Nejsem revolucionář.

Narodil jsem se ale v roce 1966, takže pouhou vahou a pohybem času se stalo, že v roce 1989 jsem byl v posledním ročníku vysoké. 17.listopadu byl pátek, a když jsme se v pondělí 20. listopadu sešli ve škole, řekli jsme si, že to musíme zkusit, že jsme nejstarší ročník, že to je šance, která přijde jednou za život. Nechtěli jsme dělat revoluci, chtěli jsme studovat náš obor, biologii. Dopadlo to nakonec dobře.

Je rok 2019, třicet let poté. Pořád nejsem revolucionář. Baví mě práce, kterou dělám, a která se vlastně pořád dotýká mého oboru, biologie. Nechci nikam chodit. Není mi dobře ve skandujícím davu. Jsem introvert.

V devadesátých letech, po revoluci, jsme ale pochopili, že svoboda nebyla vybojovaná jednou provždy. Pochopili jsme, že svoboda je proces, že je v něm potřeba být pozorný k detailům, které nemusí znamenat nic, ale mohou znamenat všechno. Že je jednoduché o svobodu přijít, nenápadně a pomalu. Takže znovu chodím na demonstrace.

Chodím na demonstrace, protože není v demokratické zemi zvykem mít trestně stíhaného premiéra, který je registrovaným agentem StB. My jej máme.

Chodím na demonstrace, protože není v demokratické zemi zvykem, aby trestně stíhaný premiér vyměnil ministra spravedlnosti ve stejné chvíli, kdy tohoto premiéra policie navrhla obžalovat. U nás se tak stalo.
Ve firmě je možné nepohodlné kolegy vyměnit. Jenomže demokratický stát není firma.
Chodím na demonstrace, abych podpořil, že spravedlnost v demokratické společnosti musí být spravedlností pro všechny, od premiéra k poslednímu z nás, padni komu padni. Premiér demokratické země se musí úzkostlivě snažit, aby nejen že nevyužíval svou moc k ovlivňování spravedlnosti, musí se i snažit o to, aby žádný z jeho kroků nemohl být interpretován jako využívání moci k ovlivňování spravedlnosti. U nás se tak neděje. Dosazení Marie Benešové bylo takovým krokem.
Není zvykem v demokratické zemi, aby premiér lhal. U nás lže.
Není zvykem v demokratické zemi, aby prezident lhal. U nás lže.
Není v demokratické zemi zvykem, aby se slova jako pravda a láska staly nadávkami. U nás se tak stalo.
Naopak je v demokratické zemi zvykem, aby se systém mohl opřít o prezidenta, který je pro všechny občany morální autoritou. Bohužel, náš současný prezident není morální autoritou, není autoritou vůbec žádnou.

Politici nemají svou moc od bohů, mají ji od nás. Mají reprezentovat zájmy občanů. Oni nezaměstnávají nás, my zaměstnáváme je. A jako kdokoli, kdo pracuje, když politici svou práci dělají špatně, tak ji dělat nemohou. Když zneužijí důvěry, kterou od voličů dostali, pak sami nejsou důvěryhodní. Když nejsou důvěryhodní, pak nemohou vládnout.

A když si toho oni sami nejsou vědomi, pak my musíme vyjít do ulic a na náměstí, abychom jim to řekli. Takhle jednoduché to je.

Nejsem revolucionář. Jsem introvert. Nebaví mě chodit na demonstrace. Ale nežijeme proto, abychom dělali jenom věci, které nás baví.