Německo a my – úvod k seriálu

07. 06. 2018 | 15:49
Přečteno 1497 krát
Nedávno jsem se zúčastnil jako náhodný host setkání renomovaných historiků, na němž byla představena nová publikace zkoumající interpretaci dějin českého národa. V následné debatě zazněl nářek nad tím, jak výsledky bádání historiků, které po roce 1989 již nejsou omezovány svěrací kazajkou totalitní státní ideologie, se nedostávají k širší veřejnosti, takže tato veřejnost svoji minulost a vlastně i historickou současnost stále vnímá prostřednictví stereotypů a mýtů účelově produkovaných v minulosti a dnes tak hojně zneužívaných v politických kampaních. Za hlavní viníky byla označena vzdělávací soustava a také média.

Jako novinář a publicista zajímající se nejen o média, ale také o zahraniční politiku, jsem si uprostřed debaty vzdělaných a moudrých profesionálů a při konfrontaci s jejich znalostmi na jedné straně uvědomil svoji nedostatečnost a také opovážlivost, s jakou o některých politických a historických tématech občas publikuji své názory a blogy, aniž by za mnou stála erudice profesionálního badatele.

Na straně druhé jsem si pokoušel představit, jak by specializované a detailní informace těchto badatelů podložené četnými daty a fakty mohly uspět u čtenářské obce odkázané na internetovou publicistiku v podmínkách, kdy ke čtení textu delšího dvou obrazovek tuto čtenářskou obec většinou donutí jen šťavnatý titulek.

A právě tato čtenářská obec tvoří většinu voličstva, které v systému reprezentativní politické demokracie při volbách určuje, jací lidé budou rozhodovat o věcech veřejných, jak zvolení politici budu ovlivňovat naše životy, jakým směrem se naše společnost a český národ (rozuměj český národ politický, nikoli etnický) vydá.

Již delší dobu ve mně hlodalo pokušení využít blog na serveru Aktuálně.cz a vydat se na tenký led politické publicistiky, která by srozumitelnou, byť možná z hlediska profesionálních historiků a politologů nedokonalou formou pomohla vyplnit informační proluky v pohledu na našeho největšího a nejbližšího souseda Německo. Nyní jsem se rozhodl tento nápad zrealizovat. Po nějakou dobu – týden co týden – budu umisťovat na svůj blog texty, jejichž obsah by měl připomenout některá fakta z moderní historie Německa.

Proč právě Německo? Protože vztahy s naším sousedem byly v historii a budou i v budoucnosti těmi, které dominantním způsobem ovlivní nejen naši ekonomiku napojenou v rámci volného obchodu na hospodářsky silného partnera, ale budou působit také na naše kulturní a politické soužití, které v současné době ztratilo svůj výhradně bipolární charakter, neboť naše dotýkání a potýkání se dnes odehrává nejen mezi dvěma izolovanými partnery, ale také v prostředí evropské integrace institucionálně vymezené naším společným členstvím v Evropské unii.

O svůj názor a zkušenosti s fenoménem Německo bych se rád podělil také z toho důvodu, že v době, kdy velká část veřejnosti se vymezuje kriticky vůči Evropské unii, činí tak často s poukazem na dominantní postavení Německa v tomto společenství. Dobrovolné vzdání se části suverenity spojené s členstvím v Evropské unii a se získáním výhod s tím spojených, jako je volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, se někdy chápe jako podvolení se Německu, tomu Německu, které údajně znovu usiluje o ovládnutí Evropy, včetně svého českého souseda.

Přičemž kritici členství v EU opomíjejí fakt, že podobně jako Česká republika a ostatní členské státy, také Německo se vzdalo části své suverenity (a dokonce své silné a uznávané měny), kterou vložilo do rukou společných orgánů, v nichž se dají uplatnit i taková pravidla, jež umožňují těm menším blokovat „ty velké“ (Německo, Francie, Itálie, Španělsko) případně přijímat rozhodnutí proti jejich vůli (kvalifikovaná většina v Radě EU). Nehledě na to, že Německo na základě přijatých pravidel jako ekonomicky silnější člen EU musí přesouvat do společného rozpočtu dosti značné finanční prostředky k dalšímu přerozdělení, čímž dotuje celý evropský projekt a jiné státy, řečeno slovy populistických politiků, na úkor daňových poplatníků.

O tom, že německá karta v tažení proti našemu členství v Evropské unii je silnou zbraní, svědčí četné odkazy na protektorátní minulost, při níž vojenská expanze Německa a nacistické zločiny proti státům a národům Evropy doprovázela ideologie budování nové Evropy pod německým vedením, lákající porobené národy, aby se zapojily do tohoto procesu, ovšem za cenu naprostého vzdání se jejich minulosti, tradic, národního a kulturního dědictví.

Srovnávání evropského integračního procesu, do něhož se s perspektivou mírové spolupráce a lepšího hájení společných zájmů po roce 1945 dobrovolně zapojily státy s demokratickým politickým zřízením, a přidávat k němu rovnítko násilných dějin let 1938-1945, v jejichž průběhu se jeden diktátorský stát pokusil zločinně a hrubou silou ovládnout četné evropské národy a státy, je jedním z nejhorších argumentačních faulů, kterých se odpůrci Evropské unie dopouštějí. Je to ještě horší faul, než ten, který tak často srovnává Evropskou Unii s Radou vzájemného hospodářské pomoci RVHP. Takové fauly jsou bohužel úspěšné také proto, že příjemci podobných falešných analogií sice něco vědí o druhé světové válce, a o životě ve východním bloku ovládaném někdejším Sovětským svazem, ale o historii poválečné západní Evropy kromě toho, co se mohli dozvídat ze stránek Rudého práva, příliš nevědí, nemluvě o informačním prázdnu týkajícím se historie evropské integrace obecně a fungování Evropské unie zvlášť.

Stačí si vyslechnout projev Tomio Okamury z 1. května 2018, který přednesl ve francouzské Nice, kde pod hlavičkou Hnutí pro Evropu národů a svobody (MENL) se sešli představitelé evropských protiimigračních a krajně pravicových stran a hnutí:

„Jsme odpůrci centrismu, který dnes představuje bruselské vedení Evropské unie - a jehož hlavním dnešním vizionářem je současný prezident Macron, pan Juncker nebo paní Merkelová. Centristická je celá vládnoucí elita EU. Pokud povedeme paralely s minulostí, všichni víme, že cílem německého nacismu a fašismu bylo unifikovat celou Evropu a vytvořit velkou evropskou říši s jednou ideologií a jedním vůdcem.“

Záludnost takové paralely působící na první signální soustavu českého národa, do níž je zakódována neblahá historická zkušenost Mnichova a protektorátu, spočívá nejen v tom, že srovnává nesrovnatelné, ale také v tom, že předem sází na českou provincionální mentalitu, která se většinově nezajímá o to, co se děje za našimi humny, a tudíž má zkreslenou, ne-li vůbec žádnou představu o životě našich sousedů a o proměnách Německa po roce 1945.

Nežádám od svých spoluobčanů, aby byli odborníky na zahraniční politiku, beru na vědomí nezájem generace mileniálů, pro něž každá historie sahající do minulého století je starou a nezajímavou veteší, chápu, že výuka dějepisu v naší zemi je v krizi, zvláště co se týče předávání historického dědictví posledních padesáti let. Ovšem vadí mi základní neznalosti našich i německých politických dějin, se kterými se setkávám u novinářů mladší generace, a co hůře, také u učitelů, politiků a poslanců našich zastupitelských sborů. A právě jim, generaci lidí středního věku, kteří svými postoji mají šanci působit na veřejné mínění i na celkovou atmosféru v naší společnosti, by měl být určen text, který jsem rozčlenil na deset částí s odpověďmi na deset otázek, na které by možná – kdybych je dal vědomostního testu – mnozí lidé neuměli odpovědět.

Vím, že moje znalosti nemusí být dostatečné a předpokládám, že se ve svých textech budu občas mýlit. Proto uvítám jakékoli korekce a jakoukoli diskusi, která bude věcná a podložená reálnými ověřitelnými fakty. Seriál bude mít tyto části:

1. Kdy byla uzavřena mírová smlouva s Německem?
2. Jak se Německo rozdělilo?
3. Jak se Německo spojilo?
4. Jak se SRN stala propagandistickou zbraní studené války?
5. Jak to bylo s východní politikou západního Německa a s tzv. východními smlouvami?
6. Jak to bylo s tzv. pražskou smlouvou z roku 1973?
7. Jak se vyvíjely česko-německé vztahy po roce 1989?
8. Co obsahuje Česko-německá deklarace?
9. Jak se vyvíjel náš vztah k sudetským Němcům?
10. Jak dál s Německem a EU?

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy