Je pěkné, že se dnes děti ve škole nevidí nic, co by mohlo negativně poznamenat jejich cítění. Ale já vzpomínám na svého učitele pana Kavečku, který nám v sedmé třídě řekl: „Děcka, u koho se doma bude zabíjet králík? Dobře, Fanóšu, řekni tatovi, ať mi ho donese, že mu ho vrátím vykuchaného.“

A pak v hodině přírodopisu před našimi zraky jako zkušený hospodář dal králíkovi za uši, odkrvil ho a stáhl a my žáci jsme ho vzorně vykuchali, takže každý z nás viděl vnitřní orgány savce i jinak než na obrázku, pamatuje si je dodnes a navíc ještě ví, co všechno se musí stát, než se na jeho talíř dostane kus masa.

Je pěkné, že tolik dětí chodí cvičit pod dohledem trenéra taekwon-do do nové a dobře vybavené tělocvičny. Ale já vzpomínám, že asi před pětadvaceti lety mí dva starší synové s třetím kamarádem postavili z prken a hřebíků bunkr v koruně dvou smrků na okraji lesa, jakousi chvojím krytou plošinu s boudou a zábradlím ve výšce asi tří metrů nad zemí, a trávili tam dlouhé hodiny jeho opravami a přístavbami a taky stěhováním různých krámů nahoru a dolů.

Je pěkné, že rodiče nenechají své děti dělat nic, při čem by se mohly byť i sebeméně zranit. Ale moje žena vzpomíná, jak se svými sourozenci jezdila z kopce dolů v kárách vlastnoručně stlučených z bedýnky, prkýnek a koleček, bez brzd a s provázkem místo volantu. Jak spolu závodili a občas spadli nebo do sebe narazili a odřeli si loket.

Je pěkné, když si děti s rodiči jedou zalyžovat do Madonny di Campiglio se 40 sedačkovými a kabinkovými lanovkami a s 30 sjezdovkami. Ale já vzpomínám, jak ve třinácti letech jsem se svými dvěma spolužáky stloukal z prken a kolíků asi půl metru vysoký skokanský můstek na jednom opuštěném svahu na okraji Drahanské vrchoviny a jak jsme potom v našich gumových lyžácích připnutých k prkenným lyžím vázáním Kandahár vždy dlouho šlapali do kopce, abychom mohli sjet a soutěžit, jestli z toho můstku doskočíme tři, nebo tři a půl metru.

Je pěkné, že si rodina vyjede do Chorvatska nebo do Egypta, aby se tam rodiče s dětmi mohli koupat v průzračné mořské vodě. Ale já vzpomínám, jak jsem se ještě s jedním klukem (víc by nás to neuneslo) plavil na voru stlučeném ze dvou nahnilých klád a dvou prkýnek po špinavém bahnitém rybníčku někde v lese a jak jsem tam sbíral žabí vajíčka, abych pak doma v láhvi od okurek mohl pozorovat, jak se v nich vyvíjejí pulci.

Je pěkné, že dnes děti můžou hrát hry na nejrychlejších počítačích a sledovat televizi na širokoúhlé plasmové obrazovce. Ale já vzpomínám, jak jsem v páté třídě sestrojil krystalku, jak jsem byl šťastný, když po chvíli šťourání drátkem po krystalu galenitu jsem ve sluchátku mezi praskáním slabě slyšel stanici Praha 1 a jak jsem pak, poslouchaje pod peřinou jakési pořady pro dospělé, porušoval příkaz svých rodičů, že po osmé hodině večerní se už musí spát.

Je pěkné, že si dnes za poměrně levný peníz můžeme koupit elektrické nářadí skoro jaké chceme. Ale já vzpomínám, jak jsem si jako třináctiletý v radioklubu Svazarmu ve Vyškově vyráběl, stejně jako mí dva spolužáci, trafopájku, která se tehdy koupit nedala, protože byla ještě příliš novým vynálezem a socialistický trh měl hodně dlouhé vedení. Dodnes si z té doby pamatuji pravidlo, že počet závitů normálního transformátoru na jeden volt se vypočítá, když 45 dělíme průřezem jádra v centimetrech čtverečných, ale že u trafopájky stačí 25 děleno průřezem jádra. A dodnes si taky pamatuji na tu radost, když se smyčka mé nově vyrobené trafopájky opravdu zahřála a roztavila cín.

Za mého dětství v padesátých a šedesátých letech minulého století byli lidé určitě méně bohatí a jejich život byl méně pohodlný než dnes. Nemyslím, že by to nějak trápilo nás děti: většinu času jsme trávili v pohodě stejně jako děti dnešní. Nemuseli jsme dělat do úmoru (ale něco jsme dělat museli), dostali jsme, co jsme opravdu potřebovali (ale ne všechno, co jsme chtěli), nebyli jsme hladoví, otrhaní ani udření (ale nejedli jsme žádné lahůdky a nenosili značkové oblečení).

Je nepochybné, že dnes mají děti daleko víc věcí a že k jejich nabytí potřebují daleko menší úsilí. My jsme měli míň věcí, míň zábavy a všechno nás stálo víc práce – nic nebylo tak snadné jako dnes. Ovšem na chvíle (jistě jich taky nebylo málo), kdy jsem nic nemusel dělat, kdy jsem nevyvíjel úsilí, kdy jsem měl všechno, co jsem chtěl, kdy jsem konzumoval spíš než produkoval, si vlastně po těch letech ani nevzpomínám, to vše nějak zapadlo do nevyužívaných koutů mé paměti. Udržely se jen vzpomínky na chvíle, kdy jsem něco dělal, kdy jsem o něco usiloval a kdy se mi něco podařilo.

Dnešní děti nám nemusí nic závidět. Naše dětství by jim určitě připadalo hrozně chudé. Ale na druhou stranu ani já nezávidím dnešním dětem jejich bohatší dětství plné lacino získaných věcí a bezpracné zábavy. A tak je to správné, závidět se nemá.

P. S.
Po přečtení některých komentářů cítím potřebu přidat krátké upřesnění:

Toto není blog o starých zlatých časech; ony ostatně tak moc zlaté ani nebyly. Toto je blog o výchově dětí k samostatnosti, k aktivitě, k práci. A ta je možná v kterékoliv době.