Přes dvacet let jsme budovali demokracii a teď nevycházíme z údivu, jak ta naše demokracie funguje.

Symptomy svědčí o úpadku: Důvěra v politické elity je otřesena. Zavedené politické strany se hroutí. Česká pravice, kdysi ideový tahoun demokratické transformace, je v troskách. Řekněme stará pravice. K té se již ale počítá nejen ODS, nýbrž i TOP09, která vznikla nedávno a prosadila se s heslem „konec dinosaurů v politice“ plus "boj proti korupci". Nicméně skutek utek a nyní byla převálcována novou pravicí ANO s obdobnými hesly zarámovanými ovšem podnikatelsky a populisticky: „Nejsme jako politici, makáme“. Tedy něco zlomového se děje. Empirickým důkazem může být, jak přesvědčivě v druhém kole senátních voleb na Praze 5 porazil Václav Láska s heslem „Odhalil jsem korupci v Dopravním podniku“ nad Pavelm Záčkem s heslem „Hájím myšlenky Listopadu 1989“, který se za tím účelem vytasil i s podporou ODS, TOP09 a Svobodných - a dodejme, též části pražské ČSSD.

Situace na levici nás sotva uklidní. Komunisté si vybudovali několik obranných valů a zůstávají na svých. Jejich voliči se ztrácí pomalu a jistě jako pára nad hrncem, nicméně s trochou nadsázky můžeme zahrozit, že i tak třeba zůstanou poslední naší starou a zavedenou stranou, kromě lidovců ovšem. A co sociální demokracie ? Ta, zdá se, vede ústupové boje za udržení sociálního státu: jednou „úspěšně“ zruší zdravotnické poplatky, jindy „neúspěšně“ drží veřejné školství mimo dosah byznysu, hlavně ale podléhá pomalu a jistě pokušení zemanovského populismu a ze sociálních jistot je schopna v několika krocích udělat sociální bezpečnost v podobě rovnice: pořádek + investice = blahobyt národa; to by v tom byl čert, abychom se neproinvestovali do Číny, anebo nepostavili ten kanál L-O-D. Prostě jedna budovatelská rovnice nahradila druhou, reforma revoluci. Lze se divit tomu, že politické elity v těchto kalných vodách docela plavou a zjevně příliš neví, která bije? Potápí se tedy naše demokracie?

Předně, je třeba odmítnout představu, že nejsme dosti zralí pro demokracii, že vězíme po uši v postkomunistickém marasmu. Podle toho je naše morální kvalifikace pro demokracii mizerná, neboť jsme v minulosti byli nakaženi virem komunismu a tuto rozkladnou zkušenost máme pod kůží jako vytetované "čecháčkovství". Koncept mafiánského kapitalismu, s nímž svého času přišel Václav Havel, měl právě takovýto ideový půdorys, navíc byl spojen s očekáváním druhé demokratické revoluce. Když jde o revoluci, tak se k tomuto očekávání ovšem rádi přidají i lidé, kterým je pravdolásková optika jinak docela cizí. Okouzluje sousloví: Teprve naše děti ... Budoucnost uvědomělého lidstva si vždycky najde své trubadúry. Některým ona komunistická genetická zátěž kupodivu ani moc nevadí.

Vhodnější je mluvit o nadějích vkládaných do demokracie a jejich postupném selhání. Hned se například ukáže, že taková není jenom naše česká zkušenost, dokonce ani ne jenom postkomunistická zkušenost, ale taková byla a všeobecně je evropská zkušenost s rozvojem demokracie od konce 19. století do současnosti. Tehdy se v Evropě zrodila masová demokracie a realita fungování tohoto demokratického režimu udělala z mnohých nadějí o svobodné vládě lidu plané iluze. Známý italský demokratický myslitel Norberto Bobbio mluví o šesti příslibech, jež v reálně existujících demokraciích vzaly za své: namísto dostředivé soudržné společnosti vznikla společnost odstředivá, místo reprezentace všech občanů se uplatňuje v politice reprezentace skupin a dílčích zájmů, nepodařilo se odstranit oligarchie a jejich moc naopak roste, navíc politická moc se nestala veřejnou, jelikož nadále existují skryté zdroje moci, řadu oblastí jsme vyjmuli z dosahu demokracie, především ekonomiku, a v neposlední řadě namísto vzdělaných občanů najdeme spíše nevzdělané egoisty. Když se podíváme na naše lamentace nad stavem české demokracie, tak si nemůžeme nevšimnout, že všechny lze přiřadit k těmto selháním, o nichž mluví Bobbio. Možná dokonce, že některé deziluzivní fenomény, např. úpadek klasických stran poválečné pravice a levice, jsou v nových demokraciích střední Evropy více patrné než v tzv. vyspělých demokraciích západní Evropy, kde se stále udržuje kontinuita vývoje od druhé světové války do současnosti.

Nejsou tedy reálně existující demokracie nic než skryté vlády oligarchie? Právě to tvrdily klasické teorie elit, Moscou a Paretem počínaje. Dokazovaly, údajně vědecky, že lid nevládne, ani vládnout nemůže, neboť vždy vládne menšina, a demokracie je jen ideologie, jež legitimizuje vládu nové elity, jež chce vystřídat staré elity konzervativní. V současnosti se tyto otázky zase vrací, a to nejen u nás, ale i v zavedených západních demokraciích. Diskuse ovšem probíhá v poněkud odlišných ideových souřadnicích. Demokraté se tak lehce nevzdávají. Všichni více či méně uznávají, že k demokracii nestačí jenom pluralismus stran a soutěživé volby, jak to ještě najdeme v teorii Josepha Schumpetera, který se takto pokusil odpovědět na výzvu teorie elit a na nebezpečí masové demokracie. Demokracii jenom z voleb prostě nevykouzlíte. Co ale zbývá z nadějí demokracie jako svobodné samovlády občanů, když vezmeme v potaz ona selhání, o nichž mluvil Bobbio, a kterým existující demokracie reálně čelí? Co více než soutěživé volby?

Nabízí se ovšem koncept právního státu jeho katalogy občanských, politických a sociálních práv, jež vycházejí z požadavků rovnosti a svobody občanů, dělby politické moci a reprezentativnosti vlády vůči občanům (takto např. Kant). Jenomže součástí současných stížností na fungování reálných demokracií je právě poukaz na to, že politické elity, potažmo oligarchie, dokáží šikovně ochočit ve svůj prospěch nejen volby, ale také tyto instituty právního státu. Jak tedy dosáhnout toho, aby politické elity jednaly ve prospěch občanů, které reálně zastupují? V současných diskusích o zastupitelské demokracii najdeme řadu nápadů, jak zlepšit fungování demokracie právě v tomto ohledu. Poukázal bych na republikánskou tradici těchto úvah, která nesází tolik na sdružování občanů v politické strany a na jejich soutěž o hlasy voličů, nýbrž staví na schopnosti občanů bránit se svévoli politických elit, kdekoli ji zakouší na vlastní kůži. Takto se otevírá široké pole občanské veřejnosti, ve kterém občané mají rovné právo pozvednout svůj hlas (nejen volební, ale politický), mohou tak formulovat konkrétní občanské mínění a na jeho obranu též jednat. Nadia Urbinati, která o politické reprezentaci takto uvažuje, upozorňuje zároveň na dvojí nebezpečí, jak se tento model demokracie může zvrhnout. Na jedné straně hrozí vláda odborníků, která demokratické procedury, včetně voleb, reprezentace a institutů právního státu, podřizuje snaze najít to správné, vědecké a odborné řešení politických problémů. Na straně druhé pak populismus a plebiscitární demokracie, které spojení lidu a politických vůdců hledají mimo zprostředkující instituce právního státu a politické reprezentace.

Podíváme-li se na různé zlepšovatelské výboje, které zaznamenáváme v naší reálné demokracii, snadno shledáme, že právě taková jsou nebezpečí, kterým čelíme. Naštěstí to s naší demokracií po více než 20 letech není tak špatné, jak by se z různých lamentací mohlo zdát. Když se ministr školství Marcel Chládek nedávno pokusil instalovat do čela Národní rady pro vzdělávání bývalého prezidenta Václava Klause, vyvolalo to velké občanské pozdvižení, takže ministr Chládek musel zareagovat. Nejprve z Václava Klause udělal předsedu přípravného výboru, a když ani to vlnu odporu neuklidnilo, tak rovnou z celého jmenování vycouval. Důkaz toho, že jednání tohoto reprezentanta politické moci nebylo omezeno jenom volbami, ale také občanským míněním. Občané v sobě našli dosti společné vůle, aby se veřejně postavili svévoli politické elity, a to demokratickými prostředky, které si mezitím vytvořili. Lepší dárek k výročí listopadové revoluce si lze sotva přát.

Psáno pro Literární noviny (11/2014)