Když lidé nevědí, co se děje a proč, domáhají se vysvětlení u politiků, bankéřů nebo mediálních pracovníků. Tito však také nevědí a pokrytecky prosťáčkům nabízejí vytrvalost, naději, optimismus, víru nebo vizi. Takové „rady a porady“ nikomu nepomohou - neodpovídají na ty dvě základní otázky. Proto jsou ve světě (s výjimkou KLDR, Kuby a ČR?) lidé v ulicích, fyzicky nebo mentálně, demonstrující proti všemu možnému, podle kontextu své existence. Jelikož nevědí, co se děje a proč, pak je úplně jedno, jakou si zvolí záminku.

Když nechápete, co se děje a proč, neptejte se, co máte dělat. Akce bez pochopení je výsadou hlupáků.

Svět je tak odsouzen k „čekání na Godota“, k dalšímu zí-tra, nebo k „příštímu roku“ naděje, víry a optimismu. Je to tristní a nedůstojná poloha; řešení spočívá v Pochopení, co se děje a proč, Přizpůsobení se získanému poznání, a využití nabízených Příležitostí (nekonečné množství) v historické metamorfóze hospodářského, společenského i politického života.

Zmatené emoce optimismu, naděje a víry jsou nespecifické a bezesměrné; nenahrazují akční potenciál pochopení, přizpůsobení a příležitostí. Jestliže nechápeme, nemůžeme jednat cílevědomě, ale jen bezcílně čekat a doufat. Akce zbytečná, plynoucí z nepochopení a nepřizpůsobení, je horší než pasivní vyčkávání. Akce bez pochopení zvyšuje nejistotu a pocit beznaděje.

Spoléhat na politiky, doprošovat se a vyzývat je k akci pomocí „otevřených” dopisů, není slibnou strategií; spíše demonstrací podřízenosti, závislostí a bezradnosti, ze kterých politici tyjí. Autonomie a nezávislost lidí jsou noční můrou stranického politika. Princip „Uděláme si to sami“ je mocným motivem k rekonstrukci našich měst, lokalit i regionů, bez politických stran, podle modelu a zkušeností našich Baťů, v jejich Zlíně.

Je-li v ČR 97% nestraníků, pak lze tvrdohlavé volení straníků přirovnat ke klubu ateistů, vedených farářem.

Skutečný optimismus přichází z informované akce, ne ze slov naděje či víry. Je nutné pochopení a přizpůsobení – jen tak se může projevit optimismus (nebo pesimismus) jedince. Pesimista hledá obtíže v každé příležitosti; optimista hledá příležitosti v každé obtíži.

Co je třeba pochopit?

Zaměstnanostní potenciál v zemědělství, průmyslu, službách a státu je ve vyspělých ekonomikách vyčerpán. Žádný pátý sektor není. Díky kombinaci s automatizací a robotizací ve všech čtyřech sektorech, spolu se samoobsluhou a odstraňováním mezičlánků, bude zaměstnanost i nadále klesat a akcelerovat pod politickým tlakem státu na intervence, zadlužování, podpory a minimální mzdu. „Automatický přijímač vratných lahví“ převládne.

Role státu je převážně zpátečnická a škodlivá. Politické zájmy straníků a byrokratů, skrz idiotskou strategii sankcí (slepé k maximální provázanosti globálních ekonomik), vede k vzájemnému ničení hospodářství, podniků i živností, které politici nevytvořili, k plýtvání penězi, které sami nevydělali. Takhle negativní a rušivá poloha státu je dlouhodobě neudržitelná.

Neprocházíme krizí, ale sektorovou transformací od služeb do státního sektoru. Tato transformace se díky zadlužování státu rychle vyčerpala a další zvyšování státní zaměstnanosti je neúnosné. Nastává metamorfóza, tj. kvalitativní přeměna tradičních způsobů výroby i spotřeby. Rozmach globalizace přechází do posilování regionalizace a relokalizace v ekonomice, vzdělávání i politice.

Metamorfózu si lze představit jako dokončení posloupnosti transformací např. housenky až do přeměny na motýla, tj. dvě rozdílné formy stejného organismu. Ani ekonomický systém není jen stroj, ale společenský organismus spontánních transformací a konečné metamorfózy. Přesun od globalizace k relokalizaci (od housenky k motýlu) je dosud nejnadějnější fází evoluce lidstva a jeho ekonomického úsilí.

Čemu je třeba se přizpůsobit?

Evoluční transformace a metamorfózu nelze zabrzdit politickými intervencemi a fiskálně-monetárními zásahy do chodu hospodářského organismu. Lidská ekonomika prochází evolucí, nedá se „vrátit“, a jen „Evoluční ekonomie“ může nahradit nefunkčnost jejích mechanistických forem. Ekonomika není stroj a keynesiánsko-monetární metafora stroje do 21. století nepatří. Heroické doby „Poručíme větru, dešti“ se nikdy nevrátí.

Je třeba přestat sabotovat progres technologie, znalostí, vzdělanosti a nových podnikatelských modelů, ne plýtvat úsilím a penězi na záchranu starých, dysfunkčních a bezperspektivních podniků, činností a pořádků. Evoluci se musíme přizpůsobit, stát se její organickou součástí a přestat být cizím a rušivým elementem, jako v přírodě biologické. Současná hospodářská a společenská ekologie nesnáší neinformované zásahy politiků, úředníků a byrokratů, kteří s lidskými životy dodnes manipulují jako se stroji.

Přizpůsobení vyžaduje menší nadutost, odmítnutí politické spásotvorby a slibotechny, při vyšší pokoře, angažovanosti a integrace s lokálními a regionálními komunitami. Přizpůsobení vyžaduje větší inteligenci a respekt k přírodě biologické, ekonomické i společenské.

Čeho je třeba využít?

Každá transformace, obzvláště metamorfóza ekonomického, společenského i politického života, přináší plejádu nových příležitostí k podnikání, službě veřejnosti, vzdělávání a osvobození komunity – a jedince. Nové technologie přinášejí nikdy nepoznané možnosti výroby i spotřeby, vzdělávání i podnikání. Stačí být skutečným optimistou a vyhledávat nové příležitosti v současných obtížích – přestat pesimisticky hledat obtíže v každé nové příležitosti.

Nemá smysl vypočítávat všechny nové technologie - jsme teprve na začátku historického rozmachu. Od vertikálních farem a elektromobilů, přes 3D tiskárny, atmosférické satelity a soukromé využití vesmíru, až po internet, mobilní komunikace, dróny a digitalizaci – svět se nám mění pod rukama; všechno bude jinak. Když už nechceme sami být součástí nového světa, neměli bychom brzdit, odrazovat nebo dezinformovat vlastní děti.

Naše děti budou žít a soutěžit v novém světě metamorfózy; musí být připraveny, učit se podnikání, zodpovědnosti a nezávislosti. Nelze je sobecky odsunout do periferií světového rozvoje. Základním cílem vzdělávání je přece výchova lidí, kteří jsou schopní řešit nové problémy a dělat nové věci, ne opakovat a biflovat to, co udělaly generace předchozí. Potřebujeme lidi, kteří jsou kreativní, podnikaví, vynalézaví a objevní. Takoví lidé umějí být kritičtí a jsou schopní ověřovat – ne akceptovat vše, co jim je předhozeno politiky a medii.

Účelem reformy vzdělávání musí být nový obsah, ne jen forma. Učit nadšeně a kompetentně věci nepotřebné je horší než zadat dětem, aby se samy objevily věci potřebné.

Evoluce nikdy nevrátí své dinosaury. Jen my sami, navzdory evoluci a přírodnímu dění, recyklujeme vlastní politické dinosaury tak dlouho, až nás jejich duševní vyšeptalost milosrdně obestře a zapouzdří ve světě již dávno zmizelém.

Co jsou naše zdroje?

Naše země jsou pro nastávající metamorfózu vybaveny odkazy zkušeností tak potentních, že by mohly být inspirací celému světu, exportním artiklem, osvobozeným od politické atrapy „ekonomické diplomacie“. Takových zdrojů máme nadbytek (ignorovaných a v české historii nerozpoznaných); zde postačí jen tři:

1. Comenius

Jan Amos Komenský byl zakladatelem „školy hrou“, vzdělávání pomocí zadání (ne biflováním), autorem slavné Orbis Pictus, předchůdcem dnešního internetu, poskytujícím informace ve třech či více jazycích, i pro předškolní děti. Byl zastáncem přirozeného, spontánního procesu vzdělávání i praxe, dle svého motta: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“. Comenius byl exulant.

Jen málo Čechů ví, že byl v r. 1654 Comenius oficiálně požádán, aby se stal třetím Rektorem Harvardovy univerzity. I když nakonec odmítl, jeho reputace a uznání přesáhly daleko hranice jeho země (a daleko za hranicemi i zůstaly).

„Ten odvážný stařec, Johannes Amos Comenius, jehož sláva a hodnota byly široko rozhlášeny ve více než třech jazycích (každý z nichž je zavázán jeho dílu Janua) skutečně souhlasil, skrze našeho p. Winthropa, během jeho cest v Nizozemí, že přijde do New England a osvítí tuto Kolej i zem přijetím úřadu Presidenta: bohužel, vytrvalé naléhání švédského vyslance jej obrátilo opačným směrem a způsobilo, že tento nesrovnatelný Moravan se nakonec Američanem nestal.“ (Cotton Mather)

Stejně tak Češi nevědí, že prvním Čechem v Americe byl Augustin Herrman, diplomat a kartograf guvernéra Nového Amsterdamu (dnešní New York) Petera Stuyvesanta. Také Herrman byl exulant.

Komenský byl zastáncem vzdělávání pro praxi. Tomu zasvětil svůj život. „Neučíme se věcem potřebným, protože jsme se naučili věcem nepotřebným“, říkal. Překonat tradiční oddělení školy od vlastní praxe v zemědělství, řemeslu i podniku, považoval za své poslání. Komenský, tak jako Baťové i Čapek, byl vážným zastáncem technologie: svému chlebodárci de Geerovi psal vášnivé dopisy o své "Sličné machynce, vynálezu tom, který změní běh světa". Jeho snaha neučit se z vlastních chyb je příkladná.

Vlastními slovy:

„Šťastný je člověk, kterého varuje cizí chyba.“
„Všechno ať samo plyne, ať ve věcech násilnost není.“
Havraní křik "zí - tra, zí - tra" je zaručený pohřeb každého podniku.“
„Moudří vždy považovali za nejbezpečnější cestu k míru zapomenutí utrpěných křivd.“
„Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok.“
„Chudí bez znalosti věci, co jiného jsou než oslíci obtížení břemeny.“
"Kdyby se člověk přiučil každou hodinu byť jen jediné poučce nějaké vědy, jen jedinému pravidlu řemeslné práce, jen jedinému půvabnému příběhu z dějin anebo přísloví (a že to lze zcela bez námahy, je zřejmé), jak veliký, ptám se, z toho vzejde poklad vzdělání?"

2. Bratři Baťové

Tomáš a Jan Baťa byli zakladateli a provozovateli nejslavnější a nejúspěšnější české firmy. Soustava řízení Baťa je dodnes nepřekonaná ve své celistvosti a systémové integraci. Celá existence firmy probíhala v době hluboké celosvětové krize, ale podnik vzkvétal. Tomáš Baťa byl geniální zakladatel, autor podílu na zisku, principu spolupodnikání zaměstnanců (spolupracovníků), pochopení podniku jako živého organismu a zakladatelem podnikové Školy práce. Čtyřikrát za sebou byl Tomáš zvolen starostou města Zlína: stal se tak průkopníkem místní samosprávy a bezpartijní spolupráce s podnikovou i univerzitní sférou.

Jan Baťa byl geniálním pokračovatelem a odvážným inovátorem globálního významu i reputace. Byl autorem koncepce „Průmyslového města“, jako výrazu místní autonomie a soběstačnosti v době počínajícího globalismu. Celou řadu takových měst pak založil v Asii, Brazílii a Kanadě. Zároveň byl strůjcem koncepce „Podnikatelské univerzity“, kde se lidé učí podnikat tím, že podnikají, (ne tím, že si o podnikání čtou). Jeho odkaz je dodnes zkreslen, ignorován a zapomenut. Jan Baťa byl exulant.

Z jejich zkušeností:

„Kdo chce pomoci sobě a jiným, musí opustit dobré, aby mohl vybojovat lepší.“
„Chcete-li vybudovat velký podnik, vybudujte nejdříve sebe.“
„Žádný podnik nevyroste k velikosti, pokud nevynalezne způsob, jak měnit nádeníky v ředitele.“
„Nenapodobovat, být v čele!“
„Jsme vysoce nespolečenští, je nám nepříjemné, když máme mluvit s lidmi vybraně, vědět s kým mluvit, co jim říci, na co se zeptat. Neumíme jazyky.“
„Bylo-li v Evropě dvacet milionů nezaměstnaných, bylo to proto, že scházelo milion vychovaných, vycepovaných, odvážných podnikatelů, kteří by našli způsob, jak tyto lidi zaměstnat.“
„Byla u nás nějaká krize? Byla krize v celém světě a my jsme rostli. Proč? Poroučí u nás bankéř? Ne.“
„Banky jsou spíše upíry, nežli pařeniště podnikání. Lidé, kteří do toho nevidí, jako žurnalisté a podobně, tomu potom říkají „soumrak kapitalismu“. Aspoň v Evropě tomu tak většinou je.“

3. Karel Čapek

Karel Čapek, geniální spisovatel, autor divadelních her, novinář a myslitel, pozorný svědek a účastník demokracie První republiky, přítel a poradce T. G. Masaryka, marně varoval před fatálním nebezpečím politického partajnictví pro demokracii. Předvídal nástup chytrých „robotů“, prosazoval regionalismus a relokalizaci v době přebujelého internacionalismu, odmítl komunisty i fašisty, zemřel předčasně, 25. prosince 1938, ponížen a zapomenut. (Bratr Josef zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře.) Karel Čapek byl také exulant, i když „jen vnitřní“, jak je zřejmé z jeho dopisů.

Vybráno z Čapka:

„Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.“
„Jdi někam, lámat skálu! To já bych šel do Ameriky, nebo kam. A ne jenom fantazírovat o nějakých dobrodružstvích, to nic není. Zkusit to, sakra, zkusit své štěstí a pustit se do světa.“
„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem.“
„Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“
„Jen nízce kvalifikovaná, hrubá a nepřesná práce je otrocká; sám mechanický vývoj světa vede k práci výše kvalifikované. V tom smyslu nás z otroctví strojů vysvobodí dokonalejší a diferencovanější stroje, jež budou ovládány spíše mozkem než rukama.“
„Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, že mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo.“
„Záleží víc na tom, aby město Čáslav bylo baštou čáslavského kraje, než aby bylo baštou té nebo oné pražské politické strany. Mám skutečně za to, že nám je nadevše třeba bohatě rozvětveného regionalismu.“
„Všechno je samá lumpárna: Je-li tomu tak, co chcete zlepšit? Hromada neřádu zůstane neřádem, i když se převrátí.“
„Politické strany jsou fanatické, nesnášenlivé, omezené, zarputilé, bojovné a pitomé jako církve.“
„Mladé dovede být každé tele, ale zestárnout, holenku, to je kumšt.“
„Nezáleží na tom, že vůl je vůl, chyba je, dělá-li se z něho lev.“
„Všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně; nic není konzervativnější než lidské vládnutí.“

Závěrem si lze navzájem popřát, abychom se poučili z našich nekopírovaných a původních principů vzdělávání, podnikání i politiky tak, abychom mohli úspěšně čelit výzvám Nového světa hospodářské metamorfózy a osvobodili se od politikaření a řinčení zbraněmi impotentního světa byrokratů, ideologů a mezinárodních šejdířů.

Váš,

Milan Zelený