Srpen, byť je pouze ve své polovině, již stihnul světové ekonomice přinést hned několik významných událostí. Jaký je aktuální stav ekonomik USA a eurozóny? Kdo je na tom hůř?



Srpen, byť je pouze ve své polovině, přinesl světové ekonomice hned několik významných událostí. Začal schválením takzvaného zákona o zvýšení limitu státního dluhu v USA. Finanční trhy přesto ovládla značná nervozita vyvolaná nárůstem nejistoty ohledně vývoje americké ekonomiky. Přidalo se k tomu další kolo evropské dluhové krize, tentokrát byla v centru pozornosti Itálie.Následovaly panické výprodeje na finančních trzích a překvapivé snížení ratingu USA ze strany jedné z ratingových agentur Standard & Poor's. Jak na tom tedy evropská respektive americká ekonomika je?

Nedůvěryhodná hrozba

Média začátkem srpna informovala o tom, že USA na poslední chvíli odvrátily bankrot. To není úplně pravda. Bankrot USA ani vteřinu reálně nehrozil. Zdánlivé drama, kdy byl životně důležitý zákon schválen až na poslední chvíli, bylo čistě a pouze politickou hrou a divadlem pro veřejnost. Proč možnost bankrotu USA nebyla vůbec ve hře? Protože si jí nikdo ze zúčastněných nepřál. Hrozba republikánů, že možnost navýšení státního dluhu zablokují, nebyla kredibilní. To, že jejich hrozbě nebyl důvod věřit, bylo dobře vidět na reakci finančních trhů. Republikánská rétorika, jakkoliv dramatická, neměla žádný významný efekt na cenu amerických dluhopisů. Jinými slovy, bez ohledu na hrozby republikánů, investoři svým chováním dávali jasně najevo nezmenšenou důvěru v americký dluh. Pokud by republikánská hrozba byla reálná a tedy pravděpodobnost nezvýšení limitu státního zadlužení nenulová, reakce trhů by vedla ke snížení ceny a zvýšení požadovaného výnosu amerických bondů. K tomu nedošlo jednoduše z toho důvodu, že republikánskou hrozbu prostě nikdo nebral vážně. Odkud se bere ono neochvějné přesvědčení, že republikáni svoji hrozbu vlastně nemysleli vážně?


Politické rozhodnutí

Ve hře bylo jednoduše příliš mnoho. Globální dopady nezvýšení limitu státního zadlužení USA by byly nedozírné a žádný politik by nechtěl být dobrovolně viníkem situace, která by následovala. Upřímně řečeno, a to je třeba zdůraznit, státní bankrot v případě suverénní země, která má vlastní (důvěryhodnou) měnu a plovoucí směnný kurs, je vždy a všude politickým rozhodnutím, nikoliv důsledkem stavu veřejných financí. Stát totiž vždy může snížit své výdaje, respektive zvýšit daně. Bankrot státu je tak vždy důsledkem toho, že se politické elity z nějakého důvodu rozhodnou státní dluh dále nesplácet. V situaci, ve které se Amerika ješte pár dní nazpět nacházela, bylo jasné, kdo by za případný bankrot nesl politickou odpovědnost. Pokud by republikáni skutečně zvýšení limitu zablokovali, naprosto by sami sebe znemožnili na dlouhá léta dopředu.

Události posledního týdne vedly některé k nesmyslnému závěru, že USA jsou na tom vlastně mnohem hůře než Evropa. Je tomu přesně naopak, ekonomická realita eurozóny je ve skutečnosti násobně horší než ta americká. Eurozóna čelí akutní krizi, která se stále jenom prohlubuje s tím, jak se do problémů dostávají další členské země. Opatření, která byla dosud přijata, nic neřeší, pouze evropským politikům dávají trochu více času, než by měli jinak měli.Kde konkrétně leží onen rozdíl ve srovnání s USA?

Dvě možnosti pro Evropu

Hlavním problémem Evopy je již samotný design eurozóny. Členské státy eurozóny vlastně nikdy neměly příliš důvod být tvůrci odpovědné hospodářské politiky. Špatná motivace se manifestovala v různých podobách. V případě Řecka to byly gigantické schodky veřejných rozpočtů, v případě Irska nezvladatelný bankovní sektor, v případě Portugalska neochota přijmout vnitřní, prorůstové reformy. Mechanismy eurozóny umožnily financovat všechny druhy nezodpovědného vládního chování. Široce sdílené očekávání, že problém jednoho člena měnové unie bude vyřešen těmi ostatními vedl k problému, kterému ekonomové říkají morální hazard. Řecká vláda si tak mohla půjčovat v podstatě za stejný úrok jako třeba vláda německá – to je proti zdravému rozumu. Evropa má dnes dvě možnosti. Buď se rozhodne konečně ukončit onen základní problém morálního hazardu a dojde tak k určité formě restrukturalizace státních dluhů některých členů měnové unie, nebo bude pokračovat v politice “bailoutů”. Metoda nekonečného “bailoutu“ za aktivní účasti Evropské centrální banky by byla ve svém důsledku řešením inflací. Rád bych se mýlil, ale myslím, že ta druhá možnost je pravděpodobnější.

Fiskální realita USA

Oproti tomu, pravděpodobnost, že by USA v dohledné době nebyly schopné dostát svým závazkům a splácet dluh, je v podstatě nulová. USA stojí před relativně jednoduchým a standardním fiskálním problémem. Míra zadlužení USA dramaticky narostla od roku 2008, to je pravda. To je ale logický důsledek relativně hluboké recese, není to nic překvapivého. Na federální úrovni (ve fiskálním výhledu pro horizont deseti let) je fiskální situace USA konsolidovaná. V souvislosti s americkou fiskální politikou zůstává pochopitelně řada jiných otazníků, ale ty jsou součástí standardní hospodářsko-politické debaty. Když už jsme u americké rozpočtové politiky, fiskální situace USA se podle dnešních prognóz bude dramaticky zhoršovat až v období kolem roku 2021 a to v důsledku rostoucích nákladů spojených se zdravotnictvím jak naznačuje pečlivá studie IMF (http://www.imf.org/external/pubs/ft/fm/2011/01/pdf/fm1101.pdf). Ale to už je trochu jiný příběh.

Psáno pro www.ceskapozice.cz