V Praze je aktuálně vzhledem k zdejším mzdám nejdražší bydlení v Evropě, a příslušníci střední třídy, zvláště ti mladí, hromadně hlavní město opouští, nebo jsou nuceni žít v příliš malých, sdílených nebo různých substandardních bytech. Vedle toho mnohé nemovitosti zejí prázdnotou, neboť jejich majitelům slouží jako investice. Došlo tak k situaci, kdy jsou pomyslné královské sýpky plné, zatímco obyvatelstvo sužuje hladomor. Vítejte v České republice, zemi, která nesnáší regulace a miluje ničím neřízený trh.

Na hrozbu vzrůstající socio-ekonomické polarizace pražského prostoru se snažím poukazovat přibližně od roku 2010, tedy od doby, kdy jsem se v rámci doktorského studia poprvé začala zabývat tzv. neoliberalizací města. Tento trend spočívá zejména ve financializaci městského prostoru, tedy v procesu, jehož působením městský prostor postupně přestává být definován skutečnou podstatou svého funkčního využití, a namísto toho se stává pouhou komoditou, se kterou se dá libovolně obchodovat a bohatnout na spekulativních investicích. Nejvíce tento trend dopadá na atraktivní města, u kterých se předpokládá další růst hodnoty tamních nemovitostí. Jeho odvrácenou tváří je vzrůstající nedostupnost města pro obyčejné lidi, jejichž mzdy nemají šanci držet se spekulativním růstem cen nemovitostí krok. Vlivem neoliberalizace se tedy města stávají městy duchů, která už neslouží primárně k tomu, abych v nich bydleli, žili a pracovali lidé, ale především k tomu, aby v nich část privilegované sociální třídy měla uložené své investice. Při troše infantilní představivosti si takové neoliberální město můžeme představit jako jednou velkou stavebnici postavenou z obřích kasiček na peníze. V kasičkách jsou uložené peníze, ale už v nich není místo na bydlení, respektive bydlení může být vykoupeno množstvím uložených mincí. A to se přitom neustále nafukuje. Jako stavebnice dobrý, pro reálný život nic moc.

Jednou z příčin zdražujících se nemovitostí v Praze i jinde ve světě je fakt, že jednoduchost investování do bydlení přiblížilo spekulativní obchodování i té vrstvě obyvatel, která na jednu stranu obdivuje kořistnické praktiky burzovních makléřů, ale o tomto komplikovaném světě finančních toků toho mnoho neví a neumí či se neodvažuje do něj vstoupit. Skupování nemovitostí je oproti tomu hračka pro primitivy. Stačí disponibilní kapitál a schůzka s realitním makléřem. Disponibilní kapitál se navíc s každou další zakoupenou nemovitostí zvyšuje, a tak je možné nemovitosti skupovat dál a dál, a tím pádem i bohatnout. I kdyby snad ceny bydlení klesly, dál je možné je využívat jako tzv. produktivní kapitál, neboť nemovitost může nadále přinášet peníze v podobě nájmu.

Zajímavostí je, že v Praze i v jiných českých městech to přitom nemusí být jen všelijací Kellneři, Kolibříci, nebo Tykačové, či tuzemské i zahraniční investiční fondy, kdo se skupováním nemovitostí zabývá. Mohou to být, a často také jsou, i všelijací drobnější podnikatelé, který tu a tam potřebují nějakou tu kasičku, kam by mohli nasypat naakumulované kapitálové přebytky a dál je zhodnocovat. Mohou to být dokonce i obyčejní smrtelníci, kteří v devadesátkách políbila štěstěna v podobě zprivatizovaného bytu v nějaké atraktivnější části města, který nyní můžou draze prodat, a za utržené peníze si koupit několik bytů v méně atraktivních částech města a mít je jako investici. Může to být i průměrně vydělávající člověk, který má tu výhodu, že díky privatizacím socialistického bytového fondu bydlí levně ve vlastním, a vedle toho si může vzít hypotéku na byt, který mu pak po jeho splacení bude sloužit jako zdroj důchodu. A tak všelijak podobně. Scénářů je mnoho. Poraženými se v této situaci stávají hlavně mileniálové, kteří potřebují někde bydlet, ale žádný byt v 90. letech nezprivatizovali, a v době, kdy ještě ceny byly jakž takž únosné, neměli na nákup vlastního bydlení myšlenky, kapitál, či dostatečně stabilní zaměstnání.

Že tato situace v Česku nastane jsem více či méně předvídala už od chvíle, kdy jsem začala více pronikat do kritické teorie města. Zpočátku jsem nestačila kroutit hlavou nad tím, jak daleko tento proces mohl zajít v některých zahraničních městech, kde se i příslušníci střední třídy ocitají vlivem spekulativních praktik s nemovitostmi doslova a do písmene na ulici. V Česku jsme si v přibližně stejné době lebedili nad tím, jak je Praha město sociálně propustné, a že se za podobný nájem jako ve Stodůlkách dá bydlet i na Vinohradech. Marně jsem v té době například v rámci příprav strategického plánu Prahy či na diskusích Metropolitní ozvučné desky upozorňovala, že tato výhoda je ve skutečnosti pomalu se rozpouštějícím dědictvím socialismu, který u nás socio-ekonomické prostorové diferenciaci bránil až do roku 1989. Málokdo chtěl brát v potaz, že počátky českého hurá kapitalismu z velkého procenta českých obyvatel udělaly soukromé majitele vlastního bydlení – zprivatizovaného socialistického bytového fondu, a že se tak minimálně na jednu generaci odložil výbuch načasované bomby – totiž situace, kdy bude bydlení potřebovat generace nová, která nejenže neoplývá bytečkem v paneláku ze socialistické bytové výstavby, ale ještě k tomu musí při sháňce bydlení soupeřit s investory z celého světa, a také s tuzemskou starší generací, která si z trhu s nemovitostmi udělala zábavné Monopoly. Výsledky ignorace skutečného stavu a nekritické zametání cestičky pro plíživý nástup neoliberalizace nemovitostí vidíme na aktuální situaci s cenami bydlení v Praze.

Někteří zůstávají nepoučení dodnes. IPR, většina místních developerů, a také část vedení Prahy (naštěstí už početně mnohem méně zastoupená než tomu bylo v případě vedení předchozího) skučí, že se v Praze málo staví, a že až bude bytů víc, tak se všechno vyřeší a byty zase budou dostupné. Tlačí přitom na to, aby se celkově zjednodušilo povolování nových staveb. Použijeme-li příměr ke kasičkám – v podstatě je tu tlak na to, aby se smělo stavět víc kasiček, do kterých neustále bohatnoucí vrstvička obyvatel potřebuje ukládat své nahromaděné disponibilní prostředky. Že se tím situace mladých lidí, ale i jiných skupin obyvatel, které nepatří k nadprůměrně vydělávajícím vrstvám, nijak nevyřeší, je nabíledni. Jenomže vědecké poznatky a zkušenosti ze zahraničí, tím spíše ty, které jsou kritické k současnému politicko-ekonomickému systému, většinou nikoho nezajímají, nebo jsou rovnou deletigimizovány jako socialistické, komunistické, nebo jako nějaká nebezpečná forma sociálního inženýrství, a tak dále. O to více jsem vděčná sdružení Arnika za to, že v úterý 12.2. zveřejnilo svou analýzu bytové situace v Praze, ve které právě mýtus pomalé výstavby v Praze vyvrací a pomocí ověřitelných dat jasně ukazuje, že skutečným problém je právě pro mnohé tolik abstraktní proces neoliberalizace, respektive financializace města. Arnika tak opět apeluje na to, aby vedení Prahy dostálo svým předvolebním slibům, a své snahy namířilo především k zajištění výstavby dostupného obecního bydlení.