Celý svět minulý týden napjatě sledoval, zda spory mezi americkými republikány a demokraty ohledně navýšení dluhového stropu nevyústí v platební neschopnost Spojených států. Globální ekonomické kalamitě se podařilo zabránit, což se očekávalo.
Dohoda, která byla na poslední chvíli dosažena ovšem nenabízí skutečné řešení existujících fiskálních problémů Spojených států, pouze problémy odsunuje do budoucna.

Před více než 14 dny, přesně 1. října vyústily politické spory mezi americkými republikány a demokraty ohledně navýšení dluhového stropu v částečné uzavření amerických federálních úřadů (tzv. shutdown). Zhruba 800 tisíc zaměstnanců federální americké vlády bylo nuceno nepracovat a tím pádem nepobírat za dané období mzdu, některé veřejné služby přestaly být poskytovány úplně, některé další byly poskytovány v míře omezené. Šestnáct dní americká ekonomika balancovala na hraně ekonomické propasti. Pokud by totiž k dohodě nedošlo, vláda USA by nebyla schopná splácet své závazky, USA by prostě a jednoduše zbankrotovaly (to se stalo naposledy v roce 1790). A jistě si dovedete představit co by pro churavějící ekonomiku globální znamenal bankrot její největší a nejsilnější části. Kdyby jste si náhodou nebyli úplně jisti, tak Vás mohu ubezpečit, že bankrot největšího světového dlužníka - kterým USA jsou- by znamenal ekonomickou kalamitu, proti které by byl pád Lehman brothers pouhou procházkou růžovým sadem. Pro ilustraci, výše nesplaceného dluhu americké vlády je dnes přibližně 12 bilionů dolarů, což je 23 krát více než jaká byla výše závazků, které měli Lehman brothers 15. září 2008, tedy ve chvíli bankrotu.


Na pokraji ekonomické apokalypsy
Obzvláště nervózní museli být od 1. října až do včerejška v Číně. Čína je totiž největším věřitelem USA, v srpnu tohoto roku Čína držela americký dluh v úhrnné výši 1,3 bilionů dolarů. Klidného spaní poslední dobou neměli zřejmě ani v Japonsku, které drží americké dluhopisy v hodnotě 1, 1 bilionů dolarů. V případě amerického defaultu by americká a pravděpodobně i světová ekonomika zamířila strmě zpět do hluboké recese, pozice amerického dolaru jako hlavní světové rezervní měny by byla nadále neudržitelná. Svět by se zatřásl v základech. K dohodě nakonec došlo (což se očekávalo), byť doslova a do písmene na poslední chvíli. Vyhráno ovšem rozhodně není. Naprosto stejná situace se může (a pravděpodobně bude) opakovat hned začátkem února příštího roku, kdy aktuální dohoda o navýšení dluhového stropu vyprší. Na celém příběhu nejvíce fascinuje naprosto nepochopitelná destruktivní taktika amerických republikánů respektive jejich frakce Tea party.


Riskantní hra
Tea party totiž rozehrála velmi riskantní hru, která významně ohrozila reputaci USA. Spojené státy americké jsou od pádu SSSR právem označovány jako jediná světová supervelmoc. Supervelmocenské postaveni USA v dnešním světě není jen tak. Je založeno mimo jiné na důvěryhodnosti USA, jejich naprosté spolehlivosti při plnění svých závazků. Kdo jiný než nejsilnější světová ekonomika by měl plnit své závazky? Teď se ukázalo, že jediná světová supermocnost se není schopná sama mezi sebou domluvit na věci tak bazální jako jsou vládní výdaje. Spojenci USA jsou zděšení, nepřátelské režimy se škodolibě smějí. Někteří dokonce argumentují, že se ukázalo, že Spojené státy nemají efektivní a fungující mechanismus vládnutí. Tak daleko bych rozhodně nezacházel, ale faktem je, že způsob, jakým diskuse a politická vyjednávání ve věci navýšení dluhového stropu probíhaly připomínaly spíše některou z tzv. banánových republik než světovou mocnost s hrdou a úspěšnou demokratickou tradicí.


V jedné věci mají republikáni pravdu. Fiskální deficit Spojených státu je dlouhodobě neudržitelný. Vládní deficit lze redukovat dvě způsoby, snížit výdaje státu nebo zvýšit daňové zatížení. Přiměřený a vyvážený postup zahrnuju oba způsoby, od každěho trochu. Oba přístupy však mají diametrálně odlišné konsekvence pro roli a velikost státu obecně. Snížení vládních výdajů znamená, že role a velikost státu je menší. Zvýšení daní, oproti tomu, roli a velikost státu zvětšuje. A zde se zřejmě odehrává a bude odehrávat hlavní ideologický souboj současné americké politické scény. Nikoliv překvapivě, republikáni upřednostňují redukci deficitu pomoci snížení vládních výdajů, protože preferují menší stát. Demokraté v čele s prezidentem Obamou upřednostňují redukci deficitu především zvýšením daní, protože preferují větší stát a silnější roli státu ve společnosti. Tato debata by se ovšem měla odehrávat v rovině veskrze odborné a nikoliv, jak předvedla tea party, zaslepeně ideologické.


Destrukce plody nepřináší
Málokdo si dnes asi vzpomene na jméno Arthur Scargill. Byl to vůdce britských hornických odborů v 80. letech minulého století, zapsal se do dějin jako lídr hornického „povstání“ proti vládě Margaret Thatcherové. Arthur Scargill udělal stejnou chybu jakou nyní dělá tea party. Ve sporu s Thacherovou se rozhodl pro dlouhodobou otevřenou konfrontaci, ztratil tak postupně veškeré sympatie veřejnosti, které mohli horníci tehdy mít. Scargillova strategie pochopitelně připoutala mimořadnou pozornost veřejnosti a médií, ale Scargill ze sporu vyšel jako poražený, s nálepkou extremisty. Nezískal vůbec nic. Scargillova strategie nefungovala tehdy a nefunguje ani nyní. Snaha donutit demokraticky zvolenou vládu ve vlastní zemi k plné kapitulaci nemá šanci na úspěch. Budiž Scargillův nešťastný příklad lekcí pro Tea party a jejich představitele.


Psáno pro ceskapozice.cz