I když dnešní mladá generace má dosti chabé znalosti historie, snad každý ze školáků ví, že ve dvacátém století se odehrály dvě světové války, v nichž Německo sehrálo roli agresora a v obou případech se ocitlo na straně poražených.
Bývá obvyklé, že válčící strany po skončení války uzavřou mírovou smlouvu. Zeptáte-li se lidí, kdy a jak byla po roce 1945 uzavřena mírová smlouva vítězných mocností s Německem (neplést si s podpisem kapitulace), naprostá většina to neví. Odpověď zní: mírová smlouva s Německem nebyla nikdy uzavřena. Jak k tomu došlo?

Po skončení války se v Postupimi sešla konference tří vítězných mocností (17.7.-2.8.1945), navazující na předchozí setkání Velké trojky SSSR, USA a VB v Teheránu (8.11.-1. 12.1943) a Jaltě (4.-11.2. 1945), ke které se váže řada dokumentů, z nichž nejznámější je závěrečná deklarace. Kromě jiného se v ní hovoří o poválečném uspořádání Německa založeném na politice čtyř „DE“: denacifikace, demokratizace, demilitarizace a dekartelizace.

Tuto politiku vůči poraženému Německu měla prosazovat na celém území Německa spojenecká Kontrolní rada složená z vojenských velitelů čtyř okupačních zón, která se ujala výkonné moci koncem srpna 1945. Uzavření mírových smluv s poraženými státy dostala pak za úkol nově zřízena Rada ministrů zahraničních věcí, do níž Velká trojka přibrala čtvrtého člena Francii.

Na své čtvrté konferenci v červenci 1946 se Radě ministrů podařilo připravit texty mírových smluv s Itálií, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Finskem. Tyto mírové smlouvy následně projednala Pařížská mírová konference s účastí dvaceti pěti států; k jejich podpisu došlo v únoru 1947. Na mírové smlouvy s Německem, Rakouskem a Japonskem se už nedostalo.

Vznikl tak problém hranic poraženého Německa, neboť podle Postupimské konference „konečné určení západních hranic Polska má být odloženo do mírového uspořádání.“ Mírové uspořádání s Německem se však každým měsícem vzdalovalo do nedohledna kvůli začínající studené válce a kvůli sporům mezi západními spojenci a Sovětským svazem o tom, jak by mělo budoucí Německo vypadat.

Další dvě konference Rady ministrů zahraničních věcí se konaly v New Yorku (listopad 1946) a v Moskvě (březen 1947). Ještě v prosinci 1947 na sedmé konferenci Rady v Londýně se jednalo o mírové smlouvě s Německem, ale to již byla labutí píseň poválečné spolupráce někdejších spojenců v koalici proti nacistickému Německu. Konference se odložila na neurčito, protože v běhu byly již četné další události. V březnu 1947 vyhlásil americký prezident Truman doktrínu „zadržování komunismu“ v souvislosti se západní intervencí do občanské války v Řecku. V létě 1947 se v Paříži konala konference projednávající tzv. Marshallův plán, na níž byly pozvány i státy východní Evropy spolu se SSSR, který však účast na plánu poválečné obnovy Evropy odmítl a svým spojencům ji zakázal.

Německo se stalo kolbištěm studené války, na němž se střetávaly protikladné postoje k budoucímu politickému a hospodářskému vývoji země. Spojenecká kontrolní rada sice stále vydávala svoje prohlášení, zákony a nařízení pro celé Německo, ale v jednotlivých zónách se tato nařízení prováděla rozdílně podle toho, jak rozhodlo velení okupačních zón. Ukazovalo se, že zásady organizace politického a hospodářského života tak, jak je realizoval SSSR ve své okupační zóně, jsou neslučitelné se zásadami aplikovanými v západních zónách, které se postupně hospodářsky spojily do britsko-americké bizónie (1947) a pozdější trizónie (1948).

Ve dnech roku 1948, kdy v Československu vrcholil únorový převrat, se v Londýně sešla další ministerská konference, tentokráte však omezená jen na tři západní velmoci a doplněná třemi státy Beneluxu, která – už bez Sovětského svazu – jednala o Německu a budoucnosti jeho západních okupačních zón. Rozhodla, že západní části Německa včlení do Marshallova plánu, a kromě jiného definitivně potvrdila to, co už řadu měsíců bylo běžnou praxí, tj. že SSSR přestal dostávat část reparací ze západních okupačních zón, jak mu to slíbila Postupimská konference. Následoval dramatický odchod maršála Sokolovského ze Spojenecké kontrolní rady, čímž 20. března 1948 na dlouhou dobu skončila činnost instituce spravující do té doby Německo jako celek.

Následovala berlínská krize, letecký most a vznik dvou německých států v roce 1949 (bude popsáno ve zvláštní kapitole), s jehož existencí se postupně svět smiřoval, přestože stále platily závěry Postupimské konference o tom, že s Německem, s nímž má být „nakládáno jako s jednotným hospodářským celkem“ je třeba v rámci „mírového urovnání“ uzavřít mírovou smlouvu. Otázka poválečných hranic tedy i nadále zůstala otevřená.

Západní Německo, kterému se u nás smělo říkal Německá spolková republika, ale nikoli Spolková republika Německo (Bundesrepublik Deutschland), odmítalo, podporováno západními spojenci, existenci druhého německého státu dlouho uznávat. Tady byl počátek a zdroj naší propagandy padesátých a šedesátých let, pro níž byla SRN revanšistickým státem, který odmítá uznávat výsledky druhé světové války a jehož pravicový tisk, jakož i televizní stanice v předpovědích počasí ukazují mapu, na níž jsou vyznačeny hranice Německa tak, jak existovaly před druhou světovou válkou a před anšlusem Rakouska.

Počátkem padesátých let, v době, kdy studená válka prožívala svoji horkou fázi v Koreji, Sovětský svaz bombardoval své bývalé spojence diplomatickými nótami a návrhy mírové smlouvy s Německem, i když věděl, že budou pro ně nepřijatelné, protože se v nich žádalo, aby se s Německem zacházelo jako s jedním demilitarizovaným a neutrálním státem, zatímco západní mocnosti postupně zapojovaly SRN do svých spojeneckých svazků.

Jeden z posledních seriózních pokusů dohodnout se na mírové smlouvě s Německem proběhl dva roky po Stalinově smrti v červenci 1955 v Ženevě, kde se poprvé od konce druhé světové války sešli vrcholní představitelé vítězných mocností, jmenovitě americký prezident Dwight Eisenhower, britský premiér Anthony Eden, francouzský premiér Edgar Faure a za SSSR tehdejší předseda Rady ministrů Nikolaj A. Bulganin, doprovázený stranickým šéfem Nikitou S. Chruščovem. Při této příležitosti zde opět zasedli k jednání o mírové smlouvě a budoucnosti Německa také ministři zahraničí čtyř velmocí John Foster Dulles, Harold Macmillan, Vjačeslav Molotov a Antoine Pinay. Opět bez výsledku.

Možná také proto, že krátce před tím tzv. pařížské dohody z října 1954 umožnily SRN znovuvyzbrojení v rámci vojenskopolitického paktu Západoevropské unie; podpis smlouvy s USA jí pak otevřel dveře do NATO. Není bez zajímavosti, že SSSR proti přijetí pařížských dohod podnikl rozsáhlou diplomatickou ofenzivu, neboť z jeho pohledu se stal členem NATO stát, který právně neuznává poválečné hranice, což představovalo zvýšené nebezpečí. Součástí této ofenzívy byla také podaná žádost – byť ne zcela vážně míněná – o uzavření stejné smlouvy, která by umožnila SSSR přístup do Atlantické aliance. Žádost, která měla propagandistický charakter, byla samozřejmě odmítnuta. Když se nepodařilo vyzbrojení SRN zabránit, Sovětský svaz inicioval v květnu 1955 vznik Varšavské smlouvy, jejíž součástí byla i Německá demokratická republika.

Bylo jasné, že ve světě rozděleném dvěma soupeřícími jadernými mocnostmi s hranicí střetu procházející Evropou, je uzavření mírové smlouvy s poraženým Německem nemožné. Na rozdíl od separátní mírové smlouvy s Japonskem, kterou Američané uzavřeli bez účasti Sovětského svazu, v případě Německa dával SSSR najevo, že jakýkoli podpis separátní mírové smlouvy se západním Německem bez SSSR by se mohl stát casus belli, tedy důvodem k vojenskému zásahu, k čemuž by SSSR mohl využít článek 53 Charty OSN o „nepřátelském státu.“

Kromě toho „duch Ženevy“ symbolizující uvolnění napětí v mezinárodních vztazích po Stalinově smrti se brzy rozplynul v bouřlivých událostech roku 1956 v Maďarsku, Polsku a v suezské válce na Blízkém Východě. Svět si zvykal na to, že na území Německa existují dva německé státy. Poslední zbytek někdejšího jednotného Německa, společná německá olympijská výprava sportovců z obou částí země vystoupila ještě na Olympijských hrách v Římě v roce 1960, ale od té doby SRN a NDR vystupovaly na sportovní aréně samostatně.

Svět si zvykl také na to, že hranice Evropy se válkou změnily, že jsou neměnné, i když jim chybí mezinárodně právní uznání. Byl to Sovětský svaz, který měl zájem na tom, aby evropské poválečné reality se stvrdily nějakou mezinárodní dohodou. Srpnovou okupací Československa v roce 1968 dal SSSR světu najevo, že nehodlá ze svých pozic v Evropě ustupovat a je připraven je hájit vojenskou silou.

Toto poselství pochopili i na druhé straně železné opony a možná také proto přistoupili na sovětskou nabídku politiky détente, uvolňování napětí. Projevilo se to jak nástupem tzv. nové východní politiky, se kterou přišla německá sociálně-liberální koalice Brandtovy vlády po roce 1969 (blíže zvláštní kapitola), tak vstřícným postojem Západu k sovětskému návrhu na uspořádání Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci, která vyvrcholila v Helsinkách 1975 přijetím Závěrečného aktu. Tento dokument podepsali zástupci 35ti evropských států včetně USA, SSSR a Turecka.

Třetí z deseti bodů závěrečného prohlášení z Helsinek se věnoval otázce poválečných hranic v Evropě: „Zúčastněné státy považují vzájemně veškeré své hranice, jakož i hranice všech států v Evropě za neporušitelné, a nebudou proto nyní ani v budoucnu tyto hranice napadat.“ Kromě toho čtvrtý bod zavázal signatáře, že „budou respektovat územní celistvost každého ze zúčastněných států“, tedy i státu Německá demokratická republika, který se konference zúčastnil.

Helsinský dokument tak právně vyřešil otázku uznání poválečných hranic, přičemž se zde mluvilo o neporušitelnosti hranic, tedy nikoli o nezměnitelnosti hranic, což nevylučuje situaci, v níž se na základě vzájemné dohody hranice mohou mírovou cestou měnit

Za to, že v Helsinkách dosáhl uznání statu quo v Evropě, ovšem musel Sovětský svaz učinit některé ústupky v otázce lidských práv široce definovaných v sedmém článku Závěrečného aktu. Jak vypadalo přihlášení se k „respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,“ o tom se o dva roky později mohli přesvědčit signatáři Charty 77 v Československu.

Evropa tak i nadále žila bez mírové smlouvy s Německem. Otázku hranic vyřešily tzv. východní smlouvy, které předcházely helsinské konferenci, jakož i Závěrečný akt z Helsinek. Další náležitosti obvyklých mírových smluv, například ve věci válečných náhrad a reparací, se vyřešily samospádem událostí v průběhu poválečného vývoje, v podstatě tak, že pokud nebyly řešeny bilaterálně, tak postupem času upadly v zapomnění. Zdálo se, že mírová smlouva již nebude nutná.

Situace se však pronikavě změnila po pádu berlínské zdi v listopadu 1989 a po březnových svobodných volbách roku 1990 v NDR, v nichž se občané a jejich vláda vytvořená po volbách vyslovili pro připojení se západním Německem. Spojením dvou států mělo vzniknout Německo jako celek, u něhož již nebyly pochyby, který z nich je právním nástupcem předválečného Německého státu, někdejší "třetí říše". Bylo třeba na tuto změnu reagovat.

Také proto v září 1990 dva německé státy a čtyři vítězné mocnosti podepsaly smlouvu známou pod označením 2+4, s oficiálním názvem „Smlouva o konečném urovnání ve vztahu k Německu“ (Vertrag über die abschließende Regelung in Bezug auf Deutschland).

Zástupci čtyř vítězných mocností SSSR, USA, Velká Británie a Francie se ve smlouvě vzdávají práv a povinností ve vztahu k Německu a Berlínu. Nové sjednocené Německo se zde zavazuje k řadě povinností, mezi nimiž je přihlášení se k současným hranicím v Evropě, a to hned v prvním článku smlouvy. Doslova „vnější hranice Německa jsou a budou v den vstupu smlouvy v platnost konečné... Sjednocené Německo nemá a ani v budoucnu nebude mít v žádném případě územní nároky vůči jiným státům.“ Kromě toho se Německo přihlásilo ke smlouvám o nešíření jaderných, chemických a biologických zbraní a zavázala o se k limitu konvenčních ozbrojených sil v počtu 345 tisíc mužů. Za zmínku rovněž stojí druhý odstavec článku jedna, v níž se SRN zavázala k uzavření dvoustranné smlouvy o hranicích s Polskem, k čemuž došlo 14. listopadu téhož roku.

K ratifikaci smlouvy 2+4 došlo v březnu 1991, ale už v říjnu roku 1990 se dva německé státy spojily v jeden. Tím se definitivně uzavřela kapitola závěru druhé světové války, otevřená a nedopsaná Postupimskou konferencí. Smlouva 2+4 sice není mírovou smlouvou, ale právní experti ji považují za plnohodnotnou náhradu tohoto dokumentu.