Piráti i Zelení v těchto volbách opět zůstali pod pětiprocentní hranicí a kvůli uzavírací klauzuli tak nezískali ani jeden mandát. Prohra je to však jenom zdánlivá: otevírá jim totiž cestu k Ústavnímu soudu, který by jim tentokrát mohl vyhovět.

Princip fungování uzavírací klauzule je jednoduchý: strana musí překročit určitou předem stanovenou hranici (u nás ve výši 5 % platných hlasů), jinak je vyřazena z rozdělování mandátů. Představme si třeba, že si 1000 voličů volí 100 svých zástupců, na každých deset voličů tak připadá jeden mandát. Strana, která obdrží například třicet hlasů (3 %), by tak měla získat tři mandáty; nedostane však nic, protože se jí nepodařilo překročit 5% klauzuli, a „její“ tři mandáty se přerozdělí ve prospěch větších stran. Zdá se vám to nespravedlivé? Do určité míry vskutku ano, má to však dobrý důvod. Jak ukazují zkušenosti s používáním čistě proporčního volebního systému, který se v Evropě rozšířil po první světové válce, příliš spravedlivé rozdělení mandátů vede k rozštěpení parlamentu mezi velké množství malých frakcí. Vytváření parlamentní většiny, o kterou by se mohla opřít vláda, je pak obtížné, a když už se to podaří, často nemá dlouhého trvání. Výsledkem jsou slabé, nestabilní a často se střídající vlády, což vede k vzrůstající frustraci voličů a volání po odstranění prohnilé parlamentní demokracie a zavedení vlády silné ruky. Typickým příkladem tohoto vývoje bylo meziválečné Německo; ani Československo však k němu nemělo daleko a vyhnulo se mu zřejmě jen díky mimoústavním řešením typu tzv. Pětky či poslaneckých reverzů, které sloužily k vynucování stranické disciplíny.

Uzavírací klauzule, v Německu zavedená po druhé světové válce, problém pomáhá zmírnit: omezuje fragmentaci parlamentu, čímž se usnadňuje vytváření parlamentní většiny a posiluje její stabilita. Je tu ale háček: tento efekt uzavírací klauzule zároveň představuje zásah do principu rovnosti volebního práva, který je ve většině zemí ústavně zaručen. Německý ústavní soud si s tímto rozporem poradil v zásadním rozhodnutí z roku 1957, kde konstatoval, že smyslem voleb není jen vyjádření vůle jednotlivých voličů, ale také vytvoření parlamentu, který bude schopen efektivně plnit svoji roli. Pokud uzavírací klauzule pomáhá tento smysl voleb naplnit, sleduje legitimní cíl, čímž je zásah do rovnosti volebního práva ospravedlněn. S obdobnou argumentací, svým německým protějškem zjevně inspirován, pak o čtyřicet let později (v roce 1997) ústavnost uzavírací klauzule ve volbách do Poslanecké sněmovny akceptoval i český ústavní soud.

V roce 2011 však v Německu došlo k zajímavému zvratu, když ústavní soud zrušil 5% klauzuli pro volby do Evropského parlamentu. Vyšel přitom ze své původní argumentace, jen ji – zdánlivě – otočil: zásah do rovnosti volebního práva v podobě uzavírací klauzule je ústavně akceptovatelný pouze tehdy, pokud sleduje legitimní cíl a pokud reálně přispívá k jeho dosažení. V případě Evropského parlamentu takový cíl chybí: nejde o „klasický parlament“, ve kterém by bylo nutné vytvářet vládní většinu a omezovat štěpení stran. Uzavírací klauzule na úrovni konkrétního státu má navíc jen velmi omezený dopad, protože své zástupce do Evropského parlamentu vysílá i dalších (dnes už) 27 členských států, což nevyhnutelně vede ke značné fragmentaci. Tu by mohla omezit jedině klauzule působící na celoevropské úrovni, taková však dosud zavedena nebyla. V reakci toto na rozhodnutí ústavního soudu se německý parlament pokusil zavést a obhájit alespoň nižší, 3% klauzuli, ale i ta byla letošním rozhodnutím zrušena: soud zkrátka legitimní cíl neshledal.

Tento vývoj dal malým stranám v České republice naději, že by mohla být volební klauzule v evropských volbách shledána jako protiústavní i u nás. Problém byl ale v tom, že s návrhem na příslušného ustanovení zákona se na Ústavní soud může obrátit pouze prezident republiky nebo skupina 41 poslanců či 17 senátorů, anebo někdo, do jehož ústavních práv už bylo na základě daného zákona v konkrétním případě zasaženo. Žádná z těchto možností dosud pro malé strany nepřipadala v úvahu. Výsledky víkendových voleb do Evropského parlamentu však tuto situaci zásadně mění. Jak je vidět ze srovnání v tabulce, nebýt uzavírací klauzule, volební systém by Pirátům i Zeleným nadělil po jednom mandátu (na úkor ČSSD a KDU-ČSL), kvůli klauzuli však nedostali nic.

Strana	Počet hlasů	% hlasů	Získané mandáty	Přepočet bez klauzule	Rozdíl
ANO 2011	244 501	16,13 %	4	4	0
TOP09/STAN	241 747	15,95 %	4	4	0
ČSSD	214 800	14,17 %	4	3	-1
KSČM	166 478	10,99 %	3	3	0
KDU-ČSL	150 792	9,95 %	3	2	-1
ODS	116 389	7,68 %	2	2	0
Svobodní	79 540	5,25 %	1	1	0
Piráti	72 514	4,78 %	0	1	1
Zelení	57 240	3,78 %	0	1	1

Oběma stranám se tak nyní otevírá cesta k nejvyšším soudním instancím v Brně a přinejmenším Piráti již dali najevo, že se po ní (opět) vydají. První zastávkou bude Nejvyšší správní soud, na který se mohou nejpozději do deseti dnů od vyhlášení výsledků voleb obrátit s návrhem na neplatnost volby „přespočetných“ kandidátů ČSSD a KDU-ČSL. Pokud by jim soud vyhověl, neznamenalo by to opakované hlasování: mandáty by se jen přesunuly od jedné strany k druhé. Teprve pokud u Nejvyššího správního soudu neuspějí, což je pravděpodobné, mohou se s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, který rozhodne definitivně.

Otázkou zůstává, jak velkou šanci na úspěch u něj Piráti (a popř. Zelení) mají. Argumenty německého ústavního soudu osobně považuji za velmi přesvědčivé; navíc pokud český soud v roce 1997 přijal stejnou metodologii jako jeho německý vzor, měla by ho i tentokrát dovést k obdobnému závěru, což by znamenalo zrušení klauzule pro evropské volby. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že dnešní složení Ústavního soudu je úplně jiné než v roce 1997, nemluvě o tom, že zrovna ve své volební judikatuře již soud prokázal až překvapivou míru nekonzistence. Výsledek tedy předvídat nelze; v každém případě ale platí, že jde o dosud největší šanci malých stran na zrušení klauzule, byť jen v jednom typu voleb.