O křehkosti lidské paměti jsem psal vícekrát, ať už to byla informace o knize Wittgensteinův pohrabáč aneb Jak nás paměť může klamat, nebo články Televizní historie v nespolehlivém zrcadle paměti, Problémy s pamětí aneb Vrtochy pedantického staříka nebo výzva Střezme se pamětníků, do níž jsem zahrnul i vlastní osobu.

Právě z tohoto úhlu pohledu jsem se rozhodl podívat na aféru s údajným citátem Ferdinanda Peroutky „Hitler byl gentleman.“ Vyprovokoval mě k tomu rozhovor Miloše Zemana poskytnutý deníku Blesk, v němž prezident trvá na tom, že citát četl, má ho uchovaný ve své fotografické paměti, a zcela přesně si uvědomuje, že to bylo na levé straně dole.

Strávil jsem dva dny prohlížením archivu časopisu Přítomnost v pošetilé snaze vypátrat něco, co ještě vypátráno nebylo. Stručně řečeno, nenašel jsem nic, co už nebylo zjištěno, řečeno, publikováno - například v pořadu Newsroom ČT24 z 8. února nebo ve výborné třídílné rešerši na serveru abchistory.cz (1. část, 2. část, 3. část).

Nicméně při prohlížení stránek Přítomnosti mne zaujalo, že titulek „Hitler po lidské stránce“ uvádějící materiál, jehož autorem byl britský sympatizant fašismu George Ward Price, a který Přítomnost publikovala 20. července 1938, jsem našel vlevo na stránce, a že věta „Herr Hitler je sčetlý muž“ se nachází na dolním okraji stránky. Podle mého názoru pravděpodobně tady může být počátek a původ paměťového zkratu prezidenta, který on sám stále není ochoten veřejně přiznat, přestože pravděpodobnost nálezu citovaného Peroutkova výroku o gentlemanu Hitlerovi se každým dnem stále více blíží nule.

Zda za to může jeho fyzický stav (viz názor neurologa Martina Jana Stránského), nebo jeho tvrdohlavost vycházející z politické zkušenosti spojené s nadějí, že se na věc po čase zapomene, nejsem schopen posoudit.

x x x

Před několika dny server Novinky.cz přišel se zprávou Peroutkovým gentlemanem byl německý velvyslanec, ne Hitler. (Jen tak na okraj: autor Novinek.cz Jaroslav Soukup ji „vylovil“ z facebookového profilu ÚČL AV jako velkou novinku tři měsíce poté, co na něj upozornil již výše zmiňovaný únorový pořad Newsroom ČT24.) Zpráva cituje spisovatele Jana Drdu z roku 1958, který v textu Literárních novin „Dupli si na propadlišti“ kromě jiného popsal, jak se Peroutka setkával s německým velvyslancem, což následně Drda komentuje slovy: „„Eisenlohr byl gentleman, který to dobře myslel, ale nic nemohl zmoci,“ prohlásil Ferdinand Peroutka po Mnichově, když mu byly tyto schůzky z roku 1937 a 1938 některými jeho přáteli vytýkány.“

Že se Peroutka s německým velvyslancem Eisenlohrem setkával, nebylo žádným tajemstvím ani v roce 1938, ani později, po válce. K tomu několik svědectví z knih Pavla Kosatíka:

„Z národnostního hlediska byl (Peroutka) "typickým" občanem své země: po otci Čech a po matce Němec; doma se v dětství mluvilo německy, takže když Peroutka v deseti letech přišel na gymnázium, vládl stejně dobře oběma jazyky. (…)
Zkouškou z praktické politiky se pro Peroutku stala série setkání s německým vyslanec Eisenlohrem, která se uskutečnila na jaře 1938. Peroutka se jich zúčastnil spolu s Karlem Čapkem (...); česká strana měla za to, že Eisenlohr prostřednictvím spisovatelů, o nichž je známo, že mají blízko k prezidentu republiky, chce tlumočit myšlenky, které by jinak mohly být pokládány za zasahování do vnitřní politiky československého státu. Schůzky se uskutečnily v březnu až květnu a ustaly v souvislosti s mobilizací v ČSR; Čapek se jich zúčastnil jednou nebo dvakrát, Peroutka čtyřikrát; o každém rozhovoru předali prezidentu Benešovi i ministru zahraniční Kroftovi ústní a písemný referát.“
(Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka. Pozdější život (1938-1978), Praha, Paseka 2000, str. 11-12).

Ernst Eisenlohr (Jan Drda o něm píše jako o Hansi Eisenlohrovi – další důkaz nespolehlivosti paměti) byl kariérní diplomat, žádný zapálený nacista. Pavel Kosatík o něm napsal:

"Eisenlohr nebyl žádný esesák, patřil, dalo-li se takto říci, k "slušnějším představitelům" Hitlerova režimu. Ironií osudu ve stejné době, kdy Peroutku s Čapkem lekal vizemi okupované ČSR, Hitler v Berlíně kromě ostatních způsobů zahájení války rozehrával i hypotézu, že všechno začne vyslancovým obětováním , zavražděním "jako v Sarajevu"."
(Kosatík, Pavel: Ferdinand Peroutka. Život v novinách (1895-1938), Praha, Paseka 2003, str. 281)

Je zcela možné a pravděpodobné, že výrok o Eisenlohrovi jako gentlemanovi Peroutka pronesl, přestože jediným svědectvím je článek Jana Drdy. Nebylo to poprvé, kdy byla Peroutkova slova vytržena z kontextu a vláčena bahnem demagogických pomluv. Ať už šlo o F. J. Kolára v roce 1947 nebo o Jana Drdu v roce 1958 nebo o Jiřího Ovčáčka v roce 2015.

Dva dny, které jsem věnoval listování v archivních výtiscích Přítomnosti, nepokládám za ztracené. Naopak: mnohé věci jsem se dozvěděl, mnohé věci jsem si utřídil, zařadil do souvislostí. Zjevením byly pro mne reportáže Mileny Jesenské, ze kterých na mne dýchal duch té tragické doby ještě více a plastičtěji než z Peroutkových komentářů.

Také pronikavěji než dřív jsem si uvědomil absurditu obvinění, která pronesl Miloš Zeman v projevu při zahájení mezinárodního fóra „Let My People Live!“ letos 27. ledna. Mám na mysli obvinění z fascinace intelektuálů totalitními ideologiemi, zde konkrétně „zrůdným učením“ nacismu ve 30. letech. Myslím, že svůj vztah k nacismu Peroutka jednoznačně, jasně a nekompromisně deklaroval v komentáři z 30. března 1938 „Naše německá otázka“, který končí slovy: „Němcům – všechnu spravedlnost. Německému fašismu – žádnou příležitost."

x x x

Nahlédl jsem také do digitalizovaného archivu Ústavu pro Českou literaturu AV ČR a přečetl si zmíněný článek Jana Drdy „Dupli si na propadlišti.“ Zjistil jsem, že měl tři části vycházející v Literárních novinách v únoru a březnu 1958 na pokračování (Zde je první část, pokračování a dokončení).

Jan Drda si zde vyřizuje politické účty se zahraniční emigrací. Nejen s Ferdinandem Peroutkou, ale také s národně socialistickým politikem Jaroslavem Stránským, dědečkem Martina Jana Stránského. Spor s Ferdinandem Peroutkou má tady i svoji osobní rovinu, když si uvědomíme, že to byl Jan Drda, který v době po 15. březnu 1939, kdy už v Přítomnosti nebyl prostor pro politickou žurnalistiku, sem dodával fejetonové obrázky a morality, a že to byl Jan Drda, který - jak na to sám v Literárních novinách vzpomíná - 24. února 1948 přišel „pověřen vedením Národní fronty“ převzít Peroutkovy „Lidovky,“ které po válce vycházely s názvem Svobodné noviny.

Podle mého názoru si těchto souvislostí byl Jan Drda vědom, což naznačuje pasáž ve třetí části jeho pamfletu, v němž se snaží svůj negativní postoj k Peroutkovi vysvětlit a možná také sám před sebou obhájit:
„Včera večer si mne zavolal pán bez udání jména a řekl mi do telefonu tuto větu: "Není důstojné českého spisovatele kopati do mrtvoly..."
"Co tím míníte?" zeptal jsem se mírně překvapen.
"Však vy dobře víte... Peroutku!" odpověděl a zavěsil. (...) Pozoruhodný je na tom ten fakt, že on sám považuje Peroutku za mrtvolu. Nesouhlasím tak docela. Politicky je ovšem Peroutka mrtvola. Ale jako zrádce národa je Peroutka živý a aktivní, a jak v roce 1939 dodával ideologickou nadstavbu zločinům okupantů, činí to dneska stejně ve službách jejich dědiců a následovníků.

Zde by mohl můj blog končit. Ale začal jsem přemýšlet, proč Jan Drda ještě v roce 1958 cítil potřebu vstoupit na pole politické debaty, když se v těchto letech - na rozdíl od roku 1948 - angažoval převážně v kulturní oblasti, a jazyk jeho veřejných a parlamentních vystoupení po roce 1954 již opustil dogmatický stalinistický slovník počátku padesátých let.

Pak jsem si uvědomil datum vydání tohoto pamfletu v Literárních novinách. Psal se únor 1958 a KSČ slavila desáté výročí únorového převratu. To samozřejmě vyvolává další otázky: Napsal Jan Drda seriál "Dupli si na propadlišti" z vlastní vůle? Nebo to dostal z vyšších míst jako stranický úkol? Jakou roli zde hrála zostřující se vnitropolitická situace, zvýšené napětí a ostražitost uvnitř vládnoucích kruhů, ke kterému došlo po maďarském povstání roku 1956, a které vyústilo v "třídně politické prověrky" a následné čistky ve státním a hospodářském aparátu roku 1958? Cítil Jan Drda potřebu v této situaci prokázat svoji politickou spolehlivost a naprostý rozchod s prostředím Lidových novin, ve kterých v letech 1937-1942 pracoval? Třeba proto, že "Drda, který jako spisovatel a novinář vyrůstal z čapkovské tradice v okruhu redakce Lidových novin, byl v téže době skupinou ultralevých z Kulturního kádru zahrnován mezi měšťácké spisovatele, od kterých je třeba se distancovat." (Kusák, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945-1956, Praha Torst 1998, str. 284)

Možná, že jsou tyto otázky zbytečné, protože odpověď může být jednoduchá: Jan Drda to myslel upřímně, stejně jako s dobrými úmysly a upřímně přistupoval ke své kariéře poslance Národního shromáždění a k funkcionaření ve spisovatelských institucích, neboť to byl rys jeho povahy, který se projevil i po srpnu 1968, kdy upřímně a bezelstně odsoudil sovětskou okupaci a vyzval v Rudém právu 27. srpna "Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody," což nikdy neodvolal

Možná ty otázky jsou zbytečné, ale přesto bychom si je měli klást dřív, než budeme vynášet nekompromisní ortely. Možná, že bychom občas měli vzít v potaz dobu a okolnosti, za kterých byly některé skutky vykonány a některé věty vyřčeny. Ne proto, abychom je omluvili, ale abychom je pochopili, a jestliže se ukázaly být omylnými, nehodnými či škodlivými, pak naše chápající poznání může být tou nejlepší cestou, jak se podobných postojů a činů v budoucnosti vyvarovat.

x x x

Artur London, oběť politických procesů 50. let, po svém propuštění a odchodu do Francie sepsal knihu Doznání (L´Aveu). Na straně 130 českého vydání z roku 1990 London píše: „Jeden z ruzyňských vedoucích, který je důvěrníkem takzvaných poradců, mi jednou řekne doslova: "Musíme se dívat na věci a minulé činy ve světle dnešních událostí, a ne je zařazovat do tehdejších situací. To bychom nemohli dělat žádný proces, a strana proces potřebuje.“

Nejen debaty kolem Ferdinanda Peroutky, ale i hádání o tom, zda Rudá armáda naši zemi osvobodila nebo dobyla, nebo sílící přesvědčení veřejnosti, že bylo možné - a snadné - v srpnu 1968 nepodepsat moskevské protokoly nebo po listopadu 89 zakázat KSČ, to vše mne utvrzuje v názoru, že je mezi námi stále mnoho lidí, kteří nejsou ochotni nebo schopni nahlížet na věci jinak, než z dnešního pohledu. Jestliže však tento jejich pohled postrádá znalostní zázemí a tím i historickou perpektivu, pak není divu, že se tak snadno stávají snadnou obětí manipulátorů a politických demagogů, kteří nějaký ten proces budou v každé době pro prosazení svých zájmů a cílů vždy potřebovat.