Ombudsmanka Anna Šabatová se postavila za dvě muslimské dívky, kterým vloni střední zdravotnická škola v Praze zakázala nosit hidžáb, tedy šátek, kterým si muslimské ženy zahalují vlasy a krk.

Šabatová sama se ještě k případu oficiálně nevyjádřila, s tím, že není uzavřený.

Z průběhu šetření ale vyplývá, že počínání školy považuje za diskriminační a její názor už v diskusích na internetu vyvolává příval xenofobních, antimuslimských, populistických, rasistických... výkřiků. Podle mnohých diskutérů je Šabatové příkladem „kytičkového, lidskoprávníka“, kteří nás vedou k totální rezignaci před muslimským přívalem a ke ztrátě identity.

Svatý školní řád
Oč v loňském případu šlo: Dvě muslimské dívky přestaly na škole studovat poté, kdy jim ředitelka zakázala nosit hidžáb. Jedna z nich později podala podnět ke kanceláři ombudsmana. Ředitelka Ivanka Kohoutová argumentovala tím, že nošení „pokrývky hlavy“ zakazuje školní řád jako nespolečenské. „Asi bychom neobhájili, aby tady děti seděly v kapucích, kulichách a učitelé chodili v kloboucích,“ vysvětlovala ředitelka. A má pravdu v tom, že školní řád si stanovují samy školy a že nošení pokrývky hlavy není u nás upraveno zákonem.

Zároveň ředitelka ukázala mimořádný cit pro váhu školního řádu v rámci celého právního řádu. Jakož i pro kulturní rozdíly, toleranci, schopnost rozlišování a zdravý rozum. Pro Kohoutovou je lhostejné, jestli ve třídě někdo sedí v kulichu nebo hidžábu. Vždy je nespolečenské, mít něco na hlavě. Pro případ, že by to nebylo někomu jasné na základě pouhé intuice, stanoví to školní řád. A ten je přece v kompetenci školy. Na rozdíl třeba o Listiny práv a svobod, od antidiskriminačního zákona a všech těch norem hlásajících zákaz náboženské a jiné diskriminace. O ty se škola nestará. O ty, ať se stará někdo jiný. Ale hlavně, ať tím nekazí slušné chování studentů.

Ti by se prostě jednou provždy měli naučit a ze školy si do života odnést, že mít v místnosti něco na hlavě, se nesmí.

A sekulární škola?
Hloupost jedné ředitelky a jedné školy samozřejmě neznamená, že by nebyla legitimní diskuse o náboženských symbolech na státních sekulárních školách. Jak známo, vede se bouřlivě taková diskuse po léta třeba ve Francii a šátky se tam nosit nesmějí. Diskutuje se i o křížích na stěnách nebo židovských jarmulkách. Diskutuje se o tom, co je vlastně diskriminace: To, že se někomu zakáže vyjadřovat náboženské přesvědčení, nebo to, že jsou tomuto vlivu vystaveni ostatní? Nebo to, že veřejná škola toleruje nástroj a symbol „ponižování“ žen v muslimské kultuře a jde tedy naopak tvrdě proti západním antidiskriminačním normám?

Taková diskuse je nejenom realitou, ale je i důležitá. Mohli bychom si v ní právě procvičovat schopnost rozlišování, cit pro právní normy a kulturní a jiné odlišnosti. Pokud nevidíme rozdíl mezi tím, když dvě dívky nosí do školy hidžáb a tvrdou agresivní propagací fundamentalistického islámu, pak je takové procvičování nanejvýš žádoucí. Stejně jako pokud nerozeznáváme váhu školního řádu a Ústavy.

Není důvod terorizovat muslimské dívky a vyhánět je ze školy, kvůli hidžábu. Stejně jako je žádoucí, aby veřejné sekulární školy nepodléhaly náboženské propagandě i jiným ideologiím.

Zákaz hidžábu ze strachu před vlivem islámu ovšem bezpochyby ohlašováním takové ideologie je – ideologie evropocentrismu, uzavřenosti, odmítání odlišností... Ideologie, která je v současném světě stále hloupější, komičtější a stále méně odůvodnitelná.


Vyšlo na webu Literárních novin