Místo někdejšího komunistického Dne osvobození Sovětskou armádou se nyní má i správnými českými Evropany, obzvláště po zajisté nezapomenutelném, přijímání posvátné Lisabonské smlouvy, slavit 9. květen jako Den Evropy neboli Schumanův den. Den Evropy má jako ústřední svátek evropanské říše připomínat událost, k níž došlo 9. května 1950.
Po návratu k občanským svobodám a ústavně demokratickému politickému systému bylo v našem státě již dávno na místě, aby se čeští občané a jejich politická reprezentace jak slovem, tak skutkem trvale a důrazně přihlásili k zakládající moderní tradici české demokratické politiky. Zde nelze vedle otce zakladatele rozhodujícího pojetí samostatné české demokratické politiky Františka Palackého pominout jeho nejvýznamnějšího, neméně vlivného žáka, jímž se stal Karel Havlíček. Tuto politickou nezbytnost českého politického myšlení podtrhuje nepopiratelná skutečnost, že stále žijeme v obtížném a zdaleka neukončeném období dlouhodobého kulturního a politického uzdravování ze čtyřicetiletého, slušnou úroveň obecné, a právě tak autenticky české vzdělanosti doslova likvidujícího panství komunistického totalitního režimu.
Mnozí vidí ve změně vedení ODS, tedy v Petru Nečasovi, naději na obrodu ODS v mravnou a zásadovou politickou stranu. Bylo by to zajisté krásné. Nejen státy, ale i strany se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Je ale ODS schopna se k nim za Nečasova času vrátit?
Svoboda a odpovědnost jsou dva bytostně soupatřičné základní prvky demokracie. Zřetelně tak ukazují, že demokracie má v první řadě mravní základ a smysl. To na druhé straně znamená, že demokracii nelze redukovat na typ politického systému. Demokracie jako politický, tedy státní systém je nezbytným vnějším rámcem, zacíleným na umožňování a posilování svobody občanů, která není sobeckou libovůlí, nýbrž činně uplatňovanou, individuálně svobodnou mravní odpovědností svědomí. Masaryk takto uchopený smysl a cíl demokracie politické označoval jako demokracii náboženskou, resp. metafyzickou. (1)
Smysl a důvod existence jednotlivých států lze zjistit od jejich vzniku, resp.v celistvém uchopení a výkladu smyslu založení daného státu, ztělesněném ve státní ideji. Ta má proto v dějinách států prvořadé ukotvující místo. Její původní formulace vytváří v upřesňujících vývojových modifikacích a jejich variacích pojetí státní individuality v dějinných proměnách daného státního celku. Státní idea je myšlenkovým nosným a hybným principem existenční kontinuity konkrétní státnosti. Proto je konsensuálním duchovním pojítkem všech, kdo se ke státu hlásí, a zároveň legitimizujícím filosoficko-politickým základem vztahů státu ke státům jiným.