Schizofrenici a další vážně duševně nemocní většinou nemají možnost využívat zdravotně sociální služby v místě svého bydliště. Absence komunitní péče zhoršuje efektivitu léčby a snižuje kvalitu života pacientů i jejich spokojenost s poskytovanými zdravotnickými službami. Předseda Psychiatrické společnosti profesor Jiří Raboch to ví, ale…

V časopise Česká a slovenská psychiatrie vyšel na konci loňského roku článek Budování komunitní psychiatrické péče – některé zkušenosti a doporučení. Pod článkem jsou podepsáni prof. MUDr. Mario Maj, prezident Světové psychiatrické společnosti a prof. Jiří Raboch který je předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP.

Hlavním autorem tohoto článku (ne-li jediným) je s největší pravděpodobností profesor Raboch. Článek je napsán pro Českou a slovenskou psychiatrii – tedy pro domácí odborné publikum. Jeho výstavba je polemická. Článek předpokládá existenci jakéhosi „skrytého nepřítele, “ který musí být z nejvyšších míst – prezidentem Světové psychiatrické společnosti a předsedou Psychiatrické společnosti ČLS JEP – odkázán do patřičných mezí. Bohužel jsou to meze tak úzké, že pro avizované budování komunitní péče v nich nezbývá místo.

Začátek článku vyznívá nadějně. „Proces přesunu psychiatrické péče z velkých psychiatrických léčeben do komunitní péče probíhá ve více evropských zemích. Světová i česká psychiatrická společnost podporují tento přesun za předpokladu, že povede ke zlepšení efektivity léčby, vyšší kvalitě života a spokojenosti pacientů s poskytovanými službami,“ píše prof. Raboch. Uvedených cílů podle něj může dosáhnout pouze „přiměřená deinstitucionalizace.“ Namísto její podrobnější charakteristiky však na čtenáře v další větě zahrozí vztyčený ukazováček.

„Deinstitucionalizace není sama o sobě cílem, který naplňuje pouze ideologické pozice, a zavření psychiatrických léčeben není samo o sobě úspěchem (…) komunitní péče není sama o sobě léčbou ani není zázračným prostředkem, který zlepší výsledky léčby automaticky,“ poučuje nás předseda Psychiatrické společnosti. Pokud považoval za nutné „klepnout přes prsty“ naivní zastánce divoké deinstitucionalizace,“ pak tady zřejmě nějací takoví lidé jsou a zřejmě představují hrozbu pro duševně nemocné i pro zaměstnance psychiatrických léčeben. Ve skutečnosti však nikdo takový neexistuje.

Nevím, kdo z čtenářů České a slovenské psychiatrie si myslí, že deinstitucionalizace je sama o sobě cílem. Neznám psychiatra, který by pokládal za úspěch samotné zavření psychiatrických léčeben. Nevím o nikom, kdo by komunitní péči pokládal za zázračný prostředek, který automaticky zlepší výsledky léčby. Obraz nezodpovědného, ideologicky motivovaného extrémisty, který si plete léčbu s komunitní péčí a bez ohledu na zájmy pacientů usiluje o zrušení psychiatrických léčeben, profesor Raboch vytvořil účelově. Slouží mu jako strašák.

V článku nazvaném Budování komunitní psychiatrické péče – některé zkušenosti a doporučení překvapivě není zmíněna současná situace v oblasti komunitní péče u nás, ani historie jejího vývoje. Bylo by totiž třeba přiznat, že v České republice zatím k žádnému pokusu o deinstitucionalizaci nedošlo, a že u nás komunitní zařízení až na pár výjimek prakticky neexistují. Realitou je systém psychiatrické péče opřený o 21 velkých psychiatrických léčeben doplněný sítí psychiatrických ambulancí. Ambulantní psychiatr odbaví za den zhruba třicet pacientů, na každého z nich má v průměru deset minut. Přesouvání zdravotně sociální péče do komunity, blíž k místům jejich každodenního života, zatím nezačalo a pravděpodobně hned tak nezačne.

Profesor Raboch to v závěru článku píše celkem jasně: „Chceme rozšíření komunitních služeb i v naší zemi. Avšak bez jasné politické podpory, dostatečných finančních zdrojů, spolupráce všech zainteresovaných stran, profesionálního přístupu na všech úrovních i přiměřeného entuziasmu se kvalita poskytované péče a kvalita života osob s duševní poruchou dále nezlepší.“ Tečka a za ní (ke smůle duševně nemocných lidí v České republice) následují už jen podpisy prezidenta Světové psychiatrické společnosti a předsedy Psychiatrické společnosti ČLS JEP.

Zkušenosti a doporučení čerpané z evropských zemí, kde se o rozvíjení komunitní péče už několik desetiletí pokoušejí, se (opět překvapivě) netýkají toho, jak získat jasnou politickou podporu a dostatečné finanční zdroje, jak zorganizovat spolupráci všech zainteresovaných stran, jak zajistit profesionální přístup na všech úrovních a případně i jak probudit „přiměřený entuziasmus“ pro „přiměřenou deinstitucionalizaci“ v podmínkách České republiky. Místo toho jsou v článku vyjmenována úskalí, na která může rozvoj komunitní péče narazit. O pozitivních zkušenostech ze zahraničí ani slovo.

Co věta, to závora přes cestu: „Komunitní péče není levným řešením.“ (Není, stejně jako zajištění provozu velkých psychiatrických léčeben, ale zvyšuje kvalitu poskytované péče a kvalitu života osob s duševní poruchou.) „Vyžaduje silnou a trvalou politickou a administrativní podporu a přiměřené investice do staveb, personálu, jeho školení a další infrastruktury.“ (Ano, obdobně jako přechod od středověkého modelu léčby k moderní medicíně.) Takhle bychom mohli pokračovat větu po větě.

Poslední příklad: „Empatie a nadšení jsou důležité, ale duševní poruchy se neléčí empatií a nadšením,“ vzkazuje profesor Raboch všem, kdo by to snad nevěděli nebo chtěli pominout klíčovou roli kvalitní léčby duševních onemocnění. Tu u nás mohou poskytovat pouze vyškolení lékaři. V zahraničí se však v oblasti komunitní péče velmi angažují také sociální pracovníci.

„Povědomí o tom, že u osob s vážnými duševními poruchami je zvýšená pravděpodobnost výskytu i vážných tělesných chorob, musí být zřejmá všem profesionálům pracujícím v komunitních službách. Skutečnost, že tito profesionálové nejsou vyškoleni ani motivováni se zabývat tělesnými problémy a že komunitní centra jsou často bez spojení s nemocniční péčí, nesmí být příčinou toho, abychom připustili zhoršování tělesného zdraví našich pacientů,“ píše profesor Raboch. A je tu další strašák!

S řadou tvrzení by bylo možné souhlasit, kdyby ovšem nebyla záměrně zasazena do zkreslující perspektivy. V článku jsou například zmiňovány poznatky, které byly získány během posledních třiceti let „v Itálii a v dalších evropských zemích, ve kterých se především odehrál rozvoj komunitní péče.“ Nelze než souhlasit s tím, že „je povinností Světové psychiatrické společnosti i české psychiatrické společnosti zajistit, aby tyto zkušenosti byly využity i v dalších zemích, jako je i Česká republika.“

Problém je však v tom, že uvedeným vyjádřením předcházela tato věta: „Komunitní péče, ve které víc než 50 % pacientů propuštěných z psychiatrického oddělení všeobecné nemocnice se přestane léčit během jednoho roku, jak tomu bylo v některých italských regionech, nemůže být považována za efektivní.“ Poznatky o rozvoji komunitní péče v Evropě byly tímto způsobem zredukovány na unáhlenou deinstitucionalizaci v Itálii před třiceti lety, z níž se už opravdu všichni dávno poučili. Především v samotné Itálii. V současnosti například v Terstu existuje pravděpodobně vůbec nejlepší systém psychiatrické péče (lůžkové a komunitní) na světě.

V zemi, jako je Česká republika, kde je psychiatrická léčba zakonzervována mezi zdmi rakousko-uherských ústavů, může mít vypíchnutí paralely s Itálií jediný smysl – raději žádnou deinstitucionalizaci.