Vhodná regulace bankovního sektoru a dohled nad ním je jedním z hlavních témat, která se diskutují v souvislosti s řešením současných problémů eurozóny. Nějaká forma bankovní unie mezi členskými státy eurozóny se tak zdá být stále více pravděpodobnou. Nezbývá než doufat, že se tentokrát členské země vyhnou polovičatému řešení a výsledný kompromis bude dávat ekonomický smysl.



Krize eurozóny je většinou poněkud nesprávně spojována výhradně s nadměrným zadlužením některých členských zemí. Často se zapomíná, respektive nedostatečně akcentuje, že se jedná také o krizi bankovní – bankovní a dluhová krize spolu velmi, velmi úzce souvisí. Vhodná regulace bankovního sektoru a dohled nad ním je jedním z hlavních témat, která se diskutují v souvislosti s řešením současných problémů eurozóny. Nějaká forma bankovní unie mezi členskými státy eurozóny se tak zdá být stále více pravděpodobnou.


Projekt bankovní unie v eurozóně je projektem výrazně dlouhodobým a je součástí širšího programu nové institucionální architektury Evropy, který stojí na třech hlavních pilířích:
• zásadně modifikovaném Pakt růstu a stability, který bude zahrnovat striktní pravidla pro fiskální politiku členských zemí a umožní režim insolvence jednotlivých členů,
• jednotném pan-evropském systému regulace a dohledu nad finančními trhy,
• formálním mechanismu pro řešení případů insolvence některého z členských států (programy jako European Financial Stability Facility (EFSF) byly pouze krátkodobým ad hoc řešením).


ECB jako věřitel poslední instance?

Žádný stabilní bankovní systém na světě nemůže fungovat bez institutu takzvaného „věřitele poslední instance“. Každý bankovní systém má řadu mechanismů (například fond pojištění depozit), které zajišťují likviditu v případě, že se některý z bankovních domů dostane do potíží. Jsou-li potíže systemického charakteru (tj. ohrožen je systém jako celek), vstupuje do hry centrální banka v roli „věřitele poslední instance“. O této roli centrálních bank se většinou z dobrých důvodů příliš nemluví a nepíše. Každá centrální banka na světě bude správně trvat na tom, že není „věřitelem poslední instance“. Tento oficiální postoj je motivován racionální snahou pokud možno minimalizovat problém morálního hazardu na straně komerčních bank, které by případně mohly této implicitní garance ze strany státu -centrální banky- zneužívat a podstupovat riskantnější transakce, než by bylo optimální. Nicméně přesto je obecně známým faktem, že pokud hrozí systém-ohrožující bankovní krize, centrální banka situaci aktivně řeší a stává se tak “věřitelem poslední instance”.

Tvůrci aktuální institucionální podoby eurozóny nikdy nepočítali s tím, že by se “věřitelem poslední instance” pro bankovní sektor eurozóny mohla stát ECB. Díky nedokonalostem a chybám v rámci finanční architektury eurozóny však přesně k tomu došlo - jsme svědky toho, že z Evropské centrální banky (ECB) se nechtěne stal jakýsi pan-evropský “věřitel poslední instance”. A to za situace, kdy k této roli nemá ani mandát ani potřebné nástroje. Proč konkrétně ECB nemůže roli “věřitele poslední instance” aktuálně plnit?

• Obecně platí, že centrální banky musí mít při výkonu funkce dohledové autority nad bankovním sektorem úplné a naprosto aktuální informace o každě jediné bance, jejiž činnost dozorují. Centrální banky totiž musí být schopny okamžitě a správně vyhodnotit situaci je-li nějaká banka v ohrožení a pokud v ohrožení skutečně je, tak rozhodnout, jak v daný moment postupovat – zda banku zavřít či restrukturalizovat, jak minimalizovat dopad na vkladatele a jiné věřitele, určit, kteří věřitelé ponesou náklady společně s akcionáři atd. Ze zkušenosti navíc víme, že „nákaza“ v důsledku bankovní krize se většinou bankovním a finančním systémem šíři velmi rychle, a tak je nezbytně nutné činit zásadně důležitá rozhodnutí v horizontu hodin, nikoliv dní. Potřeba dokonalé informovanosti na straně dohledových autorit je proto neodiskutovatelná. Podmínku dokonalé informovanosti ECB nesplňuje - má pouze velmi omezený přístup k informacím o bankách členských zemí.

• ECB má nulovou autoritu jakkoliv intervenovat. Možností intervenovat, restrukturalizovat a případně rekapitalizovat ohrožené banky jsou vybaveny výhradně instituce dohledu nad finančním trhem na národní úrovni.


Eurozóna je tak charakterizována jednou společnou centrální bankou a zároveň decentralizovaným systémem národních dohledových orgánů. To, že je takové řešení neudržitelné, je dlouhodobě známo (netechnické shrnutí argumentace přináší např. Begg, D, P de Grauwe, F Giavazzi, H Uhlig and C Wyplosz (1998), ‘The ECB: Safe at Any Speed?’, Monitoring the European Central Bank, CEPR). Pokud má být ECB schopna plnit roli “věřitele poslední instance” v rámci eurozóny, musí dojít k centralizaci bankovního dohledu – zhruba toto je z ekonomického pohledu hlavní a upřímně řečeno relativně velmi silný argument ve prospěch bankovní unie. Zároveň je třeba zdůraznit, že centralizace bankovního dohledu na nadnárodní úrovni sama o sobě, bez současné centralizace postupu při řešení bankovních krizí a rekapitalizace ohrožených bank, nepomůže.


V jaké fázi se projekt nachází?


Milníkem na cestě k bankovní unii byl evropský summit z června 2012. Právě zde vrcholní představitelé členských států eurozóny učinili zásadní rozhodnutí směrem k bankovní unii. Konkrétně zde deklarovali cíl ustanovit jednotný pan-evropský:
• mechanismus regulace a dohledu nad finančními trhy,
• systém restrukturalizace ohrožených bank,
• systém pojištění depozit.

Ale již v srpnu 2012 se potvrdilo, že možná největším problémem eurozóny respektive evropské unie je krize vládnutí. Návrh bankovní unie z dílny Evropské komise totiž nečekaně obsahoval pouze návrh společné regulace a dohledu. Společný mechanismus řešení bankovních krizí a systém pojištění vkladů chyběl. Teprve nedávno, v polovině července tohoto roku, se lídři eurozóny shodli na tom, že koncept bankovní unie musí být rozšířen i o zbývající dvě komponenty. Pro budoucnost eurozóny je toto dobrá zpráva, protože v případě bankovní unie platí, že není nic horšího než nedůsledné, polovičaté řešení (a takových řešení eurozóna dosud vygenerovala více než zdrávo). Naštěstí se nepodařilo prosadit jeden z návrhů, který proponoval, aby se centralizovaný dohledový orgán soustředil výhradně na „velké“ banky. Takový návrh byl ekonomickým nesmyslem s nulovou přidanou hodnotou pro stabilitu evropské měnové unie.

Závěrem je třeba krátce zmínit politickou dimenzi chystané bankovní unie. Vznik bankovní unie jednoznačně znamená přesun pravomocí z národní na evropskou úroveň a participace má být pro členy eurozóny povinná. Některé státy -Nizozemí, Finsko, Slovensko- zaujaly, z různých důvodů (ohrožení suverenity, nebo naopak nedostatečné zapojení záchranného fondu ESM), značně rezervovaný postoj. Navíc zatím není zcela jasné, zda nebude projekt bankovní unie vyžadovat změny v unijních smlouvách, což by znamenalo několik let ratifikačního procesu a na to eurozóna jednoduše nemá, vzhledem ke své „kondici“, čas. Proto se dá očekávat silný tlak na to, aby bylo nalezeno řešení v rámcí nynějších smluv. Je jasné, že kolem finální podoby projektu bankovní unie se ještě povedou spory a politická jednání. Nezbývá než věřit, že tentokrát se eurozóna vyhne polovičatému řešení a výsledný kompromis bude dávat ekonomický smysl.


Psáno pro server ceskapozice.cz