Poslední dobou nebývale často nastávají chvíle, kdy ústavní právo „vykročí z laboratoří“ a na pár okamžiků se objeví v centru obecného zájmu. Řada učených ústavních právníků pak v médiích vyjadřuje své názory na problém, který je právě aktuální. Dnešním tématem je rozsudek nad Jaroslavem Škárkou, kterým mu soud uložil trest „zákazu výkonu funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na dobu deseti roků“.

Drtivá většina mých vážených kolegů, včetně obou profesorů na mé „domácí“ katedře, nemluvě o bývalé místopředsedkyni Ústavního soudu, došla k závěru, že je toto rozhodnutí protiústavní: jejich argumenty najdete například tady, tady nebo tady. Obdobný názor také už před řadou let publikoval Zdeněk Koudelka. Přesto se odvažuji sepsat několik poznámek, které mne vedou k opačnému závěru.

1. Je možné, aby běžný zákon omezil volební právo nad rámec ústavy?
Podle čl. 19 Ústavy může být poslancem zvolen každý občan ČR, který dosáhl věku 21 let. Volební právo je navíc všeobecné a podle čl. 21 Listiny základních práv a svobod mají občané za rovných podmínek přístup k voleným funkcím, což podle judikatury Ústavní soudu zahrnuje i právo je po zvolení nerušeně vykonávat. Podmínka trestní zachovalosti není na ústavní úrovni zakotvena: na rozdíl třeba od soudce, kterým se může stát jen bezúhonný občan. Je tedy vůbec možné, aby tuto podmínku stanovil až běžný zákon?

Odpověď zní: ano. Nejenže je to možné, ale dokonce se to běžně děje. Z ústavního pohledu je to – ve vztahu k volbám do Parlamentu – kryté čl. 20 Ústavy, podle něhož zákon stanoví „další podmínky výkonu volebního práva“. Voliči tak sice jeho volební právo zůstává, ale nemůže ho vykonávat, zpravidla po určitou omezenou dobu. Takovou zákonnou překážkou je zbavení svéprávnosti, ve volbách do zastupitelstev obcí navíc nemůže kandidovat ani vězeň ve výkonu trestu. První z těchto překážek nedávno přezkoumával Ústavní soud – a obstála. Z toho plyne, že i když zákon stanoví nějakou omezující podmínku nad rámec ústavy, není to automaticky protiústavní.

2. Lze v demokratickém státě pachatele trestných činů zbavovat volebního práva?
Ano i ne. V řadě evropských zemí, počítaje v to i někdejší Československo, se tradičně uplatňovala zásada, že pachatelé trestných činů nemohou volit. Někdy to současně znamenalo i zbavení pasivního volebního práva (tj. práva být volen), jindy ne. Ještě před deseti lety podobná omezení uplatňovala zhruba polovina států Rady Evropy, pak ale přišel přelomový rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v případu Hirst v. Spojené království. Tamní zákon zbavoval volebního práva téměř všechny osoby ve výkonu trestu odnětí svobody: výjimka se vztahovala jen na nejlehčí přečiny jako pohrdání soudem apod. Takové paušální opatření se, zjednodušeně řečeno, Evropskému soudu zdálo v rozporu se základním právem volit. Současně to ale podle něj nebrání tomu, aby soudy odebíraly volební právo jen některým odsouzeným, na základě individuálního posouzení, do jaké míry byl jejich skutek v rozporu s hodnotami demokratického státu apod.

3. Je možné, aby soud uložil trest, který zasahuje do základních práv zaručených ústavou?
Ano. Jinak to ani nejde: mezi základní práva patří i osobní svoboda (čl. 8 Listiny), svoboda pohybu a pobytu (čl. 14), zákaz nucených prací (čl. 9), vlastnické právo (čl. 11), právo na svobodnou volbu povolání a právo podnikat (čl. 26) atd. Do všech těchto práv soudy běžně zasahují, když vynášejí tresty odnětí svobody, propadnutí věci či majetku, obecně prospěšné práce, zákaz pobytu, zákaz činnosti atd. Není důvod si myslet, že právo volit má nějakou speciální ochranu, odlišnou od jiných základních práv.

Musí však pochopitelně být dodrženy ústavní záruky spravedlivého procesu, mezi něž patří i zásada, že může být uložen jen trest stanovený zákonem (čl. 39 Listiny). Trest propadnutí volebního práva náš trestní zákoník nezná, obsahuje však trest zákazu činnosti (§ 73), který „spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce…“ Aktivní volební právo pod tuto definici zjevně zařadit nelze, ale pasivní podle mého názoru ano: zákaz výkonu funkce poslance, který soud Škárkovi uložil, je tudíž trest uložený na základě zákona.

4. Může v důsledku soudního rozhodnutí zaniknout poslanecký mandát?
U tohoto bodu se ocitám na doopravdy tenkém ledě, protože hodlám hájit tezi, která není jen v rozporu s většinou mých kolegů, ale jde dokonce nad rámec názoru soudce Šotta. Ten dnes při komentování svému rozhodnutí podle médií řekl, že ani pokud nabude právní mocí, mandát poslance Škárky nezanikne: jen jej nesmí vykonávat, jinak by mařil výkon úředního rozhodnutí, což je samo o sobě trestné. Tahle konstrukce mi nepřipadá úplně přesvědčivá, nabízím však alternativní výklad.

Čl. 25 Ústavy obsahuje výčet, kdy mandát zaniká: a) odepření slibu či složení slibu s výhradou, b) uplynutí volebního období, c) vzdáním se mandátu, d) ztrátou volitelnosti, e) rozpuštěním Poslanecké sněmovny, f) vznikem neslučitelnosti funkcí. Je pravda, že jde o tzv. taxativní výčet, což znamená, že jde uzavřenou množinu, ke které nelze bez změny Ústavy přidat nic úplně nového. Zdůrazňuji však slovo úplně: jak volitelnost, tak neslučitelnost funkcí jsou totiž neurčité právní pojmy, což vytváří prostor pro výklad i případné zákonné doplnění. Tak například neslučitelnost mandátu v Poslanecké sněmovně a v Evropském parlamentu přímo v Ústavě zapsaná není a vyplývá až ze zákona o volbách do Evropského parlamentu (§ 53); přitom nevím o tom, že by někdo tvrdil, že jde o neústavní pravidlo. Také otázku volitelnosti a její ztráty je proto třeba vykládat s přihlédnutím k zákonům, které – na základě čl. 20 Ústavy – upravují podmínky výkonu volebního práva.

Konvenčním výkladem je, že poslanec ztratí volitelnost, pokud přestane splňovat podmínky stanovené pro kandidaturu v § 25 volebního zákona: ztratí občanství, soud jej zbaví způsobilosti k právním úkonům nebo zemře. Obecnou vlastností právního řádu však je, že pravidla chování upravující konkrétní situaci nejsou jen na jediném místě, v jediném paragrafu, ale často je třeba je vyvodit z několika různých ustanovení několika různých zákonů. Součástí volitelnosti proto klidně může být i podmínka, že dotyčnému nebyl soudem uložen trest zákazu výkonu funkce poslance. Tento výklad však znamená, že pokud je takový trest pravomocně uložen, bez dalšího to znamená zánik poslaneckého mandátu. Moje osobní odpověď proto i v tomto případě zní: ano.

5. Co s poslancem ve vězení?
Zajímavá je otázka, co si počít, pokud by mu soud nezakázal výkon funkce poslance, ale prostě ho jen odsoudil k trestu odnětí svobody a ten by nastoupil do vězení. Jestliže by se mandátu sám nevzdal, bez dalšího by mu nezanikl: v jeho výkonu by však byl citelně omezen. Rozhodně by nemohl požadovat žádné zvláštní zacházení, např. aby ho Vězeňská služba eskortovala na jednání sněmovny. To vyplývá mj. z toho, že byl již na začátku trestního stíhání zbaven imunity: tímto aktem dává sněmovna najevo, že ani případná nepřítomnost tohoto poslance v důsledku odsouzení nebude znamenat nepřekonatelnou překážkou pro její práci. Precedens ostatně existuje: v roce 1998 byl krátkou dobu ve vazbě poslanec Miroslav Sládek, shodou okolností v době konání prezidentské volby, což mu znemožnilo hlasovat. Obrátil se posléze i k Ústavnímu soud, který však nic nepatřičného neshledal.

6. Jak to dopadne?
Oba odsouzení se dnes proti rozsudku na místě odvolali, věc tedy bude řešit Městský soud v Praze. Ani jeho rozhodnutí navíc nemusí být konečné: i kdyby výrok o zákazu činnosti potvrdil, je velmi pravděpodobné, že by proti němu poslanec Škárka podal ústavní stížnost a věc by nakonec došla až k Ústavnímu soudu. K jakému výkladu by se přiklonil nelze předjímat. Ať už to však dopadne jakkoliv, soudce Šott svým dnešním rozhodnutím otevřel zajímavou debatu. A i za to si myslím zaslouží uznání.