anatolyj Poperečnyj. Bulat Okudžava, Vladimír Fajnberger, Fazyl Iskanděr.... Vstaňte!!



Tak hloupě žít jak včera nechci už:
V prázdnu, kde mrtví všichni jsou druh k druhu,
kde s opilostí hrubost troubí tuš
až do mozku v tom uzavřeném kruhu.

Upír dělat v cizích kvartýrech,
nést v očnicích dvě tajné tůně k pláči
a tajit moudrost, která tají dech,
posluhovat pouze pro atrakci.

Tragickou masku míchat do vína
v hazardně zlomyslném lenošení
a přihlížet, jak trapně zhasíná
má hvězda, podaná mi při zrození.

A bez vůle jak v smyčce lasa lpět,
krk na pekliště odevzdaně skládat,
od sporých sadů pohled odvracet
a bát se zůstat u dětí a mláďat.

Z pedálů ždímat vyčerpaný plyn:
Bez přátel, bez nich život v prázdnu proštkat?
I bez sebe? Ať semele to mlýn!
Nebo mám hrabit tenhle směšný poklad?

Pláštěnkou dráždit horoucí hněv aut,
naživu zůstat, umíš-li své ženství
galantní hradbou mužů obehnat,
jež bezhlavě tě zve i do manželství?

Pokoušet pokrytecky neštěstí
a s prozíravou slepotou svých splínů
počítat s tím, že v sadě po dešti
noc bude opět skládat snainu?

Tajemství čeho zbožnilo si mne?
Kdo má z mé spásy prospěch na oplátku?
Když je mi dáno po skončení dne
být vlkodlakem, lačný po pořádku?

Tady je! Noční stromy s řekou jsou
k zrazení tajemství hned odhodlány.
A ruka s prvobytnou jistotou
už vnáší oheň do voskové schrány.

Servilní rozběh tužky pospíchá
sloužit a nést svou oběť po dálavě.
Tak svěže svítí duše do ticha,
jakoby lunou vykrouženou právě.

Rozrývám nebe, lesy úvalů,
jinojazyčná, modla cizí všemu,
tmě vládnu velikostí oválu,
nikomu nikdy nevyjevenému.

Nekoukám s hanbou nazpět do času,
k budoucnu žádná lítost ve mně není.
Pramínek zvedám z čela do vlasů
pro svobodnější prosto k zamyšlení.

Dne 29. listopadu 2010 ve věku 73 let zemřela Bella (Isabella Achatovna) Achmadulina.
Jedna z nich, z těch, které jsem milovala.

Vstaňte!
Mendelštame, Pasternaku, Achmatovová,
vstaňte!
člene prezidia nejvyššího sovětu
Vstaňte!
komunisté
Vstaňte!
bolestí sježděné cesty
Vstaňte!
Zhrzení kluci, jež pozřel svět
Vstaňte!
Vy děvky z džezbendu, své dětské mašle kde máte!
Vstaňte!
Vy v Sibiři v Paříži v Praze
Vstaňte!
koho jsme zabili aniž jsme zplodili
Vstaňte!
Jejich smrt je rozsudek a my jsme arestanté
Vstaňte!
kdo mrtvé milovali
Vstaňte!
kdo mrtvé zakopali
Vstaňte!

Vstaňte Radku Podešvo, Jarku Mazurkieviči, Šimako.... Vstaňte....
P.S. Já vím, že tomu nikdo ze čtenářů nerozumí, ale to je jedno. Některá jména musí být čas od času vyslovena, vyřčena, musí znovu zaznít v prostoru a musí jej rozechvět. Sem tam někdo si vzpomene... se mnou. Díky za to.




06. 12.

Expedice do ZOO

Klára Samková Přečteno 8870 krát Přidat komentář

(o fotovoltaice, lidských právech a podobných jen zdánlivě zcela nesouvisejících věcech)

Pro pochopení českého charakteru a událostí v české kotlině není třeba žádného speciálního vzdělání. Musíte dobře znát Švejka a brilantně ovládat Rychlé Šípy. Forbíny Voskovce a Wericha jsou už na ústupu, schopnost kompletní citace díla Našeho Velikána Járy da Cimrmana je nezbytná. Pro pochopení situace kolem fotovoltaických elektráren není zapotřebí hlubokého ekonomické vzdělání, zcela postačí znalost známé povídky Šimka a Grossmana „Expedice do ZOO“.

V případě fotovoltaických elektráren jde z laického úhlu pohledu zhruba o toto:
Česká republika má podle směrnic EU za povinnost dodat do sítě určité množství energie z tak zvaných alternativních zdrojů. Alternace větrníky se příliš neujala, protože na každém brdku, kde se měly začít větráky stavět, se náhle vyskytnul do té doby na daném stanovišti zcela neznámý tetřev hlušec či jiné exotické zvíře, a to v přímé závislosti na existenci rekreačních chalup té které úřednice z nejbližšího magistrátu. Tudy cesta nevedla, i bylo nutno hledat něco, co by ČR od penále Komise EU uchránilo. Na řadu přišly solární panely, zařízení to relativně jednoduchá, náročná pouze na plochu, kde je postavit. A na tom, jestli svítí nebo nesvítí. Stát řekl hurá a připravil zákon o tom, že bude vykupovat elektřinu z těchto zařízení za obzvláště výhodných podmínek, velmi příznivých cen a tyto bude garantovat dalších 20 let. Protože některým nejmenovaným státním úředníkům se to zdálo málo, přihodili pár kaček za vykupovanou kilowatthodinu, aniž by udělali rozbor ekonomického dopadu na cenu pro spotřebitele potažmo státní rozpočet.

I povstali chytří čeští inženýři, uchopili kalkulační přístroje a zjistili, že za takto nastavených podmínek jim s potěšením půjčí na fotovoltaickou elektrárnu každá banka, která není úplně padlá na hlavu: splácení úvěru bylo garantováno v podstatě státní zárukou. Jediným problémem se stalo sehnat dostatečné množství dostatečně vhodně skloněných polí, na kterých by bylo možno panely postavit, následkem čehož se řada realitních kanceláří z toho shánění zcela pomátla na rozumu. Na základě vystanuvšího realitního boomu se rovněž napakovala řada osob, které měly třeba jen to štěstí, že vlastnily příjezdovou cestu k žádaným polím. Malý Český Člověk rovněž vymyslel další brilantní kšeft, totiž kšeft s blokací vykupování elektrického příkonu, (v podstatě smlouvu o smlouvě budoucí, že ČEZ musí odebrat určité množství energie), což byla další podmínka nutná pro získání úvěru. Lidé, vlastnící pozemek po zbořeném kozím chlívku na dvoře, si blokovali dodání příkonu o velikosti půlky Temelína. V jednu chvíli to podle zarezevovaných příkonů vypadalo, že území České republiky se záhadným topologickým efekem rozrostlo o kompletní rozlohu Sahary, jejíž povrch již JE kompletně pokryt fotovoltaickými elektrárnami. Vypadalo to, že i Saúdská Arábie s Kuvajtem dohromady nám budou moci naše energetické zdroje jen a jenom závidět.

Za této situace bylo ovšem jen otázku času, kdy se na horizontu objeví další pořádný průšvih. A ten čas nastal takhle s podzimkem 2010, kdy si Energetický regulační úřad a potažmo Strana a Vláda spočítaly, že kvůli drahým výkupním cenám elektřiny z fotovoltaiky stoupne cena elektřiny po velko i maloodběratele takovým způsobem, že to zavání další defenestrací, tentokrát ze Strakovky a Malostranských paláců obývaných našimi lepými zákonodárci přímo do Vltavy.

I jala se Strana a Vláda mudrovat, jak z té šlamastyky ven, neb Vltava je studená a vládnutí takové pěkné. Rozhodli se tedy, že milým fotovoltaikům, kterým před tím tak pěkně štědře nasypali (aby zase oddálili ten průšvih s těmi alternativními zdroji) pěkně vezmou u úst a prostě nedodrží ten zákon, ve kterém vypočetli, jakým způsobem a za kolik budou od nich elektřinu z těch slunečních elektráren vykupovat. Nóóóó, bóóóóžinku, no tak dostanou o nějakých 26% míň a nazve se to „dan z tržby“. Což tedy, mimochodem, je daň, kterou soustava našich daní naprosto nezná – totální nóvum, legislativní antiobjev roku a horký kandidát na Antinobelovku za ekonomii. Prostě bez ohledu na vaše náklady, milí topiči elektrárenští, vám sebereme 26% z toho, co vám kdo (tedy my) zaplatíme. Vy máte sice po žížalkách, ale my z toho zaplácnem u díru v cenách elektřiny a narvem to ČEZu aby moc neječel a nezdražil ty ceny konečným spotřebitelům.

Jenže, jak již psáno v Bibli „po ovoci jejich poznáte je“, aneb, průšvih průšvihem neodstraníš, alébrž eskaluješ. Čímž se dostáváme ke shora avizované české klasice: jak známo, třídní učitel jedenáctiletky z Pyšel, doktor Zelí, neváhal u okénka ZOO brilantním postupem přesvědčit prodavače vstupenek o poskytnutí slevy, když tuto uplatil známou zelenou stokorunou s Hradčanami, tedy částkou několikanásobně součet poskytnutých slev převyšující.
Stejně jako Dr. Zelí si počíná i náš drazemilovaný stát. Jestliže žák Pelnář přiložením ucha na pěšinku rozpoznal, že v 17:05 se objeví hroch, nemusíme my, občané České republiky ani tisknout ucho na chodník vedoucí k sídlu České fotovoltaické průmyslové asociace (tak zvaný CZEPHO), abychom slyšeli mohutný dusot desítek advokátských bot, deroucích se k zastupování fotovoltaických elektrárníků. Protože každý advokát, který sepíše jen trochu slušnou ústavní stížnost, případně pár dalších žalobiček, nemusí dělat nic jiného než dát si nohy na stůl a čekat, až mu přičiněním totální právní ignorace české vlády přifrčí mastné palmáre ze státní kasy. Stejně tak jeho klienti mohou pouze s naprostou jistotou očekávat úhradu kompenzací za vzniklé újmy. Heslo „Nechci slevu zadarmo“ tak bude zase jednou naplněno.

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, tyto jednoznačné právní závěry vycházejí ze skutečnosti, že Česká republika je vázána k dodržování Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Dodatkový protokol č. 1, článek 1, totiž garantuje – a to i právnickým osobám – právo vlastnictví majetku. Ochranu však nepožívá pouze vlastnictví, které je fyzicky drženo, ale i takové vlastnictví, jehož nabytí je důvodně očekáváno. Neexistuje důvodnější očekávání než to, které vychází z řádně přijatého zákona. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je v tomto ohledu naprosto jednoznačná, desítky let zcela konzistentní a tímto způsobem je judikováno i několik rozhodnutí přímo proti České republice, zejména v souvislosti s restitucemi.

Jestliže Česká republika skutečně sáhne ke krokům, které avizuje, pak musí počítat i s tím, že jej ESLP velmi tvrdě postihne i pro nedodržení dalšího zcela zásadního právního principu, totiž předvídatelnosti práva a zákazu retroaktivity. Předvídatelnost práva spadá pod ochranu spravedlivého procesu a spravedlivého posouzení věci dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na závěr dlužno ještě připomenout, že judikatura Evropského soudu stanovila, že pokud vznikne porušením lidských práv škoda, má být v zásadě zhojena dle starořímské zásady „restitucio in integrum“. Tedy poškozenému se má zaplatit tolik, aby výsledek byl, jako kdyby ke škodě nedošlo. To znamená, že stát vposledku zaplatí vše, co nyní ušetří a veškeré náklady a výdaje k tomu.... Čímž se opět dostáváme k tomu úsloví „nechci slevu zadarmo“.
Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Protože po všech těch Nomurách, CET 21, Diag Human a dalších je možno důvodně předpokládat, že vláda a to jakékoliv politické orientace) je naprosto nepoučitelná, nezbývá, než si z toho vzít poučení sám pro sebe: já osobně si jdu nastálo domluvit podnájem ve Štrasburku, neboť jak se mi to tak jeví, v následujících letech tam budu pobývat podstatně častěji než v matičce své stověžaté. Do Prahy se však promptně dostavím v okamžiku, kdyby náhodou mělo přece jen k té defenestraci dojít. Třeba i má dělně přiložená ruka pomůže víc než právní argumenty, které jsou ke škodě nás všech vládou opět jednou oslyšeny. Avládě ať pomůže třeba kočičí pracka vypůjčená od Štětináče.

29. 11.

Klíčové faktory úspěchu

Klára Samková Přečteno 9777 krát Přidat komentář

V pátek 26. listopadu pořádala Pan-evropská společnost pro kulturu, vzdělání a vědeckotechnickou spolupráci Comenius již patnáctý ročník konference na téma "Klíčové faktory úspěchu". Bylo mi ctí se této konference zúčastnit coby panelista, ovšem panelista pouze řadový. Vedení a nekompromisního velení, se kterým nám zamáznul všechny ty pracně připravované powerpointové prezentace, se ujal bývalý premiér Jan Fischer.
A protože jsem stále přesvědčena, že heslo "Ani zrno na zmar" má i dnes svoje opodstatnění, alespoň na svůj blog umísťuji svůj pečlivě připravený domácí úkol na dané téma, se kterým jsem se na konferenci neuplatnila a naopak jsem musela svá moudra pronášet bez přípravy....



Vážení přátelé, dámy a pánové,

mám zde promluvit o „klíčových faktorech úspěchu“, což se mi jeví ve vztahu k mé osobě velmi paradoxní. Mám hovořit o úspěchu – já, která snad nesplňuji žádné z kritérií, které je obvykle s představou úspěchu spojováno. Neboť co je to vlastně úspěch? Jaká jsou jeho kritéria? Soudím, výraz úspěch je pojem relativní – a také do značné míry stupňovitý – především pak jeho obsah je nejméně dvojí: úspěch osobní, řekněme jakýsi privátní a úspěch společenský, tedy veřejný. Úspěch v osobním životě a úspěch v profesi, tedy „v práci“.
V duchu tématu dnešního setkání si tak kladu otázku: které jsou to ony „klíčové faktory úspěchu“? Jak to, že se někomu daří a někomu ne? Jak to, že někdo je dnes v tomto sále a někdo jiný zůstává tak říkajíc „v podhradí“? A přitom i ti „dole“ disponují kvalitami, které je mohou opravňovat k oné uznávané úspěšnosti. I oni totiž mohou být nebo jsou úspěšní, ovšem „jen“ jaksi osobně, ve vlastních cílech, ve svých očích, v pohledu svých blízkých. Jejich úspěch je na veřejnosti snad málo viditelný, neboť za skutečný úspěch – a nevím, zda plně oprávněně – se obecně považuje převážně onen úspěch společenský, patrný na veřejnosti, ve společenském uplatnění – v podnikání, stejně jako na poli politickém.
Pokud tedy zůstanu v poloze úspěchu jako věci veřejné, kladu si otázku: Jak těchto obecně uznávaných faktorů úspěšnosti dosáhnout?
Obvykle se tvrdí, že vzděláním a tvrdou prací. Úspěch se rovná dřina a nadání. V tomto ohledu si však neuvědomujeme, jak moc jsme ovlivněni křesťanskou a zejména protestantskou morálkou, kdy vnější úspěch je důsledkem toho, že dotyčnému Bůh prostě přeje. Z bohatství a z úspěchu si pak takto úspěšný jedinec jakoby automaticky také generuje oprávnění na vyšší podíl moci ve společnosti. V tomto vzorci jsme podvědomě obsaženi všichni a vůbec si neuvědomujeme, jak moc se všichni mýlíme.
Jsem přesvědčena, že k tomu, abychom měli úspěch potřebujeme několik daností, jejichž ovlivnění je mimo náš dosah.
Především to je funkce takzvaného pákového efektu. Ten nevynalezli CEO z hedge fondů, jak by se mohlo zdát, ale jeho znalost je spojená s lidstvem od pradávna. Již v evangeliu svatého Matouše je totiž psáno:

„Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má“.

Výchozí podmínky, ta startovní čára je tak neuvěřitelně důležitá, že pokud někdo má mimořádný úspěch bez těchto výchozích podmínek, tak zbytek světa na něj hledí jako na zázrak a Forbes s Fortune se předhánějí, kdo bude mít jeho portrét na titulní stránce první.

To, že jsme se někam narodili, někam patříme je umocněno faktorem zvaným náhoda. Je to náhoda, která nám navíc přihrává grandiózní možnost získat mimořádně cenný produkt – totiž zkušenost.
Názorným příkladem budiž životní příběh jednoho z neúspěšnějších lidí naší doby, Billa Gatese.
Jeho startovací čára byla více než slušná, neboť to byl synáček úspěšného právníka a matka byla dcerou bohatého bankéře. Rodiče dali Billa do soukromé školy a řízením náhody se stalo, že na základě rozhodnutí Klubu matek – tedy v podstatě našeho SRPŠ – škola ve sklepě instalovala počítačovou učebnu vybavenou tehdy velmi kvalitním přístrojem, totiž terminálem s přímým telefonním spojením na mainframe. Takže čistě náhodou se Bill Gates dostal k programování v reálném čase jako osmák. Dál vyskočily další příležitosti jak se dostat zadarmo k programovacímu času – třeba v noci či o víkendech ve firmách, které v těchto dobách počítačový čas nevyužívaly. Když Bill Gates hodil v druháku Harvard za hlavu, měl za sebou sedm let nepřetržitého programování.
Zcela stejný je příběh dalšího fenoménu naší doby – Beatles. Když nastoupili svoji cestu za slávou, měli v barech v Hamburku odehráno přes 1200 živých vystoupení. Hrávali 7 – 8 hodin kuse, sedm dnů v týdnu. 1200 živých vystoupení je více, než mívají řadové kapely za celou dobu své existence – oni však začínali.

Souhrnně řečeno, Billu Gatesovi i Beatles se dostalo něčeho, o co se vůbec nezasloužili, totiž příležitosti k tréninku, k procvičování. Dostali možnost realizovat to, co psychologové nazývají „pravidlem deseti tisíce hodin“. Co toto pravidlo obnáší? K tomu, aby se dostavil skutečný úspěch, je třeba být bravurní. K dosažení bravury je nutno – jako ve sportu – cvičit a ovšem také mít k cvičení příležitost.
Možná si říkáte, že váš životní příběh není příběhem Billa Gatse a nejste Beatles, že vás se to netýká … Určitě týká! Když se totiž jeden každý z nás zamyslí, určitě objeví náhodný faktor směřující k bodu zlomu a posléze k úspěchu. Mimochodem, i já umím tento bod zlomu, tuto příležitost k procvičování vedoucí k bravuře, přesně identifikovat i u sebe. Když jsem tuto svou příležitost potkala, vypadala zcela banálně.

Dále k oné startovní čáře, k náhodě a tréninku řadím dále intuici.

Nezanedbatelné je totiž to, co cítím, co mi říká moje podvědomí, kterému se dostal zkušenostní výcvik, a mohu se tak spolehnout nejen na racionální složku svého uvažování, ale zejména na emocionální posouzení věci. A emoce, vážení přátelé, ty tady byly miliony let před tím, než nám narostla ta zvláštní houba, které se říká neocortex a než ta houba začala produkovat racio. Emoce dávají řešení 24x rychleji než rozum – pakliže jsou k tomu ovšem vycvičeny.

Existuje ještě jeden faktor úspěchu, který zde chci zmínit: jím je tak zvaná „příhodná doba“. Znáte jistě ta lidová přísloví jako: „visí to ve vzduchu“, nebo „ k tomu musí nazrát čas“. Kolik příležitostí, vynálezů a objevů bylo zmařeno jen proto, že přišly v nepravý čas. Věděli bychom o genialitě Leonarda da Vinci, kdyby tento geniální vynálezce nebyl zároveň geniálním malířem, tedy, řečeno slovy dnešního marketingu, neměl obecně srozumitelný a žádaný produkt, k němuž mohl své vynálezy přibalit jako bonus? Téměř zcela určitě bychom o něm nevěděli. Téměř zcela určitě by byl jen dalším z řady šílených vynálezců, plnících i dnes archivy patentových úřadů bez toho, aby jejich myšlenky kdy kdo uvedl v život.

-●-

Vraťme se však k otázce faktorů úspěchu. Jak plyne z předchozího, základní jsou čtyři: talent,
píle,
příležitost daná náhodou,
příhodný čas.

Z těchto faktorů můžeme ovlivnit pouze jeden – totiž svou píli. Být pilný je pro existenci úspěchu podmínka nutná, nikoliv však postačující.
Talent můžeme rozvinout nebo jej zanedbat, ale v zásadě je nutno se opět odvolat na lidovou moudrost která praví, že „komu není shůry dáno – v apatyce nekoupí“.
Příležitosti můžeme jít pílí a za užití talentu naproti – s odkazem na další lidové rčení že „náhoda přeje připraveným“. Ale zda ta náhodná příležitost přijde nebo se s ní náhodou mineme, to ovlivnit nemůžeme.
Ještě méně můžeme ovlivnit čas, do něhož jsme se narodili a který přijímá či nepřijímá naše myšlenky, naše vize světa.

Tedy závěrem: tři ze čtyř klíčových faktorů úspěchu nemůžeme ovlivnit.
Proto, vážení přátelé, nezbývá než si znovu položit tu otázku: Co je to, co nás dělí od toho, že teď nejsme „pouze“ těmi v podhradí?
Na naší cestě životem zřejmě vyvstalo také něco, co je mimo nás – mimo možnosti být námi ovlivněno.
Pokusme se proto na úspěch dívat právě těmito očima: očima toho, komu se poštěstilo, kdo dostal nezasloužený a nevysloužený dar.

Pokusme se alespoň občas hledět na svět očima „těch z podhradí“. Jak málo stačilo k tomu, aby oni byli dnes zde a my byli na jejich místě!

Jestliže tento pohled na svět přijmeme, možná lépe pochopíme jeho nesmírnou složitost a členitost, jeho fraktálovitá uskupení času, prostoru i vzájemných vztahů.

Jestliže se nám povede v pokoře takto vnímat svět, je pravděpodobné, že dostaneme i další velmi náhodně rozdělovaný bonus: budeme totiž ještě úspěšnější.

Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno, a tomu, kdo nemá, bude odňato i to, co má“.

16. 11.

ERNIE !!!!

Klára Samková Přečteno 5786 krát Přidat komentář

Byli dva, co ve federálu chodili v ... ehm... domácí obuvi. Jan Sokol chodil v papučích a Ernest Valko chodil v takových těch odporných umělohmoných trepkách s dvěma pásky křižmo. Spolehlivě se o ně přizabíjel. Myslím, že je nosil schválně, aby zakryl svou pardálí chuůzi. Protože Ernest B Y L pardál. Měl pardálí chůzi karatisty. Každý den cvičil, tvrdě trénoval. Trénoval až do posledního dne. K tréninkům se vrátil i poté, co měl před asi osmi lety ...autonehodu, že, jak bývá v kraji zvykem, a dlouho nosil ochranný podpěrný krunýř na krk.

Proto jej taky jeho vrah zastřelil, a pěkně zdálky. Všichni věděli, že kdyby se Ernest dostal k útočníkovi na vzdálenost svých paží, pistole nepistole, vše by dopadlo jinak.....

Světlezelený sako - bylo fakt příšerný..... tlusté hranaté obroučky brýlí a skla jako popelníky. Nikdy mi nějak nenapadlo se jej později zeptat, co si s těma očima nechal udělat - asi totéž co já, nechal je ojet lejzrem. Konec konců, kdo by se ptal po očích, když důležitý byl obsah slov, obsah sdělení, obsah myšlenky, právní názor.... proto jsme si taky s Ernestem telefonovali. Jó, jó, jó, musíme se sejít, jasně, ... se to dějou strašný věci, že jo,.... hele a co říkáš tomuhle ústaváku, jó, jasně....uvidíme se, tý vado...... spravedlivě jsme se dělili o dementní roaming, vzrůstající našim hovory do velmi nepříznivých výšek, a to jen proto, že zde blíže nespecifikované osoby se dohodly, že stát je vhodné rozdělit. Spousty lidí se na to pozapomněly tyhle postavy našich dějin zeptat - třeba nás dvou.... My jsme byli proti.


Mydlili jsme to v ústavněprávním výboru, co se dalo... a velmi často se toho moc nedalo, i když já jsem táhla, Václav Benda strkal, Zdeněk Kessler nás utěšoval, že bude líp a Ernie to rozetnul. (jasně, nechci se vyvyšovat a zapomínat na jiný... třeba Karel Novosád, který neunesl tíhu úspěšného budování kapitalismu v Čechách a raději odešel sám...ale často to takhle prostě bylo.) Fakt je, že Ernie toho měl doopravdy hodně. Když jsme přišli do federálu, byli v celé této bohulibé instituci 3 (ano, slovy t ř i) legislativci. A to teda kvalitka nic moc, i kdyby chtěli, protože to prostě nešlo.... takže to běžně byly taky šestnáctky - nene, pánové, to nebyla životabudičná podpora nezletilými, to byla pracovní doba ústavněprávního výboru Federálního shromáždění. A Ernie táhnul.... a pak taky to předsednictvo, co začalo pravidelně ve chvíli, kdy my, poslanecký plebs, jsme se vypařili od strojů k teplým domovům, což v případě Ernesta byly po dlouhou dobu šílený hotýlky pronajímaný Federálem, posléze neméně šílená ubytovna na Jižňáku, mající pouze tu jednu výhodu, že zde bylo možno lze požívat alkoholické nápoje s mandátem spolupostiženými jedinci až do úrovně totálního smáznutí stranických rozdílností.
Ovšem Ernest byl po celý život prakticky abstinent, takže zatímco někteří jiní se uvolňovali s pomocí C2H5OH, on se uvolňoval pomocí právnických textů.

Vypadávaly zcela chaoticky z jeho zcela chaotické obrovské brašny, která bývala, nemýlím-li se, rovněž vixlajvantová. Nepamatuji, že by se mu kdy ji podařilo dopnout. Proto ji nosil pod pazuchami a lejstra tak skrápěl potem svého podpaždí.

Byl to pardál. Byl to buvol. Rozjetý nosorožec. Tank, který nebylo možno zastavit.

Všichni hořekujou, že zavaždili Valka.

Ale svým způsobem to je pro něj pocta.

Je to konečný a absolutní důkaz toho, že ho nebylo možno ani podplatit, ani zastavit, ani zastrašit. Prostě s tím člověkem jste proti jeho přesvědčení nemohli udělat VŮBEC NIC.
Aby ho zastavili mohli ho jen zavraždit - což také udělali.... (Ovšem mám takové tiché našeptávání, že jak znám Ernesta, tak určitě udělal již zavčasu řadu opatření pro jakékoliv případy, takže představa, že jej někdo zastaví jeho vraždou, je pouhá iluze. Řekla bych, že teprve teď začnou ze sejfů vyskakovat zlaté rybičky.)

Tím, že jej zavraždili, definitivně potvrdili, KÝM BYL.

A kým oni nikdy nebudou, i když budou mít co chtějí prachů, směnek a boh vie čoho ďalšieho.

Protože on byl Valko a oni jsou a navždy budou jen a jenom sráči.
HOWGH


Více »

17. 10.

Konec regulace nájemného? Zapomeňte!

Klára Samková Přečteno 8244 krát Přidat komentář

Rok 2011 je v naprosté většině českých měst a obcí posledním rokem, ve kterém lze zvýšit nájemné podle zák.č. 107/2006 Sb. Obecně to je vykládáno jako konec regulace nájemného. Opak je pravdou: jde o nastolení protiprávního, ba protiústavního stavu, který ohrožuje zájmy nejen majitelů domů a nájemníků, ale zájmy všech občanů České republiky.

Více »

15. 10.

Svatby ve víru voleb

Klára Samková Přečteno 7161 krát Přidat komentář

Člověk – zejména ten, který je deformován výkonem právnického povolání – je přesvědčen, že už je připraven už naprosto na vše. Není. Příběh níže popsaný by si nevymysleli ani dobrý voják Švejk s Járou da Cimrmanem dohromady za Kafkovy supervize. To může přinést pouze a jen život v České republice a i ten právník kouká s otevřenou pusou: ještě že už není léto a ani mně to té otevřené pusy nemůže vletět včelka a způsobit mi škodu.

Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla po telefonu na někom poznat, že je zelenej.
V pondělí odpoledne, když mi zavolala „moje“ paní starostka z Prahy 2 Jana Černochová volala, bylo zřejmé, že zcela evidentně zelená je. Jak jsem ji tak poslouchala, děkovala jsem Bohu že poblíž radnice je dostatečné množství lékařských zařízení včetně rychlé záchranné služby a koronárky, neboť se mi jevilo, že moje milá hlava Prahy 2 bude už brzo potřebovat resuscitaci.

Co já prý na dopis, který dostaly všechny matriky na všech pražských městských částech.

Z odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra přišel na všechny pražské radnice, kterých je mimochodem dvaadvacet, „právní rozbor“, ve kterém vedoucí oddělení státního občanství a matrik MV velmi složitě vykládala, jak ode dne voleb až do ustanovení nového zastupitelstva není oprávněn oddávat vlastně vůbec nikdo a jestli někdo přece, tak jen místostarosta.

Než jsem pochopila, co chce říci ona úřednice, jejíž ….ehm….blahodárné působení na daném místě….. sleduji již řadu…..desetiletí, četla jsem to asi pětkrát. Prý to vyplývá ze zákona o matrikách, o rodině a zákona o hl. městě Praze, že jedinou osobou, která je (asi) kompetentní „přijímat prohlášení o uzavření manželství“, tedy laicky řečeno oddávat, je náměstek primátora a místostarostové. Ten totiž NEMÁ svoje kompetence výslovně v zákoně upraveny a lze proto předpokládat, že on by snad oddávat mohl. Mandát člena zastupitelstva pak zaniká dnem voleb, takže ten už pak nemůže oddávat vůbec.
Oproti „normálnímu režimu je tedy na každé Praze maximálně jeden oddávající – a to kdo ví jestli…

Po přečtení dokumentů mi vytanula na mysli řada otázek a asociací:

ZAPRVÉ: Představuji si, co by se mi na právech stalo, kdybych se odvážila v kterémkoli stádiu studia počínaje prvním semestrem, tvrdit, že zástupce statutárního orgánu má VÍCE pravomocí než statutární orgán sám. Fyzické tresty se sice na (alespoň vysokých) školách již neprovozují, avšak zato aproximuji s pravděpodobností blížící se jistotě jedno: nedostudovala bych…

ZADRUHÉ: Jak slavné Ministerstvo vnitra – odbor všeobecné správy, tak i ředitel Magistrátu hl. m. Prahy, který ten rozbor evidentně s nadšením konvergujícím k nule rozesílal, si teda nejsou tak úplně jistí, jak to skutečně s těmi pravomocemi je. Ono to taky může být docela jinak a pakliže bychom
s k u t e č n ě dovedli tento dle nejen mého názoru úplně pomýlený právní rozbor ad absurdum, pak není oprávněn oddávat ani ten místostarosta a zástupce primátora. Všechny takto uzavřené sňatky mohou být zkoumány a eventuálně prohlášeny za neplatné.

ZATŘETÍ: Ta situace nevznikla v pondělí 11. 10. 2010, kdy dopis a rozbor dorazil na všechny pražské radnice, ba ani v týdnu před tím. Vznikla v roce 2008 (!!!) kdy byla přijata poslední novela Zákona o hl. m. Praze. Byl by někdo – na příklad dosavadní pan primátor či veleslavný Odbor všeobecné správy neméně slavného Ministerstva vnitra schopen a ochoten mi sdělit, co ty dva roky ráčili dělat??

ZAČTVRTÉ: Tato situace má trvat až do ustanovení nového zastupitelstva a nového starosty, a do delegace pravomoci oddávat novým zastupitelům. Tedy bratru tak měsíc, pakliže ovšem vezmeme v potaz všechny možné lhůty pro podání námitek proti volbám tak to může být i šest týdnů.


Marně jsem přemýšlela, co může být příčinou tohoto velmi neutěšeného stavu. Protože že by situace vznikla „jen tak“, to se mi skutečně nezdá. Přišla jsem na několik možných vysvětlení:

1) Ministerstvo vnitra se obává konkurence ze strany místostarostů, proto přistoupilo k jejich cílené osobní likvidaci tím, že se uoddávají k smrti. Jen tak pro srovnání: oddávat mohou za „normálních okolností“ všichni zastupitelé, z „dvojkoprahových 34 zastupitelů jich oddávalo 33….. a jestli se nemýlím, tak jen na Praze 1 je jen tenhle víkend 30 svateb….

2) Ministerstvu vnitra se zželelo ubohých chudých advokátů a rozhodlo se jim nasypat ze státního korýtka trochu palmáre. Protože i kdyby oprávněným k oddavkám skutečně byl jenom nebo možná spíše alespoň) místostarosta, pak zcela určitě dojde k několika časovým kolizím svateb. Kromě toho si místostarosta může taky zlomit nohu nebo je na dovolené nebo prostě z jakéhokoliv obdobného důvodu se svatby nebudou konat. Ó bože dobrý, milosrdný!!!! Takový kšefty jako náhrady škody za svatby zmařené státem, to tady nebylo od dob restitucí, ba ani privatizace na to nemá…

3) Ministerstvo vnitra usoudilo, že je potřeba podporovat sňatkovost a (volbami) vybraným párům poskytnout radost ze svatby dvakrát. Á konto toho taky klesne rozvodovost, ne??

4) Ministerstvo vnitra se rozhodlo, že netradičním způsobem začne řešit otázku církevních restitucí a začalo tím, že všem církvím bez rozdílu dohodilo kšeft, který se neodmítá. Stanou se totiž jedinými, na které je spoleh, že skutečně oddají. Mimochodem: legislativní maglajz, který MV ČR tímto svým počinem spáchalo, dle mého názoru již definitivně vyřešil jednu zásadní otázku vznesenou při hodnocení nového Občanského zákoníku: ať se nyní někdo odváží sáhnout na církevní sňatky….. Jestli něco je jisté, pak to, že v ŽÁDNÉ církvi, Římsko-katolickou počínaje a Scientology konče, nesedí nikdo takový jako JUDr. Guluškinová, vedoucí oddělení státního občanství a matrik MV…. Ono to kanonické právo má něco do sebe.

5) Někdo měl eminentní zájem se nevdat či neoženit a potřeboval to navlíknout tak, aby se jakože svatba nemohla konat…. V tom případě to šacuju na ouplatek od číslíčka tak s pěti nulami na konci a vejš….

6) Ministerstvo vnitra – odbor všeobecné správy – se rozhodlo spáchat kolektivní profesní a politickou sebevraždu, a to uklízečkou počínaje až po…..

eeeee….pane ministře…. ráčil jste, ehm…. postřehnout, že kromě policie vládne Vaše ctěná instituce také civilně-správním úsekem????

06. 09.

Odpověď Dr. Romana Jocha

Klára Samková Přečteno 6285 krát Přidat komentář

Ve svém nedávném článku "Cena ženy" jsem se pustila do polemiky s poradcem p. premiéra Nečase MUDr. Romanem Jochem. Následně mezi námi prostřednictvím revue Fragmenty (kteréžto tímto děkuji) proběhla další výměna názorů, ve které p. Joch svoje názory, které jsem kritizovala, vysvětlil. Považuji za správné, aby se čtenáři mohli s jeho názorem v plné míře seznámit. Proto si dovoluji jej zde pověsit tak, jak byl zveřejněn ve Fragmentech.

Pani doktorka Samková má plnou pravdu, když říká, že "...celý problém tkví v jednom: na problematiku lidských práv se celá pravicová scéna... vylhostejnila... Proto každý, kdo se lidskými právy zabývá a leží mu na srdci, je automaticky hnán do levicových řad, i když se mu tam naprosto nechce a je i pro ně nepřijatelný. " Mýlí se však, když si myslí, že "MUDr. Joch situaci "řeší" tak, že daný problém prostě zruší "k dennímu pořádku"." Ne, to není můj názor. Můj názor je ten, že agenda lidských práv je velce důležitá a lidská práva, správně chápaná, jsou posvátná. Ale skutečná lidská práva (chcete-li klasicky liberálně - konservativní koncept lidských práv) jsou svobody osob, nikoli kolektivní skupinová privilegia. Práva má každý člověk jakožto člověk, nikoli kvůli své příslušnosti k nějaké skupině. Jsou to přirozená lidská práva - právo na život, svobodu a legitimně získaný majetek. Tato práva má stát všem granatovat stejně a rovně.

A už úplným nedorozuměním je názor, že prý chci někomu brát volební právo či je omezovat. Nikoli a přesně naopak: můj názor je ten, že volební právo má být všeobecné a rovné, jak je zakotveno v naši Ústavě, kterou považuji za výbornou. Onen citát vytržený z kontextu je z eseje o politické filosofii, který HYPOTETICKY zvažoval, za jakých okolností může demokracie zaniknout - tehdy, když většina nerespektuje svá ústavní omezení, Rovněž říkal, že demokracie by zanikla, pokud by ji občané nebránili proti cizím totalitním nepřátelům, nebo pokud by se nanarodila nová generace - nebudou-li lidé, občané, nebude ani demokracie. Onen esej byl psán formou dialogu, který měl vysokoškolské studnety přimět k přemýslení, a žádná z tezí v něm obsažených nevyjadřuje nutně mé názory - ty teze mají studenty vést k přemýšlení.

Takže abych to zopakoval: z hlediska lidských práv máme v ČR dva vynikající zákony: Ústavu ČR a Listinu práva a svobod. A jde o to, aby se občané těchto ústavních práv a svobod mohli dobře a snadno domoci. Zdraví, Roman Joch
-----------------------

Já sama nechci zde vyjádřené názory MUDr. Romana Jocha nijak hodnotit, ale mám jednu hodně vzdálenou reminiscenci: když se přijímala Listina základních práv a svobod, byla jsem poslankyní Federálního shromáždění. V rámci jejího projednávání, kterému jsem pochopitelně byla přítomna, byla svedena taková bitva, že i dnes stojí zato si přečíst zápis z tehdejšího jednání FS. V té písemné podobě to tak nevynikne, ale pamětníci mi dosvědčí, že to ve Federálu při této příležitosti vypadalo místy jak na tureckém trhu. Emoce se přímo zhmotňovaly ve vzduchu a největší strašnosti jsem se dopustila, když jsem navrhla pozměňovací návrh. V čl. 3 Listiny je uvedeno, že se základní práva a svobody zaručují bez ohledu na rozdíl... pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku (to ať si pan ministr dopravy přečte dvakrát, s ohledem na jeho návrh s pokutami), rodu nebo jiného postavení. No a já jsem navrhla, aby tam bylo též "bez ohledu na sexuální orientaci". V tu chvíli se zdálo, že federace bude rozpuštěna "suchou cestou" rok a půl před tím, než skutečně rozpuštěna byla, protože to vypadalo na hromadný srdeční kolaps slovenských poslanců....

Takže hledět na Listinu lidských práv a svobod jako "na svatej obrázek" tedy nevím, jestli je úplně oprávněné: i ona je výsledkem politického kompromisu a nejen já, ale jistě i spousta dalších právníků by si jistě dovedla představit, že by její znění bylo modifikované ještě jinak...

Tož tak....

05. 09.

Co s českými soudy??

Klára Samková Přečteno 6966 krát Přidat komentář

Diskuse pod mým posledním blogem o emeritních sudcích přinesla řadu názorů na to, co s českou justicí. Názory jsou roztříštěné, některé ne příliš zřetelné. Další návrhy jsem obdržela i mailem. Jeden z nich byl, že by se české soudy měly ztrušit en bloc. No dobrá, ale co s těmi spory?? Zde navrhuji několik řešení a doufám, že p.t. čtenáři a diskutující přijdou s řadou dalších podnětných myšlenek. :-)

Možnosti, které by bylo možno realizovat po zrušení soudů - tedy, čím je nahradit??

1) PRIVATIZACE:
To má dvě nevýhody:
a) nejvyšší nabídka by nutně přišla od Mafie, ať už ruské
nebo mezinárodně koaliční, případně taky domovské, justiční. Ta by si alespoň ušetřila za lobbying a dříve či později by se požrala sama navzájem, neb český rybník je malý a kaprů mnoho...
b) nabídka by byla určitě přijata, což by nijak nezměnilo status quo. No, alespoň by se to nepropadalo ještě do nižších pater, neboť jak kdysi řekl Jaroslav Šabata na stranické schůzi v listopadu 68, když si všichni mysleli, že již jsou na dně "soudruzi, mysleme na to, že dno má i své prohlubně".

2. "SUBCONTRACTINg" - pověřit soudy nějaké jiné civilizované cizí země, aby rozhodovaly naše spory, nejlépe dle jejich práva.
Výhoda: soudci s čistou minulostí.
Nevýhoda: určité potíže s překládáním dokumentů,
Výsledek: horší by to být nemohlo.
Problém: co až se tamní soud změní na šariu?

3. LOTERIE.
Výhoda: statisticky zlepšené výhledy na spravedlnost.
Výhoda: strašně by se zlepšili IT odborníci, protože by se snažili zlepšit způsob loterie, takže vedlejším efektem by byl vznik noveho Silicon Valley přímo na ministerstvu spravedlnosti.
Výhoda: soudci by mohli jít do důchodu okamžitě a všichni, takže by se strašlivě ušetřilo


No - tak jak to vidíte vy??


Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy