Problematika Evropské unie patří mezi významná diskusní témata po celém světě. Důvodů je řada, vždyť běží o ekonomicky, technologicky, sociálně a kulturně významný celek. Jeho úspěchy, ale i potíže ovlivňují prakticky všechny oblasti planety.
Nejvíce samozřejmě formují život příslušných členských zemí, Českou republiku nevyjímaje.

To si však mnozí naši občané neuvědomují, anebo si s Bruselem spojují výhradně negativní pojmy. Či spíše povrchní dojmy. Hovoří například o přeregulovaném molochu, jehož prostřednictvím hodlají Němci docílit toho, co se jim nepovedlo druhou světovou válkou.

V těchto nesmyslech a polopravdách je podporují některé sdělovací prostředky, kterým nejde o seriózní zpravodajství, nýbrž o senzaci. Spousta našich občanů navíc podléhá laciné antievropské agitaci o to snáze, že ji předkládají také někteří vlivní politici. Prý ochránci našich národních zájmů, jimž jde údajně na prvním místě o budoucnost. Ano, o budoucnost - ale zejména vlastní.

Prezident Václav Klaus si v roce 2009 vymínil výjimku z listiny základních práv EU, aby vůbec připojil svůj podpis k národním parlamentem odsouhlasené Lisabonské smlouvě. Tuto výjimku teď projednává Ústavní výbor Evropského parlamentu, jehož stanoviska je zapotřebí dříve, než se k ní vyjádří jednotlivé členské státy. Ty ve stejné době hodlají hlasovat i o začlenění Chorvatska do Unie.

Na konečné stanovisko europoslanců si ještě chvíli počkáme, jelikož poměr příznivců a odpůrců výjimky je prozatím vyrovnaný. Během této „chvíle“ mohu říct, proč si myslím, že prezidentem prosazovaná zvláštnost postrádá vnitřní smysl. Stojí totiž na tvrzení, že je štítem proti majetkovým požadavkům sudetských Němců, vůči útokům na Benešovy dekrety.

Nikdo nepopírá, že občas slýcháme drzé hlasy volající po odškodnění potomků z Československa odsunutých německých obyvatel. Ale s Lisabonskou smlouvou to nemá co dělat. Vždyť povinnost zabavit „německé nepřátelské majetky“ a odečíst je z přiznaných válečných reparací plynula Praze už z Pařížské reparační smlouvy podepsané v prosinci 1945. Zpochybnění této smlouvy by zákonitě znamenalo zpochybněné postavení všech států vítězné protifašistické koalice.

Co víc, samotná Lisabonská smlouva v Článku 345 praví, že „Smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech“. Dokument se tedy výslovně nevztahuje k majetkovému uspořádání v signatářských zemích Evropské unie.

Právní odborníci znají i další argumenty, proč jsou oficiální důvody pro výjimku České republiky „falešné a prázdné“. Já raději poukážu ještě na dvě jiné skutečnosti. Benešovy dekrety se vztahují rovněž k právnímu pořádku Slovenské republiky, přitom Bratislava o žádnou výlučnost v této souvislosti nepožádala. Zřejmě proto, neboť si tamější politici, na rozdíl od některých svých českých kolegů, povšimli, že k pokusu o soudní zpochybnění dekretů od počátku účinnosti Lisabonské smlouvy, což znamená víc než 26 měsíců, nedošlo.

Podtrženo sečteno: celá oficiální potíž je bouří ve sklenici vody, záminkou, neboť členství v Evropské unii, ani její dokumenty nepředstavují riziko zpochybnění zdejšího právního řádu. Nejde o prolomení dekretů, jsou to spíše sociální práva obsažená v chartě práv evropského občana, čeho se Václav Klaus obává. Smlouva sice nezakládá práva nová, ale chrání ta stávající.

Pokud by se jeho výjimka prosadila, bylo by snazší omezit práva občanů, zejména zaměstnanců, a to je to, oč se jedná. To je třeba mít na paměti.