Oni tomu socialismu (stále) věří!

Kontrasty dvoumilionové Havany, s historickým centrem jako památkou UNESCO, ve mně zanechaly asi nejsilnější stopu. Secesní koloniální stavby všude kolem – v jedné ulici objevíte architektonický skvost, zrekonstruovaný, přepychově zařízený, většinou jako hotel nebo restaurace, do které si ale dovolí vkročit jen cizinci. A hned vedle vás šokuje ruina domu, ve kterém spatříte mladou Kubánku s třemi malými, hrajícími si dětmi, jak přebírá na betonové podlaze rýži v misce, a jejího manžela sedícího na houpacím křesle s lahví rumu a doutníkem v ruce. Patnáct dubnových dnů na Kubě se pro mě stalo nezapomenutelnými…

Mezi hlavním městem a zbytkem ostatními místy ostrovní republiky je velký rozdíl. V Havaně se jako turista neztratíte, protože jste „chodící“ peněženkou. Konvertibilní pesa v poměru jedna ku jedné vůči euru vám umožní koupit a zaplatit v podstatě vše, v západoevropských cenách a ve zvláštních obchodech. Pro Kubánce má jedno konvertibilní peso hodnotu čtyřiadvaceti národních. A ceny, které platí, jsou o čtyři pětiny nižší. Vydělají si 15 až 20 eur za měsíc a v obchodech si koupí pouze přídělové potraviny, zeleninu či ovoce a technické výrobky kubánské produkce. Ale neplatí nájem. O bydlení se stará stát – rozdává zabavené (!) domy a byty či staví nové, panelové.

Havana je barevná, voňavá a plná úsměvů a muziky. Tu a tam po silnici projede „old-timer“ a město se stává v hledáčku vašeho fotoaparátu jakousi filmovou kulisou. Jako byste cestovali v čase… Nákup automobilu na Kubě je podmíněn státním povolením, včetně podání důkazu, kde zájemce vzal na automobil peníze. Poznávací značky jasně rozlišují majitele aut - státní podnik, soukromník, turista či diplomat.

Obyvatelé kubánské metropole jsou neuvěřitelně přátelští a usměvaví. Sluníčko, rum, oceán a „maňana“ dělají své… Kubánec si s vámi nesmí sednout v restauraci ke stolu a nesmí nastoupit do autobusu či auta s turisty. Přesto jich vás na ulici hodně osloví a snaží se vám za pár pesos s čímkoli pomoci. Peníze – alespoň podle rad zkušených turistů a všech možných „bedekrů“ – máte nosit při sobě, rozdělené do menších částek. Na platby kartou totiž můžete zapomenout. Pocit nebezpečí a strach z okradení jsem ale necítil, asi i proto, že policisté jsou na každém rohu a místě, kde se turisté většinou pohybují. A navíc, pokud by byl zloděj chycen, dostal by za obtěžování turisty dvaceti pětiletý žalář…

Rikšou vás vozí stomatolog, cappuccino vám v kavárně připravuje mladá absolventka studia jaderné fyziky. Proč? Protože jim stát sice dal možnost studovat zadarmo, ale uplatnění pro ně nemá. Zdravotní péče je také zdarma, jenže lékaři nemají čím léčit. Léky a zdravotní materiál jsou v lékárnách pro cizince za evropské ceny. V bočních uličkách, kde v jednoduchých rozpadajících se domcích bez okenních skel žijí celé rodiny v jedné či dvou místnostech, visí na stěnách bez omítek dobrovolně připravené nástěnky s fotkami bratrů Castrů i revolucionáře Che Guevara. Jste z „República Checa? Ale tam jste měli „revolución“ – oj! Ne, nelíbí se jim to, protože naprostá většina Kubánců systému, ve kterém žijí, spokojeně věří!

Odtrženost Kubánců od reálného světa je smutnou realitou – cestovat donedávna nesměli, teď sice mohou, ale nemají na to peníze. Za přístupovou kartu na internet zaplatí Kubánec 1,50 eur, ale připojení najde jen na velkých náměstích s veřejnou WIFI či u zdí hotelů pro cizince. A pak se snaží dovolat do Miami příbuzným, aby poslali další peníze. S vědomím, že na dolary je uvalena patnáctiprocentní daň. Jinak může z čínských kopií značkových mobilních telefonů volat přes své „handy“ jen v kubánské síti, na zahraniční čísla se nedovolá. A za každý odeslaný mail internetem platí poplatek, přičemž jej odesílá přes centrální, státem kontrolovaný kubánský server. Pošta? Většinou neodejde, ani nedojde.

Dostat se z Havany do vnitrozemí či na jinou stranu ostrova vyžaduje improvizaci a čas, pokud nechcete využít státních autobusů výhradně pro turisty jezdící po „schválených“ trasách. Půjčit si auto je odvážný a drahý špás. Většinou s ním ale ujedete jen pár kilometrů – pak se v něm cosi porouchá a vy platíte stovky eur tomu, kdo vám dá vůz do pořádku, popřípadě si na zcela prázdné dálnici vylomíte nápravu v jedné z neuvěřitelně velkých děr, anebo vjedete na jižní straně ostrova do pochodujících krabů na silnici a ti vám klepety propíchnou pneumatiky. Třísetkilometrovou trasu do Trinidadu absolvujete tak za sedm hodin, ale zase máte nač koukat. Příroda je na Kubě nedotčená lidskou rukou a překrásná. Trochu to cestou kazí u měst a vesnic odhozené či vyvezené odpadky. Písčitých pláží bez turistů i Kubánců najdete bezpočet, tyrkysový, křišťálově čistý a příjemně vlažný oceán vám nedá nesmočit tělo. Pláže světoznámého Varadera jsou krásné, ale jsou uzavřenou rezervací pro turisty, kam běžný Kubánec nesmí vkročit.

Vnitrozemí je hůře zásobované, špatná infrastruktura trápí všechny. Mléko či vejce jsou luxusním zbožím, jistotou je káva, rum, rýže, fazole a zelenina. Jako turista nezapadáte do každodenní reality a tak se necítíte komfortně. V očích Kubánců je cítit závist, ale zároveň jakási hrdost. Že něco nefunguje? „Welcome to Cuba!“ Ale pozor, komunismem to prý není. Kuba je podle svých přívětivých a usměvavých obyvatel jednoduše „komplikovaná“, nikoli „komunistická“…


Foto: Martin Krafl, Havana, duben 2017