Posledních pár dnů dalo dobrou příležitost se nad „odvahou“ zamyslet.

Při procházení Národní třídou a zapalování svíčky snad nejen mne napadne vzpomenout na nemalou odvahu některých našich lidí (nejen) v listopadu 1989. Jakkoliv lze namítnout, že rok 1989 byl jasnou konečnou sovětské říše a vzpomenout na roli pana Gorbačova, byla tu neuvěřitelná odvaha těch, co dlouhodobě proti režimu protestovali. Bez ní by k tomuto konci těžko došlo.
V samotném listopadu pak společnost inspirující odvaha studentů na Národní třídě, která odtrhla od šedivé letargie většinu do té doby mlčících lidí. Ti, kdo události stejně jako já prožili, vědí, že dokonce i to jít na náměstí obklopení auty milic nebylo úplně samozřejmé, jakkoliv to bylo v čase, kdy již padla zeď a mnoho zdánlivě neotřesitelných soudruhů za našimi hranicemi odešlo do zapomnění. Takže, velké díky.

Pár desítek hodin přes svou cestou na Národní jsem měl na ministerstvu zahraničí diskusi s našimi diplomaty. Konala se v bytě Jana Masaryka a díky laskavosti pořadatele jsem si ho krátce prohlédl. U okna v koupelně jeho bytu jsme se chvíli bavili o jiné odvaze. Té, která i přes zřejmě ne zrovna nadějnou situaci chyběla zástupcům demokratických stran k tomu, aby se před rokem 1948 pokusili zastavit a nebo zkomplikovat nástup komunistického útlaku. Samozřejmě, karty byly rozdány pro naši demokracii velmi špatně, přesto však se není snadné zbavit dojmu, že cesta komunistů k moci, která pak desítky let paralyzovala naši zem, byla až příliš snadná.

A poslední odvaha se mi nabídla jen krátce poté. Na letenské pláni, kterou zaplnilo skoro 300 tisíc lidí na pozvání Milion chvilek. Byly to vlastně odvahy dvě. Jedna odvaha vystrčit hlavu z davu a pokusit se udělat naši zemi lepší. Nejde vůbec o to, že tentokrát za to nehrozí ani kriminál ani rána pendrekem. Pohodlné ani snadné (má-li to fungovat) to vůbec není. A je skvělé a nadějné, že tolik desítek tisíc lidí tuto nesnadnou a nepohodlnou věc v sobotu udělalo.

Druhá odvaha, která ne Letné byla (zřejmě jen) obrazně přítomná, je ta, která chybí. Z mé osobní zkušenosti vím, že hodně lidí, kteří to, proti čemu tisíce lidí na Letné srozumitelně a oprávněně protestují, svými činy podporují, vědí, že to fakt není dobře. Koblihy, výhody, moc či zajímavé funkce je ale vedou k tomu, že dělají, co dělají. Jakkoliv postavit se proti tomu, nebo aspoň jasně své pochyby říci, není otázka pobytu v kriminálu ani stopky pro studia dětí jako v době komunismu. Je to otázka odvahy. A jak stav trvá a utvrzuje se, u některých lidí dokonce asi dochází ke ztrátě pochopení, kam naši zemi pomáhají směrovat.

Možná srovnání roku 1948, 1989 a 2019 zní poněkud radikálně. A jsem daleko od toho myslet si, že směřujeme k totalitě. Ale zdá se mi, že protestující stovky tisíc lidí dobře cítí, že naše země „zabloudila“. Zatímco blahobyt (relativně řečeno) se po 30 letech od pádu komunismu do značné míry dostavil, opustily nás hodnoty, zásady a dokonce i pochopení světa a vize, kam chceme směřovat. Byly nahrazeny světem koblih, polopravd, manipulací a lží. A s nimi spojenou touhou uchvátit více moci a na déle. Je to nejen špatné, ale i velmi nebezpečné pro naši budoucnost. Ani ta „dobrá materiální“ budoucnost, které si hodně lidí tolik užívá, v takovémto světě není zaručena či spíše je ohrožena.

Takže, i zde je odvaha na místě. Je obrovskou nadějí pro měsíce, co přijdou, že se zdá, že zde je. A s ní kompetence a rozvaha lidí, kteří další svými činy inspirují a bez níž se naše země na bezpečnější dráhu zjevně nevrátí…