Jsme svědky čehosi mimořádného. Aktuální situace vytváří radikální zářez do generační paměti.

Aktuální situace, kdy se zdánlivě zastavilo fungování společnosti, vede k mnoha zamyšlením. Samozřejmě a logicky stojí v centru pozornosti ti v první linii, lékaři, sestry, epidemiologové… Současná situace je však šancí pro zamyšlení nad fungováním společnosti, člověka jako takového. A pro historika otázkou provokativní i závažnou. Lze si vzít nějaká poučení z minulosti? Zažila naše společnost něco podobného, z čeho lze vyčíst nějaké poučení? Objevují se rychlá a „horká“ spojení v odkazech na středověké epidemie i sto let starou událost tzv. španělské chřipky. Důležité je však podívat se na charakter aktuální situace, nikoliv pouze její prvoplánové podobnosti, ale také rozdílnosti oproti minulosti.
Pokud bychom zůstali u případu poválečné tzv španělské chřipky po roce 1918, významným aspektem podobnosti by byla mobilita. V té době mimořádná – v podobě návratu mužů z války. Dnes naopak zcela standardní součást charakteru života lidského společenství. Naopak, nepodobnost situace je v tom, že svět si tehdy ohromně vydechl po šíleném válečném konfliktu – a hrůza tzv. španělské chřipky byla překryta částečnou euforií. Dnes naopak potenciál důvodů k euforii chybí, zejména západní blahobytná část světa dnes zažívá šok z konce velkého mejdanu, který se zdál být nekonečný.
A jako vždy se nabízí hned několik cest, na které je možné se vydat vzápětí. Buď se úzkostně nutit k návratu do starých kolejí, čemuž by odpovídala lidská přirozenost. Prostě se vrátit ke známému způsobu života. Anebo – což je vždy těžší, hledat cestu novou. Je to těžké nikoliv pouze z důvodů vlastností lidské mentality, je to těžké i z hlediska komplexnosti systému, ve kterém žijeme. Velmi těžko se bude skládat systém nový, který by měl mít zásadně nové parametry. A přesto… je to výzva i otázka. Izolace, absence každodennosti stálých institucí – jako třeba školy, zpomalení ekonomiky, to vše má své konkrétní důsledky i podoby. Ty pozitivní lze možná velmi brzy sledovat v oblasti ekologie, kdy se zpomalí drancování planety, neboť drancovači sedí doma s rouškami… Ty negativní ale mohou být viditelné stejně tak brzy. Již jen konkrétní příklad vynuceného domácího vyučování může brutálně přesvědčivě doložit sociologická data o tom, že úroveň vzdělání je přímo úměrná sociálnímu postavení rodiny. Prostě, ne každý se dokáže a může v domácím vyučování věnovat svým potomkům stejně jako zajištěná střední třída (tento pojem používám jen jako čistě schematickou kategorii). Není to impuls pro mnohem intenzivnější budoucí investice do vzdělávacího systému? Jednoznačně ano.
Jsem historik, nikoliv ekonom, nebudu se tedy pouštět do úvah na téma ekonomických systémů, zadlužení, minimální mzdy či dokonce nepodmíněného příjmu. Na nastalé situaci mě zajímá a láká ještě jedno téma. A tím tématem je generační zkušenost a paměť. Vidím před sebou generaci svých rodičů, kteří vyrostli po roce 1948, mezi jejich zásadní historické vzpomínky patří nejen srpen 1968, ale i zdánlivý blahobyt let 70., dále Sametová revoluce a následná léta demokracie, ale i sociální nejistoty. Moje generační zkušenost se potácí mezi pionýrským šátkem, absolutní svobodou 90. let a kritickým pohledem na třicet let od Sametu. Logicky, rok 1989 vnímám jako politický i systémový zlom. Z krizových situací jsem zažil intenzivně zejména povodně 2002, aniž by však šlo o generační zkušenost sdílenou naskrz celou společností. S o to větší pozorností sleduji své děti (je jich osm mezi čtrnáctiletou a jednoročním). Pro ty starší jde bezesporu o silnou generační zkušenost. Nejprve prvoplánové skutečnosti absence školy, jiného rytmu dne… Ale následně sledování reality a chápání možného ohrožení. Právě reálnost či nereálnost pocitu ohrožení života chybí středoevropskému prostoru od druhé světové války. I aktuální pandemie se v mediálním prostoru stále snaží odsouvat toto téma někam stranou, do tématu „důchodců“, skupiny nemocných a věkově nad 65 let. Jde přitom po mnoha dekádách o okamžik, kdy nelze přítomnost smrti uzamknout pouze do nemocnic, oddělení LDN, mimo naše šťastné životy mezi televizními reklamami a nákupem. Ne, nevzývám potřebu ohrožení, jen chci upozornit na skutečnost, že v generační paměti mých dětí může hrát vnímání smrti mnohem silnější roli, nežli v generaci mé i mých rodičů.
Záměrně přitom nechávám zatím stranou hodnocení politické reprezentace, jejích chyb či úspěchů. Na podobné analýzy ještě čas bezpochyby bude. Opět mě zajímá něco trochu jiného. Aktuálně například na Filosofické fakultě UK máme (nyní online) seminář na téma mytických aspektů českých dějin. A samozřejmě jsme se dostali i k Janu Patočkovi a jeho tezi o „shora osvobozených otrocích“, obecně o domnělém nevalném charakteru tohoto národa či společnosti. A na to by mohly navazovat příklady této nevalné úrovně vzhledem k tomu, koho tato společnost volí do svého čela atd. Aktuální krize ale pojednou nabízí poměrně jiný obrázek. Jsme svědky bez přehánění historického okamžiku, kdy očividně fungují místní komunity, šijí se roušky, vyjadřuje se podpora lidem v „první linii“, mluví se o jejich dlouhodobém podcenění, tleská se, děkuje, drží se pospolu. I to může být velice důležitá generační zkušenost pro mé děti a další generaci. A nic na tom, doufám, nezmění ani riziko, že se po opadnutí první vlny nebezpečí vrátíme do tradičního Kocourkova a Hulvátova…