V nočním vlaku mi ukradli batoh se všemi doklady, ale o tom mluvit nechci.

Chci naopak mluvit o tom, co následovalo a chci o tom mluvit s radostí a v době všeobecného nadávání na všechno to chci říct nahlas. Vlakový policista v Praze v jednu v noci se mnou vše pečlivě sepsal, profesionálně, zdvořile, s pochopením. Ano, řeklo by se, že jen dělal svou práci, ale chci říct, že ji dělal dobře. Tak nebo tak, heslo Pomáhat a chránit pro mě získalo nový rozměr.

Další den na Městském úřadě s občankou už to byl nadstandard. Úřednice se mnou vše pečlivě vyplnila, poradila, fotografka vyfotografovala a dala mi vybrat ze dvou variant, já jsem dával přednost fotografii s vlasy upravenějšími, ona hlasovala pro neupravenou, spor rozsoudila až moje úřednice, byla jednoznačně pro rozcuchanou a já dám v těchto věcech vždy na ženy.

V bance jsem si připadal jak starý známý, novou kartu mi slovensky mluvící slečna slíbila co nejdříve, a jak se později ukázalo, slib splnila, v klidu a bez čekání a s laskavostí.

Mládenec ve VZP se zaučoval, kontrolovala jej zkušená pracovnice, moc se snažil a zvládl to výborně.

Lítačku vyřizoval chlapec tak rok dva po škole. Převést kupón na novou kartu mu dělalo trochu problémy, pak se ukázalo, že proto, že jsem si kupón v prosinci omylem koupil na jakousi starou a asi už neexistující kartu, všechno dal krásně do pořádku, poradil, ať nevěřím předvyplněným kolonkám na počítači.

Totéž řidičák, úřednice navzdory pokročilému času před zavírací hodinou maximálně zdvořilá, pohodová, všechno precizně vysvětlila a připomenula, ať tedy ten příští týden určitě nezapomenu přijít. A mimochodem, pak jsem přišel, číslo mi vygenerovalo stejnou úřednici a pamatovala si mě.

Večer jsem si připadal trochu jak ve snu. Čekal jsem úmornou byrokratickou bitvu s institucemi, fronty a nervozitu, a nejen, že jsem nikde nečekal víc než pár minut, hlavní plus bylo, že všichni byli jaksi přirozeně milí, chápaví a když už ne mimořádně laskaví, tak aspoň normálně laskaví.

Další den jsem se stavil ještě s čímsi na policejní stanici. Službu měl ten starý známý z noci. Jak jsem ze své práce se studenty zvyklý, podal jsem mu ruku, kterou sice přijal, bylo ale vidět, že on ze své práce naopak není úplně zvyklý si podávat ruku se svými klienty. Opět, vyslechl, poradil, rozloučil se zdvořile. Oproti zkušenostem ještě z před rokem osmdesát devět zlepšení z nuly na sto.

Pak mi volal s nějakými informacemi ještě za měsíc. Poděkoval jsem mu za přístup. Pomáhat a chránit, odpověděl.

Týden později jsem potřeboval koupit dárek v přece jen trochu lepším obchodě v centru Prahy, věnovala se mi indiánská slečna s docela dobrou češtinou, ale přece jen s cizím přízvukem. Rysy jsem odhadl na jihoamerické a pleť měla snědou. Pak se přece jen zeptala, zda by mi nevadila angličtina a přepnuli jsme do ní. Ptám se, odkud je, prý z New Yorku. Ptám se s trochou ironie, proč pracuje tady, na kraji Sibiře, a proč nezůstala doma? Odpověděla, že původně pochází z Dominikánské republiky, aha, tak odtud ty indiánské rysy, a tak jsme ještě jednou přepnuli do španělštiny. Ptal jsem se, jak nás Čechy vnímá. Následoval dlouhý, trochu vyčítavý monolog v rychlé a ostré španělštině, co zde všechno máme, a jak to nevidíme, vynikající a bezplatné zdravotnictví, základní školu pro její dceru, mnohem lepší než měla v New Yorku, bezpečno na ulicích, jen ti Češi, rozčilovala se, si toho neváží a chodí pořád zamračení a nadávají na všechno.

A vlastně ano. Až slečna z Dominikánské republiky mi musí říct, že se zde máme hezky a ať si vážím země, ve které žiji. Tak to chci říct taky.