Je pro nás zdraví opravdu to nejcennější?

Není sporu o tom, že zdraví je v obecné rovině vnímáno opravdu jako největší cennost, jejíž hodnota s přibývajícím věkem nabývá na hodnotě.

Více »

Měl by stát financovat rozvoj sportu v České republice?

Toto je velmi složitá otázka, která v sobě skrývá mnoho pohledů, ale která má nakonec poměrně jednoznačnou odpověď. V současné době ekonomické krize sílí snahy seškrtávat státní rozpočty všech odvětví a sport obecně je vnímán jako nepříliš společensky důležitý. Návratnost subvencí do sportu je bohužel většinou měřena úspěchy vrcholových sportovců.

Málokdo si uvědomuje i další aspekty užitečnosti sportu, kterým však věnují evropské instituce stále více prostoru a podpory. Na základě tohoto trendu byla i v České republice vypracována analýza financování sportu, která byla zveřejněna v dubnu letošního roku, a o které se kupodivu příliš neví. Tato analýza byla vypracována expertní komisí Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, Českého olympijského výboru a Vysoké školy ekonomické pomocí podobné metodiky použité v tzv. Bílé knize o sportu vypracované Evropskou komisí v roce 2007.

Výsledky analýz financování sportu státem jsou překvapivé, zejména z pohledu ekonomického. Je prokázáno (White Paper on Sport, 11/2007), že sportovní prostředí generuje v zemích EU až 3,7% HDP a zaměstnává až 5,4% pracovní síly. Dále je známo, že každý dolar investovaný do sportu ušetří čtyři dolary ve zdravotnictví (Ekonomické fórum v Davosu, 2/2009). Určitě je zajímavé v této souvislosti vědět, že ze zemí EU je Česká republika ve veřejných výdajích na jednoho obyvatele na třetím místě od konce hned za Bulharskem a Maltou. Podobně tristně vyznívá o srovnání zemí EU podle veřejných výdajů na sport vyjádřených v % HDP (ČR na 4. místě od konce s 0,11% HDP). Na druhou stranu díky této nízké podpoře figuruje ČR v horní polovině žebříčku podle investovaných peněz do sportu a návratností měřenou podle úspěšnosti na olympijských hrách (což je ovšem dosti sporný parametr hodnocení, viz např. článek Jaký je smysl vrcholového sportu).

I pokud abstrahujeme od nesporných pozitivních dopadů sportu na zdraví populace (a dalších obtížně měřitelných aspektů, jako jsou sociální integrace nebo prevence delikvence), bylo výše uvedenou expertní komisí vyčísleno, že sportovní prostředí je čistým plátcem do státního rozpočtu se saldem 1,1 až 3,7 miliardy korun.

Investovat do sportu se tedy vyplatí, otázkou je, zdali způsobem, kteří naši politici předvedli například při nedávném mistrovství světa v klasickém lyžování, kdy velkoryse vyhodili dvě miliardy na jeho uspořádání…

Mohou za výkonnost v běžeckém lyžování hladiny hemoglobinu nebo poctivý trénink?

Posledních několik let se světový sport otřásá skandály zejména profesionálních cyklistů a lyžařů běžců zneužívajících krevních doping. Již v roce 1947 bylo popsáno, že krevními transfúzemi lze zvýšit toleranci k hypoxii, tedy zlepšit okysličování tkání. Tato technika se tak stala oblíbeným dopingovým prostředkem už od 60. let minulého století.

Opravdový průlom v oblasti krevního dopingu však přišel až s objevem rekombinantního erytropoetinu (EPO) na konci 80. let minulého století. Z pohledu uživatelů má ohromnou výhodu v tom, že jej lze detekovat jen 3 dny po podání, jeho účinek však přetrvává mnoho týdnů. Z tohoto pohledu je nesmírně zajímavé sledovat, jak se u lyžařů běžců vyvíjeli hladiny krevního barviva hemoglobinu v průběhu posledních 20 let (v podstatě od nástupu erytropoetinu na farmaceutický trh).

V roce 1988 rozhodla Mezinárodní lyžařská federace (FIS) o kontrole krevního dopingu testováním lyžařů na heterologní krevní transfúze (tj. transfúze od jiného člověka). To umožnilo získat informace o hladinách hemoglobinu u elitních lyžařů běžců od roku 1989, některé skandinávské lyžařské federace začaly s kontrolou hladin hemoglobinu dokonce o 2 roky dříve. V roce 1996 přistoupila FIS k novému opatření, které spočívalo v zákazu startu na závodech, pokud byla u závodníka zjištěna koncentrace hemoglobinu přesahující o 3 směrodatné odchylky průměrné hodnoty. Jiné sankce však FIS neuplatňovala, neboť neměla důkaz, proč u konkrétního závodníka je hladina hemoglobinu tak vysoká (kromě krevního dopingu mohl být teoretickým důvodem dlouhodobý pobyt ve vysokohorském prostředí nebo v hypoxických stanech – je prokázáno, že 3-4 týdenní pobyt ve výškách nad 2000 m nad mořem zvyšuje hladiny hemoglobinu o 10 až 15 g/L). V roce 1997 přijala FIS nové pravidlo, které stanovilo maximální hladinu hemoglobinu u mužů na 185 g/L a 165 g/L u žen.

A jak tedy vypadaly hodnoty hemoglobinu u lyžařů běžců před 20 lety?
V roce 1987 při letní přípravě měli členové švédské reprezentace následující hodnoty hemoglobinu: 153 g/L (muži) a 138 g/L (ženy). V roce 1989 na mistrovství světa v severském lyžování ve finském Lahti měli lyžaři dokonce o 8,5 g/L méně hemoglobinu, než byl průměr v běžné populaci (148 g/L muži, 135 g/L ženy). Tento paradox je pouze zdánlivý. Je dlouhou dobu známo, že u vytrvalostních sportovců dochází k výraznému zvětšení objemu krevní plazmy, čímž vlastně dochází k naředění červených krvinek. Dokonce se uvádí, že pokud má elitní vytrvalec ¨normální¨ hladiny hemoglobinu, je to již nefyziologický stav. Výsledky z Lahti tedy nebyly žádným překvapením a byly v souladu s předpoklady.

O to větší poprask vzbudily výsledky hladin hemoglobinu lyžařů z roku 1996. Jejich koncentrace hemoglobinu byly výrazně vyšší i v porovnání s lidmi žijícími trvale v nadmořských výškách 2000-2500 m. Jakmile zavedla FIS v roce 1997 výše uvedená opatření, poklesly hladiny hemoglobinu u lyžařů běžců z ohromných 195 na 180 g/L, u žen dokonce ze 197 na 155 g/L.

Tento dramatický trend v hladinách hemoglobinu nemůže být překvapením. Běžecké lyžování je vysloveně ideálním sportem pro krevní doping. Bývá obvyklé, že prvních 50 závodníků na vrcholných soutěžních akcích v běžeckém lyžování končí s odstupem do 10% od vítězného času. Je také prokázáno, že krevní doping může zvýšit sportovní výkonnost ve vytrvalostních sportech až o 10%. Toto bylo skutečně popsáno u cyklistů, u nichž zvýšení hemoglobinu o 10 g/L vedlo až k 5% zvýšení výkonnosti. Podobně bylo prokázáno, že podávání erytropoetinu dokáže zvýšit maximální aerobní kapacitu až o 20%! To, že krevní doping opravdu funguje, dokazují známé dopingové skandály. Jen pro zajímavost, tři chycení dopingoví hříšníci na Olympijských hrách v Salt Lake City (v jejich případě se jednalo o darbepoetin, derivát erytropoetinu) získali na předchozích olympiádách a mistrovstvích světa celkem 38 medailí!

O tom, že běžecké lyžování není vůbec čisté, hovoří výsledky hladin hemoglobinu lyžařů na mistrovství světa v severském lyžování v roce 2001. Analyzováno bylo 50 nejlepších lyžařů běžců. Z celé padesátky mělo 17% lyžařů vysoce abnormální hodnoty hemoglobinu. Při analýze lyžařů na 4. až 10. místě vzrostlo toto procento na 33%, z medailistů mělo abnormální hladiny hemoglobinu celá polovina. Mezi lyžaři, kteří se umístili na 41. až 50. místě mělo tyto abnormální hodnoty jen 3% běžců. Předpokládaný výskyt abnormálních hodnot hemoglobinu v běžné populaci je přitom jen 0,3%.

Autoři tohoto výzkumu uvádějí, že je extrémně nepravděpodobné, že by za takto vysoké hladiny hemoglobinu mohl pobyt ve vysokohorském prostředí nebo v hypoxických stanech a vyjadřují nezlomné přesvědčení, že příčinou je krevní doping. Skoro se nechce věřit, že by za výkonnost v běžeckém lyžování mohly hladiny hemoglobinu v krvi a nikoli poctivý trénink. Nejnovější aféra ruských biatlonistů však ukazuje, že krevní doping má v současném běžeckém lyžování opravdu významnou roli.

Bylo by opravdu zajímavé vědět, jaké hladiny hemoglobinu budou mít medailisté na nadcházejícím mistrovství světa v severském lyžování v Liberci.

Kam až lze zlepšovat světové rekordy ve sportu?

Na toto téma bylo napsáno mnoho článků, obzvláště po posledních Olympijských hrách s fenomenálními plaveckými výkony Michaela Phelpse a úžasnými sprinterskými rekordy Usaina Bolta.

V letošním roce byla publikována pozoruhodná francouzská práce, která se na základě sofistikovaných statistických modelů pokusila předpovědět, jak často budeme v budoucnu svědky překonání světových rekordů a také, jak velký posun světových rekordů lze očekávat.

Hodnocen byl vývoj světových rekordů od první novodobé olympiády v roce 1896 v Aténách do roku 2007. Do analýzy bylo zahrnuto celkem 3263 světových rekordů ve 147 disciplínách pěti sportů (atletika, plavání, vzpírání, cyklistika a rychlobruslení). Závěry této studie jsou velmi zajímavé. Zatímco v roce 1896 byla pravděpodobnost překonání světového rekordu 25%, v roce 2007 to bylo již jen 1%. Dále bylo odhadnuto, že polovina z analyzovaných světových rekordů se do roku 2027 nezlepší ani o 0,05%. Je zajímavé, že pro všechny analyzované sportovní disciplíny použitý statistický model fungoval s úplně stejnou spolehlivostí.

Autoři si byli přirozeně vědomi spousty faktorů, které svým výpočtům přizpůsobily. Mezi takové faktory zahrnuli například:
1) světové války – ve válce se nesportuje, navíc svět přijde o velké množství potenciálních světových šampiónů;
2) zvětšení sportující populace a rozšíření genetického fondu, který by mohl ovlivnit vývoj světových rekordů. Typickým příkladem jsou afričtí sportovci, kteří se objevili na světových kolbištích po 2. světové válce. Tento faktor je v současnosti již vyčerpán, jedinou možnost podle autorů představuje zapojení žen muslimského světa do světového sportu;
3) nástup dopingu s akcelerací světových rekordů po masovém zavedení anabolických steroidů do vrcholového sportu v 50. letech a erytropoetinu v letech osmdesátých. V této souvislosti je jistě zajímavé, že rychlost, s jakou byly světové rekordy překonávány se snížila při zavedení metod detekce obou skupin dopingových látek;
4) zavedení nových disciplín. Typickým příkladem je vzpírání žen, nebo trojskok žen v atletických disciplínách;
5) technologický pokrok. S vývojem nových technologií se přirozeně zvyšuje i pravděpodobnost lepších sportovních výkonů. Typicky lze tento faktor demonstrovat na vývoji nových plavek, které jsou údajně zodpovědné za boom v překonávání světových rekordů v posledním roce (pokud za tímto přívalem rekordů není doping);
6) ekonomický rozvoj v letech 1950-1980, který byl údajně zodpovědný za 95% všech světových rekordů dosažených v této době.

Je určitě také zajímavé porovnat rychlosti překonávání světových rekordů v atletice nebo v plavání s rekordy v dostihovém sportu, kde se také uplatňuje doping a navíc i faktor šlechtění budoucích potenciálních šampiónů. Přesto se za 70 let zlepšil rekord na jednu míli v klusáckých závodech pouze o necelé 3%, zatímco atleti zlepšili za stejnou dobu světový rekord na míli o více než 11%. V plavání pak byl světový rekord na 1500 m posunut dokonce o celých 47%.

Podle výše uvedených prognóz by však takovému prudkému posouvání světových výkonů mělo být odzvoněno. Jedinou velkou neznámou, která mohou určitě zvrátit prognózy pomalého překonávání světových rekordů v nejbližší budoucnosti, je rozvoj nových dopingových technologií. Příkladů tohoto faktoru bychom našli určitě více, možné je jmenovat syntetický steroid THG vyvinutý společností BALCO, novou generaci krevního dopingu (viz aféry na letošní Tour de France), nebo stále vehementněji se ke slovu hlásící genový doping.

Jaký je smysl vrcholového sportu?

Na tuto otázku není tak úplné snadné odpovědět, mnoho lidí si dokonce myslí, že žádný. V éře budování komunismu to byl význam vrcholového sportu celkem jasný, sportovní úspěchy byly vizitkou společenského zřízení a socialistické státy proto dělaly vše pro tuto prezentaci. Dodnes tento účel přetrvává v zemích jako je Čína, poslední Olympijské hry toho byly zářným příkladem.

Přesto ani současným představitelům státu není lhostejné, kolik přivezou čeští sportovci medailí ze světových kolbišť a podle výsledků je i rozhodováno o financování vrcholového sportu. V této souvislosti stojí za zmínku připomenout slova předsedy vlády Topolánka po skončené letní olympiádě o nutnosti změnit systém financování vrcholového sportu s centralizací jednotlivých tréninkových skupin tak, aby se ušetřilo na nákladech na sportoviště. Tento názor je jistě kuriózní, těžko lze vychovat vrcholového sportovce bez členské základny, která někde prostě sportovat musí.

Tím se dostávám i k hlavní myšlence této úvahy. Dlouhou dobu jsem se domníval, že hlavním a nezastupitelným důvodem pro podporu vrcholového sportu státem je jeho ¨sportovně-osvětový¨ význam. Tvrdí se, že příklady táhnou a kdo by nechtěl alespoň trochu se přiblížit olympijským vítězům a mistrům světa. Je ovšem otázkou, zdali toto vrcholový sport opravdu naplňuje. Nejde jen o to, že například po dvojnásobném olympijském triumfu Martina Doktora na olympiádě v Atlantě zažila česká rychlostní kanoistika sestup z výšin a rozhodně nedošlo k nárůstu členské základny ani k objevení nových talentů (podobné příklady bychom našli ve většině v nedávné minulosti úspěšných sportů). Mnohem závažnější je fakt, že země sbírající nejvíce cenných kovů na mamutích sportovních akcí typu Olympijských her mají největší problémy se špatným životním stylem svých obyvatel. Typickým příkladem jsou Spojené státy, jejichž obyvatelé mají nejvyšší výskyt obezity na světě.

Měl by tedy stát vůbec podporovat vrcholový sport? Určitě ano, ale nikoli tak jako dosud. Většinu financí by měl stát věnovat na podporu výkonnostního sportu, ale také na co nejširší dostupnost veřejných sportovišť, budování cyklostezek, apod. Ale samozřejmě také na osvětu, která je v tomto ohledu v České republice žalostná. Vrcholový sport by měl být výsledkem této podpory, a jeho výsledky by neměly být určující, hodnoceny by měly být zejména dopady podpory sportu na zdraví celé populace.

Kam kráčí moderní medicína?

Tuto otázku si kladu čím dál častěji. Moderní medicína umí neskutečné věci, o kterých se nám před pár desítkami let ani nezdálo. Na základě přívalu nových poznatků se vyvíjejí stále nové léky, nicméně cena za jejich vývoj roste do astronomických výšek.

Otázkou zůstává, jestli je tento směr správný. Žijeme ve světě, kde lze účinnou prevencí zabránit velké části nemocí zkracujících náš život, nebo je alespoň podstatně oddálit. Místo toho se však spoléháme na všemocnou medicínu, která, až bude nejhůř, zprůchodní naše ucpané cévy, nahradí naše selhané orgány, nebo nám dodá zázračné pilulky. Moderní léčebné postupy však nejsou samospasitelné. Nové superdrahé léky často jen nepatrně zlepšují prognózu nemocných, přesto tyto peníze společnost vynakládá, třebaže pak chybí jinde.

Celý problém lze demonstrovat na příkladu nového ¨super¨ léku na rakovinu jater, který byl nedávno s velkou slávou uveden na trh. Lék, který (statisticky významně – to je pro dnešní medicínu téměř zaklínadlo) prodlužuje průměrné přežití nemocných s pokročilou formou tohoto onemocnění o pouhé necelé 3 měsíce, je prezentován jako průlomový lék, a to i přesto, že doprovodné nežádoucí účinky zhoršují již tak špatnou kvalitu života těchto pacientů. Přitom cena léčby je zhruba 80 000 korun za měsíc.

Vzhledem k faktu, že ani nejbohatší státy nemají dostatek prostředků na všechny výdobytky moderní medicíny, se nabízí otázka, zdali by nebylo účelnější tyto prostředky raději investovat do účinné prevence nemocí.

Jak drahé je žít zdravě?

Na první pohled zbytečná otázka, nicméně již alespoň 50 let se touto problematikou zabývají lékaři v celé západní Evropě a ve Spojených státech. Podle některých údajů se dá totiž až 75% všech nemocí zabránit správnou stravou, pohybem, vyloučením zlozvyků jako je kouření a nadmíra alkoholu, zkrátka zdravým životním stylem.
Je ovšem také známo, že žít zdravě není zadarmo, a že náklady na zdravý životní styl jsou podstatně vyšší v porovnání s ¨běžnými¨ životními náklady.

Ve Velké Británii si dali v roce 1999 práci spočítat, kolik by člověk měl vydat na zdravé živobytí. Pracovali s hypotetickým mužem středního věku bydlícím na předměstí Londýna. Do výpočtů zahrnuli potraviny podle zásad zdravé výživy vycházejíce z reálných cen v dané lokalitě, posuzována byla i kvalita obchodů s tím, že nejlevnější supermarkety nebyly považovány za ¨zdravou¨ volbu pro nákup potravin. Stejným postupem vykalkulovali náklady na pravidelný pohyb (posilovna, běh, cyklistika a plavání), ale také na zdravé bydlení (místo, vybavení, hygienické podmínky), osobní hygienu, lékařskou péči nehrazenou ze zdravotního pojištění a mnoho dalších na první pohled nevýznamných položek.
Závěrem bylo zjištěno, že průměrné náklady na zdravý životní styl převyšovaly podstatně minimální mzdu ve Velké Británii v té době a dokonce téměř trojnásobně podporu v nezaměstnanosti.

Jako největší problém se pak ukazuje dostát nárokům na zdravý životní styl u seniorů, kteří většinou pobírají starobní důchody. Je odhadováno, že nedostatek finančních prostředků hraje u této části populace významnou roli pro vznik a rozvoj některých civilizačních onemocnění. Podle studie z loňského roku je výše penze ve Velké Británii o 50% nižší, než by odpovídalo nárokům na zdravý životní styl.

Nemám nejmenších pochyb, že u nás je situace spíše ještě horší, pro velkou část české populace je navíc zdravý životní styl pojmem zcela cizím.

Fotbal je opravdu nebezpečná hra

O tom, že fotbal je nebezpečnou hrou, není pochyb.
Riziko zranění pohybového aparátu, stejně tak jako výskyt náhlých úmrtí jsou vyšší než v jiných sportech, což při masovosti fotbalu představuje nezanedbatelný problém.

O moc lépe než samotní fotbalisté na tom nejsou ani fanoušci v ochozech. S výjimkou Německa a Anglie jsou fotbalové stadióny plné agrese a nepřátelství, a jak dokazuje příklad posledního derby pražských ¨S¨, může i obyčejný fanoušek na našich stadiónech lehce přijít k úhoně.

Člověk by si řekl, dobrá, budu si tedy fotbal užívat v televizi. Ani taková aktivita však není bez rizika. Jak ukazuje poslední studie z letošního roku, v které němečtí lékaři pečlivě analyzovali riziko srdečních příhod v průběhu fotbalového světového šampionátu v Německu v roce 2006, byl výskyt akutních srdečních příhod v dnech, kdy hrál německý tým zhruba třikrát vyšší oproti běžnému období. Nejhorší bylo z tohoto pohledu čtvrtfinále Německo vs. Argentina, z kterého Německo postoupilo až po dramatickém penaltovém rozstřelu. Podobně tomu bylo při mistrovství světa ve fotbale v roce 1998. Po prohře Anglie s Argentinou (opět po penaltách) byl v nemocnicích ve Velké Británii zaznamenán významný nárůst příjmů pacientů s akutním infarktem myokardu. Z těchto studií vyplývá, že nejrizikovějšími momenty jsou právě penaltové rozstřely.

Proto odborníci před nadcházejícím evropským šampionátem v Rakousku a Švýcarsku varují před přílišným fanděním. Doufejme, že naši sportovní fanoušci jsou v tomto ohledu odolnější a české ambulance zůstanou jejich náporu v červnu ušetřeny.

Potřebuje česká armáda miliardové investice?

Investice do modernizace zbrojního arzenálu české armády jsou terčem ostré kritiky. Jako příklad stačí vzpomenout na miliardové nákupy švédských Grippenů nebo nyní aktuální nákup obrněných transportérů Pandur rakouské zbrojovky Steyer. Obě tyto zakázky jsou opředeny spekulacemi o korupci českých politiků, ačkoli důkazy samozřejmě neexistují.

Otázkou zůstává, zdali česká armáda opravdu potřebuje takto vysoké investice, které jsou z mého pohledu jednoznačnou brzdou rozvoje české ekonomiky.

Příklad bychom si mohli vzít z poválečného Japonska a jeho raketového hospodářského růstu, který byl, samozřejmě i mimo jiné faktory, zapříčiněn nízkými investicemi do zbrojení. Ačkoli zprvu se jednalo o podmínku vítězných mocností (která se stala dokonce i součástí nové japonské ústavy z roku 1947), byla posléze tato podmínka umně využita japonským premiérem Jošidou k transformaci hospodářství. Když v roce 1950 vypukla korejská válka, Američané velmi naléhali na obnovu japonského zbrojního potenciálu výměnou za opětovné uznání suverenity Japonska. Japonci odmítli s odkazem na novou ústavu, která jim zakazovala udržovat pozemní, námořní a letecké síly či další vojenský potenciál. V roce 1954 pak na další nátlak USA Jošida umožnil vznik nevelkých japonských ozbrojených sil. Výdaje na tyto kontingenty činily necelé 1% HDP, což bylo v době začínající studené války neskutečně málo. Do roku 1975 se Japonsko stalo třetí nejsilnější ekonomikou světa, ale na zbrojení dalo v roce 1974 jen 1,9 miliardy amerických dolarů v porovnání s 66 miliardami investovanými USA, ale také téměř 8 miliardami investovanými západním Německem nebo 6 miliardami Francií.

Co z toho vyplývá pro nás? Není samozřejmě možné srovnávat poválečné Japonsko s polistopadovou Českou republikou, nicméně podle mého soudu bychom měli za zbrojení věnovat jen minimální částky, ke kterým jsme zavázáni členstvím v evropských strukturách. Proto mi není jasné, proč například portugalské armádě stačí téměř 4x levnější transportéry Pandur od téhož výrobce (4 milióny Eur u nás vs. 1,1 miliónu Eur za jeden transportér v Portugalsku). Stejně tak je dobré vědět, že Poláci koupili transportéry za 1,7 miliónu, Irové za 2 milióny a Belgičané za 2,3 miliónu Eur za jeden vůz. Také mi není zřejmé, proč jsme původně potřebovali 199 transportérů, ale po posledních jednáních s rakouskou firmou nám jich stačí polovina. Je klidně možné, že bychom si vystačili i s ještě menším počtem. Otázkou ale zůstává, co s případnými ušetřenými miliardami. Obávám se, že by stejně skončily v některé z mnohých černých děr českého hospodářství.

Neměli bychom už konečně povolit doping ve sportu?

Prakticky každý měsíc jsme svědky nějakého skandálního odhalení ve světě sportu. Sport je dnes především byznys a tak není divu, že sportovci jsou ochotni udělat prakticky cokoli, jen aby se prosadili. Profesionální cyklistika, kulturistika nebo vzpírání již dávno ztratily svůj kredit, podobně jako některé disciplíny lehké atletiky, nahnuté to má i běžecké lyžování. Poslední aférou je zatím případ Marion Jones, můžeme jen s napětím čekat, jaké další slavné jméno se objeví příště. Jenže co s tím? Lékařská věda je stále o krok zpátky a ohromnému technologickému rozvoji v oblasti dopingu prostě nestačí. A to před námi podle některých odborníků stojí ještě hrozba genového dopingu, jehož všechny aspekty si lze nyní jen stěží domyslit.

Z těchto důvodů někteří respektovaní experti volají po uvolnění (některých) dopingových látek za předpokladu, že bude přísně kontrolován dopad na zdraví sportovců. Koneckonců před několika lety byl z dopingové listiny vyřazen kofein a psudoefedrin, v současnosti se diskutuje o erytropoetinu (známém jako Epo), což je hormon stimulující tvorbu červených krvinek. Proč je Epo na dopingové listině? Zejména proto, že zvyšuje počet červených krvinek a tím schopnost okysličovat tkáně. Při překročení určité hranice množství erytrocytů v krvi však enormně vzrůstají zdravotní rizika, jedná se například o nebezpečí vzniku trombóz, srdečních infarktů a mozkových mrtvic. Proč tedy pátrat v krvi sportovců po stopách tzv. rekombinantního (genetickým inženýrstvím připraveného) erytropoetinu, když by stačilo sportovcům kontrolovat jen množství červených krvinek (což se ovšem také děje). Zastánci těchto názorů argumentují, že když jsou povoleny kofein, pseudoefedrin, nebo kreatinfosfát, ať se povolí i další látky za předpokladu, že budou užívány tak, aby nepoškozovali lidské zdraví. Koneckonců, trénink ve vysokohorském prostředí nebo pobyt v hypoxických stanech také nejsou zakázány, ačkoli vedou ke stejnému efektu jako podávání erytropoetinu.

Navíc existují jedinci, kteří mají vrozeně zvýšený počet červených krvinek a tudíž velikou selekční výhodu oproti svým soupeřům. Nejznámějším je zřejmě případ slavného finského lyžaře Eero Mäntyranty, trojnásobného olympijského vítěze z Olympijských her v Innsbrucku v roce 1964, který měl oproti normě zhruba o 50% vyšší počet červených krvinek (tzv. polycytémii). Až v roce 1993 se přišlo na příčinu, kterou byla u tohoto sportovce mutace genu pro erytropoetinový receptor. Je zajímavé, že Mäntyranta se stejně zapletl s dopingem a byl později pozitivně testován na amfetamin.

Je ovšem otázkou, zdali je správné akceptovat tuto argumentaci pro povolení konkrétně erytropoetinu ve sportu, byť pochází z úst profesora praktické etiky na univerzitě v Oxfordu. Jak bychom poté postupovali u anabolických steroidů a dalších zdraví poškozujících látek? Myslím, že nás v blízké budoucnosti na toto téma ještě čeká bouřlivá diskuse.

Je také jasné, že dokud budou sportovci odměňováni současným asociálním způsobem, stav nemá šanci se zlepšit, neboť motivace sportovců dostat se na výsluní je obrovská a riziko přistižení, stejně tak jako postihy relativně malé. Reforma sportovního byznysu, který se řídí zákony trhu, je však samozřejmě jen zbožným přáním.