Vztahy mezi oběma německými státy a Československem se bezprostředně po listopadu 1989 staly žhavým diskusním tématem, především kvůli postojům nově zvoleného československého prezidenta Václava Havla. Ten svou první zahraniční cestu v nové funkci směroval do obou německých států, když 2. ledna v jednom dni navštívil Berlín a Mnichov.

Bylo to deset dnů poté, co se sešli ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher a den před Štědrým den symbolicky přestříhávali drátěný plot mezi SRN a Československem. Od toho data se také odvíjí debata o historii a interpretaci poválečného vysídlení německého obyvatelstva, kterou odstartoval právě Václav Havel. Veřejnost sice neznala Havlovu korespondenci s německým prezidentem von Weizsäckerem, v níž Havel po udělení Mírové ceny německých knihkupců napsal: „Já osobně – právě tak jako mnoho mých přátel – odsuzuji vyhnání Němců po válce. Vždycky se mi to zdálo jako nanejvýš nemorální čin, který uškodil nejen Němcům, ale snad ještě ve větší míře Čechům.“ Nicméně von Weizsäcker tento citát s Havlovým svolením zveřejnil ve svém vánočním projevu 1989.

Ještě před prezidentskou volbou Václav Havel, stále ještě jako soukromá osoba, v televizním rozhovoru s Martou Skarlandtovou 23. prosince na jeden z diváckých dotazů odpověděl: „Já si myslím, že hranice Československa by se neměly měnit. Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo. A já myslím, že budeme-li na zlo odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodlužovat. A to je ovšem, znovu opakuji, můj privátní názor. K čemu se dopracují zákonodárné sbory, vláda, odborné komise, veřejnost, je druhá věc.“

Havlova omluva byla na světě, byť šlo o vyjádření soukromé osoby, které ještě nemělo posvěcení vládní či státní funkce. Nemám povědomost o tom, že by výzvu k omluvě, jak ji vyjádřil v televizním rozhovoru, opakoval co by úřadující prezident. Svůj názor zřejmě ponechal na zvážení „zákonodárným sborům, vládě, odborným komisím.“ Nicméně jeho přesvědčení, že je třeba narovnat československo-německé vztahy, se odrazilo i v linii, kterou nastoupila československá zahraniční politika.

V počátečních měsících účinkování v prezidentském úřadu se Havel snažil podtrhovat historické změny veřejnými gesty, o nichž předpokládal, že mohou mít dějinotvornou úlohu. Tak tomu bylo při projevu z balkonu Kinského paláce na Staroměstském náměstí 25. února 1990 po návratu z USA, když oznámil, že tzv. Vítězný Únor „byl puč a žádné slavné vítězství reakce nad pracujícím lidem.“

O něco podobného se pokusil 15. března 1990, když v den výročí německé okupace z roku 1939 pozval na Hrad západoněmeckého prezidenta Richarda von Weizsäckera, jehož v projevu uvítal kromě jiného slovy: „Před jedenapadesáti lety sem nepozván vtrhl nepřítel. Dnes tu je na naše pozvání přítel.“ O omluvách se tady nemluvilo, jen o nepřípustnosti kolektivní viny. Na jedné straně Václav Havel: „přijmout ideu kolektivní viny a kolektivní odpovědnosti znamená vědomě či bezděky oslabovat vinu a odpovědnost individuální.“ Na straně druhé Richard von Weizsäcker: „Záleží na lidech. Vina stejně jako nevina nikdy není kolektivní, ale osobní. Ale společně neseme odpovědnost za to, co jsme z minulosti do současnosti zdědili.“

Vzdáleně se k česko-německých vztahům Václav Havel vyjádřil například v zahajovacím projevu Salcburských hudebních slavností 26. července 1990: „Tak či onak jsme se tu provinili mnozí. Nemůže nám však být odpuštěno a nemůže být v našich duších mír, pokud se ke svému provinění aspoň nedoznáme.“

Ovšem realizace nové zahraniční politiky byla předmětem aktivit vlády a federálního ministerstva zahraničí. Nového ministra Jiřího Dienstbiera a jeho nejbližší kolegy (Jaroslav Šedivý, Luboš Dobrovský) však začátkem roku 1990 zaměstnávala především otázka co nejrychlejšího odchodu sovětských vojsk z Československa a budoucnost Varšavské smlouvy. Podle mého názoru v prvních měsících po listopadu 1989 stály československo-německé vztahy (kromě debat o Havlově omluvě a Sudetoněmeckém landsmanšaftu – viz zvláštní kapitolu) poněkud stranou zájmu zahraniční politiky a na pořad dne se vrátily až po sjednocení Německa.

Výsledkem diplomatických jednání byla nová smlouva „o dobrém sousedství a přátelské spolupráci“ mezi již sjednoceným Německem a ještě nerozděleným Československem, parafovaná na podzim 1991 a podepsaná 27. února 1992.

Týden po podpisu smlouvy 5. března deník Rudé právo zveřejnil obsáhlý redakční materiál s názvem „Jak se rodila smlouva,“ který tvrdě zkritizoval přípravu a výsledek jednání se SRN. Zrekapituloval některé výhrady, jež se už od podzimu začaly objevovat na politické scéně a v médiích. Je vysoce pravděpodobné, že deník Rudé právo a také politická opozice získávaly kritické argumenty od expertů a profesionálních diplomatů, které nový režim odstavil na vedlejší kolej.

Novému vedení ministerstva zahraničí se vyčítalo, že Československo nevyužilo bouřlivé a nepřehledné situace probíhajících změn v sousedním Německu, a že se – podobně jako Polsko – nezúčastnilo jednání o smlouvě 2+4 (viz předchozí kapitoly). Argumentům, kterými později Jiří Dienstbier a jeho náměstek Jaroslav Šedivý neúčast na jednání 2+4 vysvětlovali, nelze upřít validitu. Zatímco Poláci chtěli znovu potvrdit platnost svých západních hranic, tedy zopakovat to, co vlastně už bylo ve smlouvě 2+4, a co se promítlo do již dříve uzavřených smluv, náš požadavek na potvrzení neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku, který by šel nad rámec kompromisu z roku 1973, měl jen malou šanci na prosazení; čtyřem mocnostem, které vzhledem k bouřlivému a živelnému vývoji událostí měly zájem na tom, aby vzniklá situace byla co nejrychleji vyřešena, by československý požadavek jen zkomplikoval jejich situaci a nebylo vůbec jasné, zda by získal jejich podporu. Nehledě na to, že jeden ze čtyřky – Velká Británie – náš „mnichovský“ požadavek již dříve odmítl.

Kromě výtky, že se nedosáhlo pokroku v otázkách spojených s Mnichovskou dohodou a s odškodněním válečných obětí, se kritika zaměřila na dvě citlivá místa v textu nové československo-německé smlouvy. Ta se z dosud platných šesti stručných článků rozrostla v roce 1992 na třicet pět článků podrobně mapujících jednotlivé okruhy spolupráce; od podpory míru a bezpečnosti přes hospodářství, vědu, kulturu, vzdělání až po péči o hroby na cizích územích.

Tím prvním citlivým místem byla preambule smlouvy, která na jedné straně potvrzuje platnost smlouvy z roku 1973, tedy včetně dosaženého kompromisu ve věci nulity Mnichovské dohody, na straně druhé se tu však nově objevuje slovo vyhnání. Konkrétně ve formulaci: „vědomy si četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnohým nevinným lidem.“

Tím se prolomilo tabu, které v Československu od konce války platilo, podle něhož odchod německého obyvatelstva z Československa, ať už živelný a násilný nebo později spořádaně organizovaný, se vždy označoval jako „odsun“, možná „vysídlení“ nebo „transfer“, ale nikdy ne jako „útěk“ a „vyhnání“, jak ho běžně pojmenovává německá historiografie a politika. Věta v preambuli smlouvy výslovně neříkala, kdo koho vyhnal; v jistém smyslu by se „vyhnání“ mohlo použít také na exodus českého obyvatelstva po záboru Sudet v roce 1938, nicméně už samotný výskyt slova vyhnání, v Německu používaného pro odsun tří milionů Němců z Československa po roce 1945, vyvolal u části obyvatel a některých politiků pobouření.

Druhou kritickou výtkou, o níž se hodně diskutovalo, byla expertní námitka proti článku 3 smlouvy, jenž v české verzi zní: „Smluvní strany potvrzuji mezi nimi existující státní hranice“ a německá verze má tuto podobu: „Die Vertragsparteien bestätigen die zwischen ihnen bestehende Grenze.“ Už na podzim 1991, po parafování smlouvy, Rudé právo rozvířilo debatu o tom, že německá verze měla použít namísto „bestehende Grenze“ přesnější výraz „bestehende Staatsgrenze,“ tedy nikoli „existující hranice“, ale „existující státní hranice.“

Experti poukazovali na to, že v roce 1973 Spolkový ústavní soud vyjadřující se k žalobě bavorské vlády na neústavnost smlouvy mezi SRN a NDR z roku 1972, rozhodl, že výraz „bestehende Grenze“ ve smlouvě o základech vztahů mezi SRN a NDR je možné chápat jako hranice „podobné těm, které jsou mezi spolkovými zeměmi SRN“. Českému čtenáři Rudého práva se tak naznačovalo, že československo-německá hranice ve smlouvě nemá povahu státních hranic, ale že se rovná hranicím mezi jednotlivými spolkovými zeměmi – Landesgrenze.

Český mýtus o hranicích, které podle vzájemné smlouvy nejsou státními hranicemi, ale hranicemi zemskými, mýtus přikrmovaný svědectvími o nápisech v Bavorsku, byl na světě a bohužel přežívá do dnešních dnů. Přitom právnická klička rozsudku německého ústavního soudu, vymyšlená pro záchranu ústavnosti procesu uzavírání východních smluv v 70. letech, vycházela z podrobného a víceznačného výkladu pojmu „Grenze“, podle něhož tento výraz má rozmanitý právní význam, mohou to být správní hranice, demarkační hranice, hranice sfér vlivu, hranice platnosti použití ústavy, hranice Německé říše z 31. prosince 1937, státoprávní hranice, které vymezují společný stát, jakož i hranice uvnitř státu. Že střechový výraz „Grenze“ zahrnuje také označování státních hranic, se při citacích uvedeného rozsudku v Rudém právu a také v parlamentních diskusích zapomnělo uvádět (viz přesné znění citace pod čarou.)

Důkaz o tom, že problém „Grenze“ „Staatsgrenze“ byl víceméně uměle vytvořený, dokládají jednak jiné mezinárodní smlouvy uzavírané Německem, v nichž výraz „Grenze“ se běžně používá pro označení státních hranic; je tomu tak nejen v textu tzv. východních smluv ze 70. let, ale i v německo-polské smlouvě o hranicích Odra/Nisa z roku 1990. Kromě toho nová Česká republika později se SRN uzavřela řadu smluv počínaje dohodami o hraničních přechodech a režimu na státních hranicích, včetně smlouvy o společných státních hranicích z roku 1997, v níž se výraz státní hranice objevuje v obou verzích, tedy i v německé verzi jako „Staatsgrenze.“

Daniel Kaiser v knize Prezident, Václav Havel 1990-2003 věnoval jednu kapitolu česko-německým vztahům s výmluvným názvem: „Německo: Lekce z reálpolitiky“ . O smlouvě z roku 1992 se zde píše: „Československo-německá smlouva o přátelství skončila remízou: neobsahovala ani tlustou majetkoprávní čáru, ani odškodnění obětí nacismu, ani žádný konkrétní vstřícný krok vůči odsunutým českým Němcům.“ Kapitola popisuje kromě jiného zklamání prezidenta z vývoje vzájemných vztahů, při němž vstřícné kroky české strany ne vždy byly honorovány podobným způsobem z Německa.

Českou veřejnou debatu v první polovině 90. let ovládala otázka přehodnocování historie ve vztahu k poválečným událostem. Kdysi tabuizovaná témata prožívala konjunkturu. Otevírání temných stránek poválečného odsunu na jedné straně přitahovalo zájem médií, na straně druhé je česká veřejnost přijímala s nelibostí, stejně jako Havlovu omluvu, které se kladlo za vinu, že vedení sudetoněmeckých krajanských spolků se po roce 1989 zaktivizovalo a znovu se přihlásilo se svými požadavky na odškodnění a na právo na domovinu.

Kaiser popisuje, jak se Václav Havel pokoušel přimět kancléře Helmuta Kohla k oživení česko-německých vztahů po stagnaci, k níž došlo po rozdělení Československa a vytvoření českého státu v lednu 1993. Kohl však neměl zájem v dialogu pokračovat, vymlouval se na blížící se volby, před nimiž prý bude obtížné cokoli prosadit. Kohl si zřejmě byl vědom potenciálu Svazu vyhnanců ve voličské základně křesťanských demokratů. Věděl, že už smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci s Československem z roku 1992 byla nelibě přijímána lidmi ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu, což by se při dalším jednání s Českou republikou mohlo opakovat. Když ani po podzimních volbách 1994 se na německé straně nic nepohnulo, přešla česká diplomacie do ofenzívy, při níž Václav Havel měl jako osoba v zahraničí známá a stále ještě respektovaná sehrát významnou úlohu.

Stalo se tak v únoru 1995, když Václav Havel využil vyzvání k účasti na „Proslovech o Německu“ (Reden über Deutschland) organizovaných německým vydavatelstvím Bertelsmann, a připravil si projev, který přednesl 17. února 1995 v pražském Karolinu. Aniž změnil svůj postoj k poválečnému odsunu a dvakrát použil slovo vyhnání, rozhodl se uzavřít ze své strany debatu komplexním stanoviskem, v němž shrnul vše, co si myslí o dějinách a vzájemných vztazích s Německem. Byl to jeden z jeho významných státnických projevů.

Havel v něm rozhodně odmítl názory ozývající se ze sudetoněmeckých kruhů a zpochybňující pozitiva vzniku a existence československého státu před druhou světovou válkou. Promluvil zde o „fatálním selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před demokracií, dialogem a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí.“ Zdůraznil, že „zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu.“ Pokud má česká strana svůj díl odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, „pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní ničivé podobě - do naší země nepřinesli.“

Havel zde také prohlásil, že „naše republika nikdy nebude jednat o revizi jejich výsledků (druhé světové války – mš), o jakémkoli zásahu do kontinuity svého právního řádu, o jakémkoli způsobu opravování historie na úkor současníků.“ Přičemž o těch, kteří byli „od nás kdysi vyhnáni či vystěhováni“ řekl, že jsou kdykoli vítáni „jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni, a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany.“

Byl to jeden z mála projevů, který našel pozitivní ohlas u všech politických stran s výjimkou extrémistů. Pochválil ho i Václav Klaus, zazněl prý v pravý čas (Jan Kalvoda ODA) a prezident prý hovořil tak, jak měl hovořit od počátku (Jaroslav Ortman Levý blok).

Daniel Kaiser v již zmiňované knize Prezident Václav Havel 1990-1993 popsal, jak pět let jednání s Helmutem Kohlem Havlovi „přineslo poznání, že na ostentativním přátelství a osobních sympatiích se dá v mezinárodní politice stavět stejně málo, jako v politice domácí (…) Se svým pojetím politiky jako aplikované mravnosti tu zřetelně pohořel (…) Otevřeně to Havel nikdy nepřiznal, námaha, kterou později na česko-německé narovnání vynaložil, projev z Karolina i jeho privátní poznámky a texty z té doby ho ale „usvědčují“ v tom smyslu, že si svou chybu uvědomil a svědomitě ji odpracovával tak dlouho, až ji odpracoval.“
(Kaiser, Daniel: Prezident, Václav Havel 1990-2003. Nakladatelství Paseka 2014, str. 166).

P.S. V zájmu úplnosti je třeba dodat, že měsíc po Havlově projevu sto pět intelektuálů, novinářů, studentů a dalších veřejně činných občanů z Česka i Německa 28. března 1995 podepsalo společné prohlášení „Smíření 95 mezi Čechy a sudetskými Němci,“ jehož iniciátory byli Bohuslav Doležal a sudetoněmecký historik Rudolf Hilf. Jedno z četných gest bez politického dopadu a většího ohlasu v široké veřejnosti.

P.P.S.
Citace z rozhodnutí německého Ústavního soudu, které pojednává o významu pojmu „hranice“ a které bylo zneužito k rozšíření fámy, že československo-německá smlouva z roku 1992 nedefinuje naše vzájemné hranice jako státní hranice. Urteil des Bundesverfassungsgericht vom 31.07.1973 zum Grundlagenvertrag zwischen der BRD und der DDR

„Es gibt Grenzen verschiedener rechtlicher Qualität: Verwaltungsgrenzen, Demarkationsgrenzen, Grenzen von Interessensphären, eine Grenze des Geltungsbereichs des Grundgesetzes, die Grenzen des Deutschen Reiches nach dem Stand vom 31. Dezember 1937, staatsrechtliche Grenzen und hier wiederum solche, die den Gesamtstaat einschließen, und solche, die innerhalb eines Gesamtstaates Gliedstaaten (z. B. die Länder der Bundesrepublik Deutschland) voneinander trennen. 

seriál Německo a my:
Úvod
Kdy byla uzavřena mírová smlouva s Německem?
Jak se Německo rozdělilo?
Jak se Německo spojilo?
Jak se SRN stala propagandistickou zbraní studené války?
Jak to bylo s východní politikou západního Německa a s tzv. východními smlouvami?
Jak to bylo s tzv. pražskou smlouvou z roku 1973?