V souvislosti s peticí iniciovanou senátorem Hilšerem, historikem Blažkem a režisérem Vadasem toho bylo o bratrech Mašínech řečeno mnoho a jistě ještě bude. Podle mého názoru nemůže člověk jejich jednání v plnosti pochopit bez znalosti příběhu jejich otce Josefa Mašína. Člen odbojové skupiny „Tří králů“ je ve své poslední vůli (Po dlouho trvajících útrapách v nacistickém žaláři, které by 99% běžné populace nevydrželo.) ZAVÁZAL k tomu, aby bojovali za svobodu své země: "Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat", psal dětem Josef Mašín starší.
Je povinností dětí takto formulovanou poslední vůli otce vyplnit. Josef, Ctirad, Zdena nezaváhali a svou povinnost splnili.


Jde mi ale ještě o něco jiného:
Jednalo se o válku. Ovšem velmi nerovnou válku. Skupina odvážných mužů se rozhodla vyhlásit válku režimu v roce 1951. V té době už ale tento režim vedl válku tři roky. Ovšem nevyhlášenou a vůči vlastnímu obyvatelstvu. V tom spočívala zásadní asymetrie. Nejenom v množství prostředků, ale i v tom, že odbojáři museli hrát s otevřenými kartami. Boj na život a na smrt. Režim ale mohl své válčení popírat a tvářit se, že mu jde o blaho lidu. A této komparativní výhody naplno využil. Tak efektivně, že jeho ozbrojení pohůnci jsou dokonce ještě dnes mnohými nahlíženi jako nevinní civilisté, dbající o bezpečný spánek československých dětí.
Povýšenecké kvalifikování jedné akce z celého dlouhotrvajícího statečného boje skupiny bratří Mašínů jako válečného zločinu /což mimochodem může učinit pouze soud!/ považuju za NEPŘIJATELNÉ!
Na místě zabití příslušníka SNB v září 1951 nikdo kromě členů odbojové skupiny nebyl, je těžké to kategoricky posuzovat.
Nicméně: Pokud regulérní armáda zajme kombatanta druhé strany, drží ho na svém území, které plně ovládá, stává se tato osoba nepochybně válečným zajatcem. Zajatcem, od kterého té armádě nehrozí žádné nebezpečí. Tahle situace byla ale jiná.
Pár odbojářům ze skupiny bratří Mašínů bylo v té době na stopě již mnoho ozbrojených příslušníků čsl. lidové armády a dalších bezpečnostních složek. Byl to tedy stav trvající bojové situace, ve které šlo příslušníkům skupiny o život. Nenacházeli se na území, které ovládali, naopak. Postupovali spíše jako speciální jednotky než jako pravidelná armáda. Museli být vystaveni obrovskému stresu. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že by je onen příslušník SNB nemohl ohrozit. Tím, že by o nich předal informace bezpečnostním složkám, které by ho brzo našly. Informace o jejich pohybu, výzbroji, počtu atd a také by je identifikoval, což by ohrozilo je i jejich rodiny. V době, kdy členové odbojové skupiny stále ještě čelili drtivé převaze protivníka. Jejich jednání pod tímto obrovským tlakem tak lze hodnotit maximálně jako sporné. Experti na boj v takových podmínkách mohou snad kvalifikovaně diskutovat, zda se rozhodli správně či nikoliv. Od kvalifikace této akce jako válečného zločinu bude ale taková diskuse na hony vzdálena.
Zkrátka tato jedna akce, ať jí hodnotíme jakkoliv, nemůže nijak smazat zásluhy skupiny bratří Mašínů ve statečném boji proti režimu, který jako protiprávní kvalifikoval i zákon České republiky z 1993. V boji, ve kterém pokračovali i po svém útěku do zahraničí.
KDYBY BYLI VŠICHNI JAKO ONI, KOMUNISTICKÝ☭ REŽIM BY NAŠÍ ZEMI URČITĚ NEDUSIL DLOUHÝCH 40 let.