Česko má za sebou další vlnu ničivých záplav. A tentokrát jde o novou zkušenost s tzv. bleskovými povodněmi, kdy se po opakovaných přívalových bouřích zvedly hladiny dlouhá léta neškodných potoků a říček z několika desítek centimetrů na pět či sedm metrů. Někde trvala vlastní povodeň třeba jen půl hodiny – a povodňová vlna odnášela auta, ničila domy, likvidovala majetek.

Říci, zda povodně na přelomu června a července 2009 byly důsledkem klimatických změn, či nikoli, opravdu nelze. Tvrdit, že nebýt rostoucích skleníkových emisí a změn v klimatickém systému Země, povodně by k nám příští týden nevtrhly, by bylo krajně nezodpovědné.

Na druhou stranu to, že klimatické změny se ve střední Evropě projevují a budou projevovat stále častějším výskytem extrémních klimatických jevů, je fakt, o kterém nemá valného smyslu diskutovat.

Klimatologické predikce pro středoevropský region se shodují na tom, že se stále pravidelněji budeme potýkat s rychlými a intenzivními bouřemi, doprovázenými vysokými úhrny srážek či dlouhodobými dešti, jejichž vodu bude mít naše krajina problém vstřebávat. Naopak měsíce vrcholného léta u nás budou provázet dlouhá období sucha. Klesne doba i množství sněhové pokrývky a tedy i zásoby vody, kterou sníh znamená. I sníh bude u nás v zimě přicházet spíš v nárazových vlnách sněhových kalamit, spíše než aby pozvolna pokryl zemi na celou zimu. Jaro bude přicházet většími skoky – a budou je tedy opět často provázet záplavy způsobené rychlým táním.Vichřice typu Kyrilla a Emmy budou pravděpodobně častější a silnější.

O tom, že musíme v maximální možné míře snižovat vliv lidské činnosti na klima – a tedy snižovat skleníkové emise – bylo napsáno už mnohé. I když ale uděláme maximum a podaří se nám do roku 2015 zastavit růst koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, změna klimatu bude dále pokračovat, minimálně do roku 2030 – pokud začneme počínaje rokem 2020 emise naopak razantně snižovat.

Na dopady klimatických změn se tedy musíme mnohem intenzivněji než dosud připravovat. Přívalovým dešťům, ani letním vedrům a suchům nezabráníme. Můžeme je ale mnohem lépe zvládat. Klíčem je lepší porozumění krajině a spolupráce s ní.

Ministerstvo životního prostředí například už od roku 1992 investuje nemalé částky do nápravy vodních toků a ploch v krajině. Socialistické „hospodaření“ nás dovedlo k tomu, že se 22 000 km našich potoků a řek stalo fakticky vybetonovanými nebo dokonce zatrubněnými kanály. Nebo je naši plánovači „jen“ narovnali. Ať tak, či onak, v každém případě to znamená katastrofální zásah do české krajiny – v takových vodních tocích téměř nic nežije, kolem nich se nemůže tvořit žádný přirozený pobřežní porost a když zaprší – voda jimi teče jako tobogánem. Dešťové srážky, které by meandrující potok zbrzdil a pobřežní vegetace zčásti vstřebala, vytvoří ve velmi krátkém čase povodňovou vlnu, která je stále silnější a rychlejší. Nakonec betonové koryto opustí jako ničivá zeď, která bere vše, co se jí postaví do cesty.

Rovná a vybetonovaná koryta řek se asi snáz obhospodařují a „udržují“. Pravděpodobně proto narážíme po celou dobu, až dodnes, na různou, vesměs ale velmi malou ochotu správců vodních toků k investicím a spolupráci na opatřeních, která řekám a potokům pomohou vrátit se do přírodě blízkého stavu. Tak, aby tok mohl přirozeně meandrovat, kolem něj mohla růst vegetace a koryto obklopovalo volné území, kam se voda po přívalových deštích nebo jarním tání může rozlít, aniž by něco zásadně poškodila. Jen v Operačním programu Životní prostředí je na tyto účely k dispozici 16 miliard korun. Správci toků o ně ale žádají jen minimálně. Doufám, že i jim letošní záplavy konečně ukázaly, že revitalizační opatření jsou bezpodmínečnou nutností.

Rozlivová území přitom nejsou ladem ležícími územími. Mohou na nich být pastviny a louky, v okolí obcí třeba zase sportoviště a hřiště. Můžeme na nich založit nové lužní lesy, v minulých desetiletích téměř v celém Česku zlikvidované. Je známým faktem, že lužní lesy v Litovelském Pomoraví při povodni v roce 1997 třikrát víc vody, než všechny přehrady na Moravě a Dyji dohromady.

Změnit se musí také zemědělství. V roce 1990 jsme se těšili, jak se širé rodné lány jednotných zemědělských družstev rozdělí zpět sedlákům a do krajiny se vrátí remízky, meze a pestrá políčka, která zná kromě pamětníků předkolektivizačního hospodaření každý, kdo se byl podívat za českou hranicí třeba v Rakousku nebo Bavorsku. Česká zemědělská realita se ale dodnes podobá spíš těm JZD. Většinu půdy u nás „obhospodařovávají“ obrovské akciové společnosti, kterým je vcelku jedno, jak vypadá krajina a půda, na které vydělávají. Hlavní je zisk a produkční dotace.

Ministerstvo zemědělství právě teď ale představilo desatero kritérií, jejichž splnění bude podmínkou pro získání tolik kýžených dotací. Desatero, pro které se používá zkratka GAEC (dobrý zemědělský a environmentální stav), je připraveno velmi dobře a nyní je nutné jej ubránit před lobby velkých farem (tedy oněch akciových společností). Prospěch z toho budou mít nejenom odpovědní farmáři (lhostejno jak „velcí“), krajina, ale nakonec i ty akciovky. Protože dodržování tohoto desatera sice znamená větší námahu pro dosažení rychlého zisku v podobě dotací, na druhou stranu ale také dlouhodobější stabilitu úrody v realitě klimatických změn. Odpor velkých farem proti GAEC ale ukazuje, že jim jde mnohem víc o krátkodobý profit než o dlouhodobé hospodaření.

Co vlastně GAEC obsahují? Například to, aby na polích, která jsou ve svazích, zůstalo přes zimu strniště, což sníží erozi i odtok vody při jarním tání. Na erozí ohrožených lokalitách se nebude smět pěstovat například kukuřice, sója nebo slunečnice – tedy plodiny, které erozi a splachům příliš nebrání. Farmáři budou muset také více používat organická hnojiva (normálně řečeno hnůj). Půda v Česku totiž stále víc degraduje. Obsahuje stále méně organické části (humusu a nejrůznějších organismů), která ale zajišťuje právě to, aby se do ní mohla dobře vsakovat voda.

Změny čekají i lesníky. České lesy tvoří z převážné většiny smrk a to v nadmořských výškách pro něj zcela nevhodných. S klimatickými změnami se ale postupně posunují i jednotlivá klimatická pásma, takže i nadmořská výška, vhodná pro pěstování smrku je a bude stále výš. Některé dopady jsou evidentní už dnes. Smrky v českých lesích jsou stále častěji napadené houbami. Roste (a bude růst) frekvence i intenzita kůrovcových kalamit. Les roste desítky let, proto musí i lesní hospodáři myslet na dlouho dopředu. Zásadně se musí zvýšit podíl listnatých dřevin – nejen proto, že smíšený a listnatý les zadrží o něco víc vody, než smrková monokultura, ale především proto, že je takový les stabilnější a odolnější právě vůči nejrůznějším parazitům – hmyzím i houbovým.

Změnit musíme ale i svůj přístup k územnímu plánování a ekonomickému rozvoji. Do betonu a asfaltu se přívalový déšť rozhodně nevsákne. Přitom stále přibývá ploch, jako jsou skladové a průmyslové areály, hypermarkety, ale i satelitní vesničky a městečka, kde kromě domů a zámkové dlažby najdete jen krátce střižený trávníček a pár konifer. Vše na zelené louce, zatímco areály starých zemědělských družstev či fabrik (brownfields) opodál nevyužité chátrají. Příští vláda si bude muset, pokud nechce nechat tento trend pokračovat, osvojit návrh ministerstva životního prostředí, a znovu do parlamentu poslat zákon, který razantně zvyšuje poplatky za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Dnes platné ceny jsou pro jakéhokoli investora směšné a s náklady na využití brownfields se nedají srovnat.

Povodně se u nás v poslední době opakují téměř každý rok. Se stejnou pravidelností vždycky ministr životního prostředí a jeho ministerstvo opakují, že není jiná cesta, než ozdravění a respektování krajiny. A v mezičase se na to opět pravidelně zapomene a zase se staví na zelené louce, povolují se domy či supermarkety v záplavových oblastech a vyplácejí dotace na pěstování kukuřice na svazích. Já předložím ještě této vládě návrh strategie, jak se má Česká republika na dopady klimatických změn připravit a adaptovat. Je opravdu načase, abychom na povodně a sucha mysleli nejen když jsou aktuální a měsíc či dva poté, ale pořád a nejenom na ministerstvu životního prostředí a v naposledy vyplavených obcích.