Finančním světem aktuálně otřásá skandál spojený s manipulací úrokové míry LIBOR ze strany některých bankovních domů. Problém bankovního sektoru respektive globálních megabank je ovšem obecnější povahy. Tím je interní kultura těchto institucí, kdy falšování informací a podvádění klientů je očividně akceptováno jako standard. Ochota veřejnosti uvěřit tvrzením šéfů velkých bank o jejich pozitivním významu pro světovou ekonomiku bude opět o něco nižší a diskuse o zásadní reformě finančního systému získá na intenzitě.

Minulý týden, 3.7., byl na svou pozici nucen rezignovat Robert E. Diamond, CEO britské banky Barclays, jedné z největších bank na světě. Diamond rezignoval den po té, co britská vláda oznámila parlamentní vyšetřování praktik, které Barclays používala ve snaze manipulovat referenční úrokovou míru Libor (the London Interbank Offered Rate). Britský ministr financí Geroge Osborne Diamondovu rezignaci ve svém oficiálním vyjádření pro tisk přivítal a vyslovil naději, že se jedná o první krok na cestě ke „kultuře odpovědnosti“ v rámci britského bankovního sektoru. Informace, že Barclays (a s ní zhruba deset dalších bank) dlouhodobě manipulovaly Libor a jiné referenční úrokové míry se poprvé objevily 28. června, kdy britský a americký regulátor tuto zprávu veřejnosti oznámily. Barclays byla udělena pokuta ve výši 290 milionů liber a její akcie ten den oslabily o 16 procent, banka zřejmě bude muset čelit soudním žalobám v řádech miliard dolarů.


Referenční míra
Libor je konstruována jako průměr nákladů, za které si mezi sebou půjčují banky na londýnském trhu, počítá se na denní bázi. Průměr se počítá z bankami reportovaných nákladů vlastních výpůjček, čtyři nejvyšší a čtyři nejnižší hodnoty se neberou při výpočtu v potaz. Libor se počítá pro různé časové horizonty vypůjčení, tříměsíční Libor je z nich asi nejvýznamnější. Libor jakožto referenční úroková míra potom ovlivňuje cenu hypoték, půjček, derivátů a jiných finančních produktů všude na světě a to v celkové hodnotě více než 450 trilionů amerických dolarů – výše Libor tak přímo ovlivňuje desítky (možná stovky) milionů lidí po celém světě.

Čeho přesně se tedy Barclays pod Diamondovým vedením dopouštěla? V čem spočívá mimořádnost celé aféry, jejíž konce a dopady je v tuto chvíli těžké dohlédnout? Ačkoliv se to na první pohled laikovi nemusí zdát, jedná se skandál vskutku gigantických rozměrů. Svět se vlastně dozvěděl, že jedna z úrokových měr, které v dobré víře považujeme za férové vyjádření ceny peněz založené na svobodné interakci účastníků finančních trhů, byla drze manipulována tak, aby vyhovovala partikulárním zájmům některých seniorních manažerů banky Barclays. Ta reportovala vymyšlená čísla, lhala o skutečné výši nákladů svých výpůjček, tím manipulovala úrokové míry a ve svém důsledku zneužívala důvěry ve finanční systém a doslova a do písmene okrádala své vlastní klienty.


Jaké tedy mohou být dopady aféry? Je celkem jasné, že důvěra v bankovní sektor bude touto aférou dále otřesena. Reputace globálních bank, již tak špatná, bude ještě horší a ochota veřejnosti uvěřit tvrzením šéfů velkých bankovních domů o jejich pozitivním významu pro světovou ekonomiku bude opět o něco nižší. V bankovnictví více než v kterémkoliv jiném odvětví záleží na důvěře a je z mého pohledu skutečně zárážející jak s důvěrou klientů a veřejnosti nakládají některé finanční instituce.


Podvádění klientů jako standard
Skandál má mnohem širší konotace, než se může na první pohled jevit. Problém bankovního sektoru je totiž obecnější povahy. Zdá se, že některé banky respektive jejich vrcholní představitelé nebyli a nejsou schopni vzdát se business modelu, který vedl k finanční krizi roku 2008. Jediným cílem byla a zřejmě stále je maximalizace úzce definovaného vlastního profitu a to za jakoukoliv cenu, bez sebemenších ohledů na externality, které takové chování generuje pro okolí, tedy společnost. Podstupovat nadměrné riziko s vidinou bailoutu (tj. záchrany ze strany daňových poplatníků) a podvádět vlastní klienty není a nikdy nebude dlouhodobě udržitelný business model.

Tím se dostáváme k roli regulace. Vždy jsem byl alergický na simplistické výroky typu “za všechno mohou hamižní bankéři“, ale nemohu se zbavit dojmu, že velké globální banky, často pro svůj význam označované jako „too-big-to-fail“, dospěli do fáze, kdy jsou také „too-big-to-regulate“. Velké megabanky, díky své interní kultuře řízení, kdy falšování informací a podvádění klientů je očividně akceptováno jako standard, pro společnost představují nepřijatelně velké riziko a diskuse o zásadní reformě finančního systému je na místě.


Psáno pro ceskapozice.cz, publikováno dne 10.7. 2012