Je až fascinující sledovat, jak se zástupně snažíme řešit zástupné problémy dneška včerejškem...

´Židé žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. Výtečný jeden pozorovatel německý praví: „Němec může se státi spíše Židem než Žid Němcem. Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří.“´ JAN NERUDA, Pro strach židovský,1869.

Nerudou jen tak pro zajímavost (a nalákání čtenáře) začínám, ale o Nerudu nejde…

Zdá se, že jsme svědky pozoruhodného společenského fenoménu vyrovnávání se s dneškem pomocí včerejška. Kdyby se někdo před pár lety zeptal, co mají společného Koněv a Churchill, patrně by padla teze o společném boji proti nacismu. Koho by napadlo, že o několik málo let později bude jedna socha odstraněna a na druhé se objeví nápis upozorňující na rasistické názory velkého Winstona. Přičemž jeden zjevně slouží jako substituce názoru na současné Rusko, zatímco druhý si ono historicky relevantní připomenutí „zasloužil“ aktuálním vykřičníkem protirasistických bouří v USA i jinde na světě. Jsme tak svědky instrumentalizace historie, která nám má jako nesporné šidítko pomáhat vyrovnávat se s dnešními problémy. (Složitější a smutnější by asi byla podrobnější úvaha, kterak se sochy stávají zástupnými symboly zástupných problémů…)

Veřejný prostor a symboly v něm tak ale prakticky plní funkci, kterou měly mít vždy – jsou spojujícími (či rozdělujícími) identifikátory, za kterými se mohou shromáždit zástupy podporujících i odmítajících. Hrají přitom nové role než ty, které jim byly přisouzeny v době instalace. Předpokládám, že kolem většiny pamětních desek a soch procházíme dnes a denně, aniž by vzbudily jakoukoliv emoci, jsou nevnímanou výplní veřejného prostoru. Teprve konkrétní situace, aktualizace, koncentrace pozornosti a znovuvytvoření symbolu z nich činí objekty zájmu.

Každý z těchto případů je přitom ze své podstaty jiný, varujme se jednoduchých srovnání historických fenoménů i aktuálních problémů. Jak píše velký „Srovnávač“ Oswald Spengler, podobné srovnání často „…spíše odpovídá momentálnímu sklonu k básnickému a duchaplnému vyjadřování než hlubšímu citu pro historickou formu.“ Srovnání pokulhávají také v tom, že dlouhodobá kampaň vůči soše Koněva může být těžko relevantně srovnána s jednorázovým posprejováním Churchillovy sochy. Historický kontext i aktualizace jsou prostě jiného charakteru. To ovšem neznamená, že se tyto příklady nebudou stavět do jedné řady a využívány k celé škále reakcí…

Nad tím vším samozřejmě může stát otázka, jakou roli tedy hrají pomníky a památníky v (nejen) našem veřejném prostoru ve chvíli, kdy se průběžně proměňuje historický kontext a včerejší hrdinové jsou dnešními padouchy – a pozor, rozhodně to není o někdejší jednoduché „akci“ zbavení se pomníků komunistické éry. Je objektivní, že u každé z „vysochaných“ osobností bychom našli pozoruhodné, ale i zavrženíhodné vlastnosti, činy, názory či projevy. Jde však o důvody, které vedly k jejich veřejné „zkamenělé“ prezentaci a také o to, nakolik jsou ony negativní vlastnosti skutečně za (subjektivní) hranicí tichého akceptování. Kde je hranice toho, že nesprejujeme na sochu Edvarda Beneše na Loretánském náměstí pravidelně nápisy s tématem vysídlení, na sochu Karla IV. před Karlovým mostem připomínky pogromů či na barda Jana Nerudu pod Petřínem odmítnutí jeho antisemitismu? Nemáme snad v našich dějinách problém s vysídlením či antisemitismem? Nikoliv, jen se nejedná o nic, co by aktuálně (jakkoliv výrazně) hýbalo veřejným prostorem v době obnovovaných kulturních válek.

A tak, zatímco se nakupují spreje, objednávají jeřáby a brousí pera autorů ideologických fejetonů, skutečné problémy dnešního systému a společnosti zůstávají zasuty kdesi pod velkými a barevnými hesly. A tak do nesvětlých zítřků kráčí česká společnost. Špatně vzdělávaná, s exekucemi a dluhy na krku, montovna Evropy s nízce ohodnocenou prací, nechávající napospas mnohé své členy na sociálním okraji, do sebe uzavřená, nedůvěřivá, nejistá si právním státem. „Kam s ní…?“