Rétorika aktuální pandemické krize moc pěkně ukazuje, jak jsou v nás zakořeněny konfliktní historické zkušenosti mnoha předchozích staletí. „Jazyk krize“ ukazuje, jak jednoduché je ocitnout se ze dne na den „ve válce“.

Již nejméně druhý měsíc plní veřejný prostor informace, prohlášení, apely a polemiky týkající se opatření k zajištění bezpečnosti a zdraví občanů. Není jistě bez zajímavosti, že jak média, tak vrcholní političtí představitelé zcela automaticky používají rétoriku jakéhosi virtuálního válečného konfliktu. S virem se bojuje, prohrává se s ním, vítězí se nad ním, vir se potlačuje se, vir ustupuje, vir je fyzický útočník (slovy Borise Johnsona), pokládáme ho na zem, na pořadu dne je hrdinství, lidé jsou v první linii… A když se řeší zajištění skupinové bezpečnosti napříč populací, dojde i na kohorty starých Římanů… Má to bezpochyby svou logiku v kulturních zvyklostech, v schématech, jak apelovat, mobilizovat, získat pozornost a upozornit na nebezpečí. Ostatně, vyhovuje to i politickým reprezentacím, které řeší situaci v rámci nouzového stavu. Ten se přece docela dobře podobá válce, kdy jdou některá práva stranou a nejprve je nutné řešit život a pak teprve další „nadstavbové“ záležitosti. A zde se možná může ukrývat jisté nebezpečí pro budoucnost. Pokud i nadále pojedeme ve veřejném prostoru na vlně válečné rétoriky a mimořádnosti situace, bude velmi těžké rozlišit, kde jsou zásahy ještě nutné a kde již jsou za hranicí zneužití. Demokratický systém má mnoho nevýhod, často je složité dojít k dohodě a kompromisu. Jeho výhodou a nutnou vlastností je však nutnost upozorňovat na tato nebezpečí. Pokud se většina společnosti bude cítit jako ve válce, bude mnohem ochotnější přistupovat na „válečná“ rozhodnutí politické moci.
Aktuální pandemická krize pouze vyostřila náš běžný „válečný“ slovník, který nevědomky používáme pravidelně v případě mnoha rozličných problémů a menších krizí. Vždyť bojujeme s kůrovcem, s nezaměstnaností, sociálními problémy, ekonomickou krizí, válčíme se suchem, potýkáme se se záplavami… Slovník konfliktů, vítězů a poražených je přirozenou součástí našich vyjadřovacích vzorců. Není přitom bez zajímavosti, jak často se potýkáme s prostředím kolem nás, s přírodou. Antropocentricky se věnujeme životnímu prostředí, jako by člověk byl jediným centrálním účelem života na planetě. A podle toho jednáme, mluvíme a bohužel i přemýšlíme. Vedeme přitom z velké části války vůči důsledkům vlastní činnosti. Tím nepřítelem není přece sucho, povodeň nebo kůrovec. Tím nepřítelem – pokud přijmu i já na moment tuto rétoriku – je člověk sám a důsledky jeho vlastní činnosti. Aktuální krize nás zastavila v našem dosti šíleném sprintu vstříc další devastaci planety. Měla by se proto využití nejen ke změně rétoriky, ale obecně změně přístupu. Bylo by totiž docela fajn, kdybychom se například namísto boje proti suchu starali o vodu, atd. A z člověka bojujícího proti všemu a všem by se mohl stát člověk respektující nejen sám sebe a svoji společnost, ale místo, na kterém žijeme.