Ústavní stížnost je nesmírně cenný nástroj, kterým se jednotlivec může bránit proti neoprávněnému státnímu zasahování do svých ústavních práv. Někdy však motivací k jejímu podání může být i prostá snaha přilákat pozornost veřejnosti, zatímco o výsledek tolik nejde. Zdá se, že u Tomia Okamury převážilo to druhé.

Okamura byl mezi kandidáty, které Ministerstvo vnitra nezaregistrovalo kvůli nedostatečnému počtu platných podpisů na peticích. Podobně jako ostatní se obrátil na Nejvyšší správní soud, který ministerskou matematiku odmítl a místo sčítání chybovosti se přiklonil k jejímu průměrování. Na rozdíl od Jany Bobošíkové ale Okamurovi ani správný vzorec nepomohl: k požadovaným 50 tisícům podpisů mu jich podle soudu stále chybí více než tisícovka.

Za těchto okolností zbývala už jen ústavní stížnost. Směřovat mohla dvěma základními směry:

Varianta 1.: Prováděcí zákon o přímé volbě je třeba vyložit tak, aby byl v souladu s Ústavou. Ta dává jasnou podmínku 50 tisíc podpisů a nemluví o žádném ověřování náhodných vzorků. Tím sice takové statistické zpracování není bez dalšího vyloučeno, musí být ale dostatečně přesvědčivé, aby bylo možné říci – třeba s 99% pravděpodobností – že uchazeč potřebný počet podpisů nedodal. Natolik přesvědčivé výsledky však ministerská metoda neposkytla, mimo jiné kvůli velmi závažným pochybnostem o tom, jak náhodný výběr probíhal a zda nemohl některé kandidáty poškodit. Nevypořádal se s tím bohužel ani Nejvyšší správní soud, který by byl býval mohl přibrat znalce v oboru statistiky, aby použitou metodu posoudil. Za těchto okolností nezbývá, než dát přednost ústavnímu právu kandidáta – a v pochybnostech, zda podmínku 50 tisíc podpisů splnil či nikoliv, ho raději zaregistrovat. Ústavní stížnost by se tak v této variantě domáhala zrušení rozhodnutí NSS a MV a dodatečného zaregistrování Tomia Okamury, přičemž volby by mohly proběhnout v řádném termínu.

Varianta 2.: Prováděcí zákon je napsaný tak špatně, že jej ani s největším úsilím nelze vyložit tak, aby neodporoval ústavě. Nikoliv ministerstvo a Nejvyšší správní soud, nýbrž už zákonodárce zasáhl do Okamurových ústavních práv v takové míře, že by ani jeho dodatečné zaregistrování nestačilo a je třeba zrušit celý zákon, resp. dotčená ustanovení. Volby se – zřejmě – v původním termínu konat nemohou a přípravy musí začít celé znovu.

Zrušení zákona pro neústavnost je nejtěžší kalibr, který má Ústavní soud k dispozici, a proto je třeba s ním šetřit. Podle uznávané doktríny sebeomezení platí, že existuje-li nějaká možnost, jak zákon vyložit v souladu s ústavu, musí dostat přednost před rušením. Skutečnost, že je nějaký zákon napsaný nešikovně nebo třeba i hloupě, ještě neznamená, že ho má Ústavní soud zrušit; k opravě nešikovných či hloupých zákonů je totiž příslušný Parlament. Osobně se proto domnívám, že vhodnějším řešením by byla první varianta: Tomio Okamura by byl v případě úspěchu své stížnosti zaregistrován jako kandidát a mohl by se voleb zúčastnit, volby by se konaly v řádném termínu a Parlament by měl pět let na to, aby zákon vylepšil. S podobným výsledkem ostatně proběhl i soudní přezkum v prvních volbách do Senátu v roce 1996, kdy také Ústavní soud řadě kandidátů pomohl k účasti ve volbách bez toho, aby zákon rušil. Změna zákona parlamentní cestou pak následovala.

Okamurova stížnost však nastíněné dvě varianty přesahuje: nejenže napadá rozhodnutí i zákon, ale brojí dokonce i proti samotné novelizaci Ústavy, kterou byla přímá volba prezidenta zavedena. Důvodem je nerovnost mezi kandidáty politických stran, kterým stačí podpisy dvaceti poslanců či deseti senátorů, a „občanskými kandidáty“, kteří potřebují podporu 50 tisíc voličů. Ano, nerovnost to je: je však zakotvena přímo v Ústavě, kterou Ústavní soud – z logiky věci – zpravidla nepřezkoumává. Pravda, v roce 2009 Ústavní soud zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, což samo o sobě vzbudilo řadu odmítavých reakcí odborné veřejnosti. I zastánci této kompetence, mezi něž patřím, však zdůrazňují, že je vyhrazena pouze pro nejzávažnější případy, kdy by ústavní novela zasáhla do samotného jádra ústavnosti, tedy do tzv. podstatných náležitostí demokratického právního státu. Obtížná podmínka pro navrhování kandidátů do přímé volby takovým zásahem rozhodně není; existuje ostatně řada demokratických zemí, kde voliči takovou možnost nemají vůbec. O tom, zda je stanovených 50 tisíc zvolených vhodně, se jistě diskutovat dá. Představa, že o tom má rozhodovat Ústavní soud, je však nebezpečná: kde by se pak jeho pravomoc měla zastavit a co by vlastně zbylo pro Parlament?

Ačkoliv je Okamurova ústavní stížnost nadprůměrně rozsáhlá (26 stran), argumentací nepřekypuje. Nechci zde čtenáře zatěžovat s kupou právních detailů, ale alespoň pár příkladů, kde to skřípe. Sbírání podpisů před nákupními centry je prý ponižující, a proto prý v rozporu s čl. 3 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv. Z jeho znění („Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“) přitom i laik bez znalosti judikatury štrasburského soudu pozná, že se vztahuje na poněkud závažnější situace. Podle stížnosti je sběr také v rozporu s ústavně chráněným petičním právem, protože kandidátští sběrači podpisů vystavují občany „přímusu“ se pod petici buď podepsat, nebo nepodepsat. Taková argumentace se jeví absurdní sama o sobě, ještě víc však vynikne při pohledu na čl. 18 Listiny základních práv a svobod, jenž petiční právo zakotvuje: „Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.“ Přestože zákon i pro archy na podporu prezidentských kandidátů používá pojem petice, zjevně nejde o výkon petičního práva ve smyslu Listiny. Největším zklamáním je část věnovaná statisticky nesprávně provedené kontrole podpisů, která by byla bývala mohla mít největší šanci na úspěch. Namísto podrobné argumentace, proč Ministerstvo postupovalo neústavně, stížnost pouze stručně odkazuje na články, které k tomuto tématu v minulých týdnech vyšly na různých zpravodajských serverech. Podrobněji se věnuje jen problému se součtem, resp. průměrem, který však vyřešil už Nejvyšší správní soud, takže je z hlediska Ústavního soudu nepodstatný. Nelze se proto ubránit dojmu, že si snad jen stěžovatel a jeho právní zástupci nechtěli nechat ujít příležitost se se soudem podělit o několik poněkud pochybných anekdot k tématu, včetně té z titulku tohoto blogu (viz str. 18 stížnosti).

Přestože zastávám názor, že ústavně nejčistším řešením by bylo Tomia Okamuru (i Vladimíra Dlouhého) k volbám zaregistrovat, četba jeho ústavní stížnosti je v tomto ohledu poněkud skličující. Kolik chytrých argumentů se v ní vůbec neobjevilo, a kolik jiných zase ano. Ani nepříliš přesvědčivá stížnost však nemusí znamenat, že by o věci bylo definitivně rozhodnuto. Jejím odůvodněním totiž Ústavní soud není vázán, všechny možnosti jsou proto stále otevřeny.