Asi tak si lze rámcově vysvětlit ne vždy zřetelnou podstatu dosud pokračujícího způsobu evropské integrace od jeho počátků z období let 1950-1951, tedy Jeanem Monnetem inspirovaného vzniku Evropského společenství uhlí a oceli, do dnešních krizových dnů. Jeho nejnovějším cestovním příkazem, hlučně ohlášeným německou kancléřkou Merkelovou a nadšeně podporovaným francouzským prezidentem Sarkozym, je tzv. Pakt konkurenceschopnosti, jenž se má stát hlavním bodem jak březnového setkání představitelů států, jež přijaly Euro, tak i následného euro-summitu označovaného jako 17 plus, tedy rozšířeného o státy, jež euro nepřijaly, ale jejich reprezentace by pakt také, případně po důrazné domluvě Berlína či Paříže, nakonec chtěla podepsat.

Co je jeho obsahem? Podle zveřejněných informací jsou to závazná pravidla zaměřená na:

- cenovou konkurenceschopnost
- stabilitu veřejných financí,
- stanovení nejnižšího limitu podpory investic do výzkumu, rozvoje, školství, vzdělávání a infrastruktury vzhledem k HDP,
- zrušení indexace mezd a platů, na dohodu o vzájemném uznávání kvalifikačních osvědčení pracovní síly pro zvýšení její mobility v rámci EU,
- úsilí o společný dokument sjednocující daně právnických osob,
- přizpůsobení penzijních systémů současnému demografickému vývoji,
- povinnost členských států definovat a zavést do ústavních principů varovný systém týkající se zadlužení veřejné sféry
- a nakonec zajištění národního krizového řídícího režimu pro banky.

Základním společným jmenovatelem všech osmi uvedených bodů Německem a Francií nesmlouvavě protlačovaného paktu (po kolikáté již ?) je jejich zjevná slučitelnost jedině se státním prostředím jako takovým. Jinými slovy, takové požadavky lze pochopit a uznat jako přiměřené a legitimní, rozhodne-li se pro ně, či nikoli, a to ze své svobodné vůle, jedině a pouze demokratický stát.

V první řadě je přirozené, že si každý svobodný demokratický stát svobodně určuje výši daní, včetně daně firem, tedy právnických osob. Zrušení této základní svobody státního rozhodování, kterou chce nyní Německo s Francií v Evropské unii protlačit, zřejmě podobně jako nedávno dost brutálně bez referend (až na ostudný irský případ vnuceně opakovaného, ústavně nezbytného referenda) ostatním vnutili Lisabonskou smlouvu, by odstranilo konkurenceschopnost Evropy v globálním měřítku. Britský týdeník The Economist proto tento bláznivý nápad odůvodněně přejmenoval na Pakt nekonkurenceschopnosti. Mimo jiné proto, že i jeho redaktoři rozumějí ekonomice o poznání lépe než německá kancléřka, původním dlouhodobým povoláním fyzička, a francouzský prezident, co do dojmu politický estrádní akrobat z povolání.

Bude tedy EU i nadále pokračovat v dosavadním sebevražedném postupu po vzoru komunistických ústředních plánovacích komisí, jež vědí všechno lépe než ostatní, ba nejlépe ? Zatím to tak vypadá. Má to zakódováno v genech svého zrodu. Její otec zakladatel, nesmírně ambiciózní byrokrat z povolání Jean Monnet, se po válce stal předsedou-prezidentem francouzské Plánovací komise, jež měla na starosti poválečnou hospodářskou obnovu Francie. Tak si poprvé v praxi vyzkoušel svůj předválečný, dost ztřeštěný nápad, nahradit spolek hašteřivých států s právem veta jakýmsi Vysokým úřadem (později přejmenovaném na Evropskou komisi), jenž by stál co do pravomocí nad nimi. Nyní jeho úlohu fakticky převzalo již tradičně velmi ambiciózní Německo, a za ním v dost trapném závěsu pokulhávající Francie.

S něčím takovým by asi souhlasil i rovněž velice ambiciózní plukovník Kaddáfí, nyní jaksi v obležení povstalců, když na závěr své Zelené knížky o vyřešení problému demokracie napsal vskutku zlatá slova: „To je pravá demokracie, ale ve skutečnosti vždy vládne silný.“

Před silou berlínské vrchnosti se očividně sklání i český premiér Nečas, když mluví o rozumnosti paktu nekonkurenceschopnosti, aniž by si vůbec připouštěl zásadní politický a právní rozdíl mezi jeho případným přijetím, a tak neměnností, jako zvnějšku nařízené bruselské normy, a svobodným, pouze státním rozhodnutím o něm, jež lze kdykoliv poté právě tak svobodně, tedy bez vnějších zásahů, měnit.

Německo-francouzská ztráta smyslu pro realitu snad již dávno není hodna následování.